Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 9. kapitola

28.11.2011 (20:15) • enchantress, Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3141×

Elizabeth

Amerika, Kanada, město Rivers

Vstoupila jsem do místnosti, kterou jsem tolik milovala – maskérna. Do nosu mě uhodila vůně nových šatů a kvalitních líčidel, které si moje mamka mohla dovolit. Už jsem se mohla uvolnit a být zase sama sebou a nehrát si na Bellu – vzornou školačku a naprosto módy neznalou osobu. Proti ségře nic nemám, ale do mé představy o životě určitě nezapadá.

„El!“ zapištěla jedna z mých kamarádek – Selena. Překvapilo mě, že se rozhodla přijít, protože ještě na oslavě tvrdila, že se nejspíš neobjeví.

„Ahojky, Sel, tak jak ti jdou večery?“ zajímala jsem se ihned, došla k jednomu z mnoha zrcadel a posadila se na židličku. Ihned ke mně přispěchala jedna kosmetička a začala pracovat.

„Znáš to… Někdy se poštěstí lovit je jako na běžícím pásu a někdy je to bída. Ale třeba včera…“ zamyslela se a já napjatě čekala, až mi popíše detaily. „Jo, byl to krásnej kluk, fakt, mohl by se trochu zlepšit, ale třeba se ještě slituju a dám mu druhou šanci… Jak jen se jmenoval. Asi Matthew, nebo tak nějak,“ pokrčila lhostejně rameny. To byla celá ona. Nepamatovala si jména kluků, spíš jenom podle dnů v týdnu nebo podle doby – dopoledne, odpoledne nebo večer.

„Čau, El!“ pozdravily mě ostatní holky sborově, když vešly do místnosti, aby se jim kosmetička mohla taky věnovat. Trochu mě udivilo, kolik jich je, ale já se neměla vůbec čeho bát. I nejkrásnější z nich mě nemohla předčít. Vždycky jsem tady byla za hvězdu já a nehodlala jsem na tom nic měnit. Stejně tak s Edwardem. Já zazářím!

„El, co ten tvůj nový… Edward?“ zeptala se jedna z holek. Já si dala trochu načas s odpovědí.

„Tak teď se něčeho držte. Řekl mi, že sex bude až po svatbě,“ vyprskla jsem smíchy a ony se na mě v momentě začaly smát.

„Ty si děláš srandu! Vždyť to zní jako z doby před sto lety, a ne z dvacátého prvního století,“ odpověděla Miranda a já jenom přikývla na souhlas.

„Možná ho má malého nebo nějaký jiný problém,“ hádala jsem se smíchem a vůbec mi nevadilo, že jsem ho právě pomluvila. Jediné, co od něho chci, je on. Jeho tělo…

Všechny holky propukly v nový výbuch smíchu a já nezůstávala pozadu.

„Slečno, nechte toho, jinak vás nenalíčím,“ zakřičela na mě netrpělivě kosmetička. Vůbec mě to nerozhodilo.

„A vy nechte toho stěžování si, jinak máte vyhazov!“ odpověděla jsem jí drze a začala se znovu smát. Jak já miluju život modelky. Další připomínky si už raději nechala pro sebe. Pokud má pro moji mamku a mě někdo pracovat, tak si nesmí stěžovat. Takové lidi nesnáším.

Trochu jsme ještě pomlouvaly Edwarda, pak jsme přemístily pozornost na Selenu a její úlovky. Tak trochu jsem s ní soutěžila, která z nás jich více uloví. Samozřejmě jsem vyhrávala, ale když jsem teď narazila na překážku jménem Edward, mé skórování se trochu pozastavilo, zatímco Selena si další a další úlovky přidávala téměř každý den. Měla bych s tím už něco udělat. Já nemůžu být poslední.

Své menší překážky, problémem bych to nenazvala, protože problémy se mi vyhýbaly, jsem hodila za hlavu, jakmile mě a holky zavolali na plac.

Edward

Amerika, Kanada, město Rivers

Seděl jsem na lenošce ve svém pokoji a četl si nějakou novou knihu, která právě vyšla. Samozřejmě jsem u toho nezapomněl přemýšlet o Isabelle a Elizabeth. Ty dvě měly hodně společného a zároveň byla každá jiná. Nejhorší na tom bylo, že jsem stále netušil, jak z toho ven. I kdybych El opustil kvůli Belle – a zatím jsem neměl ani představu, jak to udělat –, jak jsem mohl vědět, jestli mě Bella bude chtít? Nechovala se jako ostatní puberťačky, nedala mi ani náznakem vědět, jestli se jí líbím nebo ne. Vždy se chovala taktně a trochu odměřeně. Měla v tom praxi. Nemohla si všechny problémy světa brát k srdci, jinak by se zbláznila, a proto se zajímala jen o ty, kde může nějak pomoct.

Vtom vletěla do pokoje Alice s úsměvem od ucha k uchu a já už věděl, o co jde. A podle toho, že se usmívala opravdu hodně, šlo o něco s oblečením.

Znuděně jsem protočil oči a zadíval se zpátky do knížky, ačkoli jsem netušil, kde jsem skončil. Stále jsem byl na Alici naštvaný. Nechtěla mi nic prozradit a já z toho šílel. Potřeboval jsem její radu jako nikdy. A protože ona byla jediná v téhle rodině a možná i na světě, která viděla do budoucnosti, byla nenahraditelná. A využívala toho.

Ani teď mi nechtěla nic ukázat.

„Edwarde, dnes večer máš program. Připrav si něco společenského.“

„Nikam nejdu,“ zamrmlal jsem.

„Žádné odmlouvání,“ pohrozila.

„Ani nevím, kam mám jít. A s tebou nikam nejdu. Jak se tak na tebe koukám, je to zase jeden z tvých výletů na nákupy. Toho se opravdu účastnit nemusím.“ Hlavu jsem zase sklonil ke knize. Pořád mě vyrušovala.

„Ale u toho nebudeš chodit. Všichni budou sedět.“

„Tím hůř. Víš, že sedět nepotřebuju.“

Alice se na mě podívala a odfrkla si. Ozvala se dřív, než jsem zaregistroval její myšlenky. „A teď jako děláš co? Běháš po lese? Takže už nechci slyšet žádné výmluvy. Stejně ti žádné nepomůžou.“ Když stála ve dveřích, ještě se na mě otočila. „A taky ti to částečně pomůže s tvými problémy.“ A byla ta tam. Zase jsem z ní nic nedostal, ale jakmile jsem slyšel o tom, že by se tím mohly vyřešit mé problémy, zpozorněl jsem.

A přesně to Alice chtěla.

Protočil jsem oči a povzdechl si: „Fajn, takže mám na večer nějaký program.“

Bella

Amerika, Kanada, město Rivers

Seděla jsem na luxusní židličce a tiše čekala, co se bude dít. Má sestřička si vydupala, že na její přehlídce nesmím chybět, proto jsem jí vyhověla. Elizabeth sice byla má sestra, kterou jsem měla ráda, ale někdy mě štvala její povaha, která mluvila za vše. Sama se musím přiznat, že uvnitř mě hlodá červíček zvědavosti… Tolik by mě zajímalo, jak si tady žijí bez mé přítomnosti! Sice si občas voláme, ale hovory trvají maximálně pět minut, protože v cizině je špatný signál a hlavně není čas.

Když si jenom vzpomenu, jak jsem utíkala pralesem a pokoušela se co nejdříve dostat do malé vesnice, abych pomohla a zachránila životy, objeví se mi menší úsměv na rtech, protože tam to považuji za domov. Nesnáším luxusní věci! Vím, že to zní zvláštně, protože sama jsem bohatá, ale já o to nestojím. Nestojím o peníze, které nepotřebuji. Kdybych mohla, tak všechny peníze dám na charitu…

„Bello, jdu se přivítat s Esmé a její rodinou. Jdeš taky nebo počkáš?“ zeptala se mě má máma a já kývla na souhlas. Sice to znamenalo, že se musím projít na vysokých podpatcích a v extravagantních šatech, ale co bych neudělala pro rodinu? Vždyť je vidím jednou za uherský rok.

„Esmé, tak ráda vás zase vidím,“ přivítala se má máma s paní Cullenovou a pár členy její rodiny. Postřehla jsem tu holku, co vypadala jako elf, ale přesto jí to na kráse neubralo. Vedle ní stál Edward, který nepřítomně hleděl na molo. Určitě čeká na Elizabeth, která se tam za chvíli objeví. Bude jako vždy zmalovaná a z vlasů bude mít nějaký účes, který podle všech bude dokonalý! Jak já tyhle akce nenávidím.

„Však já tebe také… Tohle je tvá druhá dcera?“ zeptala se zvědavě paní Cullenová a já sklopila zrak k zemi. Že já raději nezůstala sedět na zadku! Do společnosti prostě nejsem dělaná.

„Ano! Tohle je Bella… Bello, tohle je Esmé,“ představila nás má máma a já zvedla zrak. Esmé byla vskutku dokonalá žena s milujícím úsměvem na tváři. Jsou to takové ty úsměvy, které vídávám na misích. Jsou ze srdce a matky nebo otcové se tak dívají na své ratolesti, za které by položili životy. Což se bohužel stává celkem často a asi z poloviny je to zbytečné, protože jejich děti nepřežijí svá zranění.

Ale teď už dost o práci, na tu budu myslet za týden. Tehdy odlétám na další misi, ale mámě a tátovi jsem to ještě zapomněla oznámit. Vždyť mi zavolali teprve dneska.

„Těší mě, Bello, moc jsem o tobě slyšela a nevím, jestli znáš mé adoptované děti. Tohle je Alice a Edward, ale mám ještě další tři, kterým se nechtělo.“ Esmé byla opravdu dokonalá. Já se na ně usmála a chtěla se dát do řeči nebo aspoň poděkovat za tu oslavu pro nás, ale vyrušila nás máma, která řekla, že přehlídka začíná. V rychlosti jsem se rozloučila a šla si sednout na své místo, které bylo v první řadě. Byla jsem ráda, že jsem tam doklopýtala v pořádku a bez jakéhokoli zranění.

Sálem se rozezněla hudba a na molu se objevila má sestra, která měla na sobě zvláštní šaty. Nedovedu si představit, že bych v tomhle měla zachraňovat životy. Byly to jedny z šatů, které se hodily maximálně na červený koberec pro nějakou hvězdu. Ovšem má sestra se v tom vyžívala. Po všech házela své úsměvy a kroutila se v bocích. Ohlas byl okamžitý – ozval se tleskot, který Elizabeth nabudil, a ona se ještě více usmála, ale když si povšimla rodiny Cullenů, tak se na vteřinu zarazila. Jenže její nechápavost netrvala dlouho a ona se vydala na cestu do šatny.

Na molu se najednou objevily další dvě modelky a já s úsměvem zakroutila hlavou. Tohle je na mě vážně moc. Jeden z modelů obepínal modelce tělo a ona sama měla co dělat, aby neupadla.

„Jak tohle někdo může vzít na sebe?“ zeptala jsem se šeptem sama sebe. Bylo to sice pěkné, ale úplně nepraktické. Na normální nošení to prostě nebylo! Nevím proč, ale můj pohled se stočil na Edwarda, který seděl přímo naproti mně. Dělilo nás pouze molo… Edward seděl a na jeho výrazu se nic nezměnilo. Možná jen to, že v jeho očích jsem zahlídla překvapení. Jen kdybych věděla, z čeho je tak překvapený. Diví se snad tomu, jaká je Elizabeth? Vždyť to musí vědět, pokud tedy není slepý.

Modely se střídaly jeden za druhým a já skoro nestačila žasnout nad tím, jako někdo může vymýšlet takové kraviny. V některých by se dalo chodit minutu, a potom je akorát tak sundat. Pokaždé, když některá z holek šla po mole a minula Edwarda, střelila po něm pohledem, a já si nemohla odpustit, ale moje oči taky trochu šilhaly, aby zjistily, jak na to reaguje. Párkrát jsem si potichu vynadala, ale zdálo se, že to moc nepomohlo.

Když konečně skončila přehlídka a všichni začali tleskat, máma mě chytila za ruku a šla do převlékárny. Jako kdyby vůbec netušila, že mě za sebou vede jako malé dítě kačenku na provázku. Prostě se tam řítila za El.

Všichni jsme jeli domů a El se tvářila velice šťastně, i když je pravda, že malá vráska na čele to všechno vyvracela. No jo, hrála, teď všechno předstírala, znám ji až moc dobře. Budu se jí muset zeptat, co se děje. Ale až doma, nikdy bych se jí neodvážila zeptat před rodiči, hlavně ne před mámou, protože El záleží na tom, aby máma viděla, že se cítí skvěle po přehlídce.

Všichni jsme vystoupili mlčky a šli domů. Máma šla do kuchyně, něco si tam uvařila, a potom zamířila do ložnice. Podle světla jsem poznala, že je táta zase v pracovně. Pracoval od rána do večera a jenom někdy si udělal přestávku na den nebo dva. A přesto mu to v rodině klapalo, za to jsem ho obdivovala. I když, jak to můžu posoudit, když jsem stále na cestách?

Někdy mě strašně mrzí, že tady musím tátu nechat, když jedu pryč. Je tady sám, El sdílí nadšení s mámou a on zůstává jako páté kolo u vozu. Nikdo za ním nepřijde popovídat si.

Povzdechla jsem si. Vždyť za to můžu já, opustila jsem je a lítám všude po světě a pomáhám, ale pro vlastní rodinu tady nejsem. Táta si ale nestěžuje. A máma má El a El má své zájmy. Jako například balení kluků a módní přehlídky.

Zaklepala jsem na dveře, a když mi táta odpověděl, abych vešla, otevřela jsem je.

„Ahoj, holčičko,“ pozdravil mě s úsměvem na tváři. Od té doby, co tady jsem, jsem se s ním potkala asi tak třikrát, teď počtvrté. A to jsem tady… čtyři dny? A za týden jedu zase pryč. Táta by se to měl dozvědět.

„Ahoj, tatínku,“ usmála jsem se na něj a šla k němu. Dala mu pusu na tvář a objala ho. On se tomu zasmál a stisknul mě, jak nejvíc to šlo. Byla to naše malá hra. Já na oplátku tiskla jeho, ale on vždycky vyhrál.

„Tak rád tě zase vidím, jak bylo na přehlídce?“ zeptal se mě. Já se jenom zasmála, protože jsem věděla, že se ptá jen tak. Samozřejmě ode mě slyšel vždy tu stejnou odpověď: „Bylo to fajn, ale nikdy bych si takové věci nemohla vzít. A netuším, na co lidem jsou. Vždyť nejsou vůbec k normálnímu nošení ani se v nich nedá hýbat. Jsou naprosto nepraktické.“ Táta se tomu vždycky zasmál, a potom jsme si povídali dál. Já se ho ptala, co je tady nového, co zase El provedla a co máma, a on mě zpovídal z toho, kolik životů jsem zase zachránila, a jak se mi tam líbí. To byla moje šance na to, abych mu to oznámila.

„Tati, já jsem ti chtěla ještě říct, že mě volají na další misi.“

„Už zase? Nechceš zůstat třeba měsíc doma a až potom jít?“ zeptal se zklamaně, ale s úsměvem na tváři. Nechtěl mi dělat starosti, já si je přesto dělala. Vlastně jsem to už někdy chtěla udělat, ale…

„Vždyť víš, že takový život pro mě není. Ale… Co třeba po téhle misi? Dám si na měsíc volno a půjdeme spolu někam. Třeba do ZOO,“ zasmála jsem se nahlas. Táta se přidal. Navrhovali jsme mnoho míst, na která bychom šli, ale po chvíli táta zvážněl a zeptal se na otázku, která ho trápila nejvíc.

„A kdy tam jedeš? Doufám, že ne zítra.“

„Neboj, až za týden.“ Což vlastně byla dlouhá doba, většinou mi volali, abych tak za dva, tři dny odletěla. Teď mi dali týden. Díky Markovu kladnému hodnocení jsem měla další misi zařízenou hned. Kdyby ne, tak se na to stejně vymluvím a půjdu spát ke Grace, například. Pokud vím, už se taky vrátila z mise.

Ale i když jsem to tady neměla ráda kvůli mámě a El, které jsem zároveň milovala, nemohla bych to tátovi udělat. Čekal na můj příjezd dlouho a já bych zase odjela.

Chvíli jsme si s tátou ještě povídali a potom jsem se s ním rozloučila a šla se osprchovat. Celou dobu jsem měla na nohou ty zatracené lodičky, tak jsem si je za dveřmi tátovy pracovny sundala a vyběhla do pokoje rychlostí blesku už bosá. Mohla bych si zajít trochu do posilovny nebo si zaběhat, abych neztratila fyzičku. Pak ji budu potřebovat.

Zítra, slíbila jsem si.

Když jsem se cítila zase jako člověk, ačkoli jsem na to nebyla zvyklá, protože na misích je nedostatek vody a plýtvat jí jen tak, pro umývání celého těla a ještě k tomu s mýdlem, bylo mrhání, které si nikdo nemohl dovolit – navíc se vždycky něco dělo, takže ani moc času nezbylo na nějaké umývání -, šla jsem za El.

Zaklepala jsem na dveře a čekala, až El otevře nebo, jak bylo jejím zvykem, zakřičí, ať jdu dál. Stalo se samozřejmě to druhé. Našla jsem ji sedět na posteli a mračit se nad telefonem. Že by jí Edward neposlal žádnou esemesku nebo nezavolal?

„El, co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Co? Tos mi nemohla říct, že tam Edward přijede? Copak jsi ke mně tak krutá?“ osočila se na mě.

„Cože?“ nechápala jsem. „Vždyť jsem ani netušila, že tam přijdou. Já je nesleduju, jak jsem to mohla tušit? Máma mi neřekla nic. Stejně jako tobě.“

„To určitě. Tys ho tam pozvala schválně, abys mu ukázala, co dělám. Ty moc dobře víš, jaký je a nechceš mi ho dopřát,“ vynadala mi. Já jen nenápadně protočila očima a stála ve dveřích bez odpovědi. Čekala jsem, až to El ze sebe dostane. El se potom zhroutila na postel a začala brečet.

Přiběhla jsem k ní a vzala ji do náruče. „Proč se mi to s Edem nedaří? Vždycky mě všichni chcou,“ postěžovala si El. Pokud El brečí, tak je to vážný, protože ona si svou masku vždycky udržuje neodkrytou. Nikdy neukazuje, že je zranitelná.

„El, na něho asi musíš pomalu, nevím. Víš, že s klukama nemám zkušenost. Asi ti neporadím víc, než ty sama.“ El mi smáčela celé tričko a já se potutelně usmála. Konečně jsem byla ve svém živlu, mohla jsem někoho utěšovat. To vlhko na tričku mi bylo tak známé a uklidňovalo mě to. Ne, že bych se cítila díky Elinému utrpení dobře, jenom jsem se prostě cítila aspoň trochu jako ve známém prostředí.

Když se vyplakala a utřela si nos do mého trička, čemuž jsem se nemohla nesmát, ihned se zase chovala jako normálně. „Tohle nikomu neřekneš. Já jsem nebrečela, jasný? A už vůbec ne kvůli Edovi!“ Ukazovala při tom na mě prstem, až jsem si myslela, že mi vypíchne oko.

„Jasně, já jsem tu vlastně ani nebyla,“ usmála jsem se na ni. „A jo, chtěla jsem ti říct, za týden jedu pryč. Na misi.“

„Už zase?“ Jenom jsem přikývla.

„A ví už o tom táta?“

„Jdu od něho. Vlastně, ještě jsem byla ve sprše. A neboj, s Edem to nějak dopadne,“ dodala jsem ve dveřích a šla spát.

Shrnutí Blotik Shrnutí enchantress

Autor: enchantress (Shrnutí povídek), Blotik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 9. kapitola: