Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srážka s Blbcem 3

15.09.2013 (16:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2234×

Druhý den ráno, to byla středa, jsem vstávala velmi brzy. V noci jsem kvůli všem těm informacím nemohla spát. Neustále jsem se převalovala na posteli, naklepávala si peřinu i polštář, ale oči jsem nezamhouřila. Celá noc, kterou jsem probděla, se na mně podepsala. Když jsem se ráno podívala do zrcadla, lekla jsem se sama sebe. I Emmett si ze mě utahoval, když mě viděl s kruhy pod očima, které měly velikost tenisových míčků.

Pospíšila jsem si s celou ranní hygienou, snídani jsem do sebe naházela ani jsem nemrkla, oblečení na sebe oblékla ani nevím jak a co nerychleji popoháněla tátu, aby mě odvezl do školy. V hlavě jsem měla jenom jedno. Důvodem tohohle všeho spěchu byl fakt, že jsem chtěla být co nejdříve ve škole, chtěla jsem mluvit s tím Blbcem, který mi strčil tu knihu do batohu. Prostě s ním musím mluvit.

I když se mě furt všichni vyptávali, kam tak dneska pospíchám, nikomu jsem nic neřekla. Prostě se těším do školy… I když mi bylo jasné, že mi to nikdo moc nebaštil a už vůbec ne s navijákem, neřešila jsem to a celou cestu si z nervozity kousala spodní ret. Občas to odnesl i můj jazyk.

Když konečně auto zabočilo na parkoviště, vyběhla jsem ven a tátovi řekla jen letmé „Ahoj!“. Cítila jsem, jak se mi pohledem vpíjí do zad a potvrdil mi to i fakt, že auto tam celou dobu stálo. Tou celou dobou myslím časový úsek od mého výskoku z auta, až do té doby, než jsem zaplula do budovy školy.

Na celém parkovišti bylo jen pár lidí, letmo jsem to stihla spočítat na pět. Nejvíc mě však zaujala ta protivná černá motorka, na kterou přísahám, že nikdy nevlezu. Prostě nevlezu na žádnou motorku pod sluncem!

Vlastníka motorky jsem nikde na parkovišti neviděla, takže mi ihned došlo, že musí být vevnitř. Když jsem vrazila do budovy školy, rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Musela jsme být potichu, aby mě neviděla stará McGregorová, naše školní uklízečka, která má asi osmdesát, sotva se drží na nohou, ale hlavně že hlasivky jí slouží víc než dobře. Bohužel s podpatky, které jsem měla na nohou, mi to moc nešlo. No snažila jsem se, jak to jen jde.

Prošla jsem snad půlku školy, napínala svůj poloupíří zrak a uši, ale nikoho jiného než tu starou rašpli jsem nezaslechla. V kanceláři seděl tlusťoch Garlic a protivná sekretářka Whiteová, ale to bylo doopravdy všechno, co jsem během své tajné mise objevila.

Smutná a podrážděná jsem musela zkonstatovat, že Blbeček se tady ještě neukázal. Jacobe Blacku, tohle bude dost hořkej šálek čaje!

Vracela jsem se chodbou zpátky ke vchodu, abych mohla počkat venku na Joe a Beth. Když jsem byla jen pár kroků od dveří, uslyšela jsem hlas naší uklízečky.

„Hej, holko, co tu děláš?! Nevíš, v kolik začíná škola?! Nahlásím tě řediteli…“ křičela z plných plic svým rozklepaným stařecký hlasem a vyhrožovala mi košťátkem a lopatkou, co měla v ruce. Protočila jsem nad tím oči a radši rychle zmizela, než to po mně hodí a ten plast se o mě rozlomí. Nevím, jak bych to vysvětlovala Garlicovi.

Vyšla jsem před školu a opřela se o zábradlí, které bylo u schodů. Na parkovišti přibylo pár lidí a aut, ale nikdo o mě nejevil zájem. Docela mi to vyhovovalo. Přesunula jsem se k lavičkám a sedla si vedle jednoho školního šprta, nějak mi to nevadilo. Byl začtený do nějaké knížky, jazyk vystrčený venku a brýle přiražené až na kořeni nosu. Když jsem se blíže podívala, zjistila jsem, že ta kniha je o Leonardových strojích. Skvělé čtení, řekla jsem si a ohlížela se po ostatních.

Těch pár lidí, co tu bylo, bylo opět rozkouskovaných do skupinek. Pozorovala jsem jednu partu lidí, ke kterým si občas přisedal i Jacob. Ale vážně jenom občas. Stáli tam dvě holky a tři kluci a společně se něčemu smáli. Nechtěla jsem špehovat ani šmírovat, a tak jsem neposlouchala, co říkali. Nenatahovala jsem uši, abych to zjistila.

Dost často jsem přemýšlela a stále se nad tím občas zastavuji, jestli jsem udělala dobře, když jsem se nechala strhnout k BeachGirls. Nechat se obskakovat, uvolňovat si místa ve školní jídelně a podobné věci. Mohla jsem patřit do skupiny těchto vyvrhelů, ale v podstatě jsou to úplně normální lidé. Nejsou to vyvrhelové, které si představujete. Jsou prostě normální. V některých předmětech jsou na C nebo na D, ale v jiných jsou tak dobří, že mají každoročně áčko. Někomu tělocvik jde, někomu ne. Občas si zajdou do nějakého bistra, chodí spolu do kina nebo jen tak ven. Někdy jsou oblečeni tak skvěle, že byste ani nepoznali, že nepatří k té „vyšší vrstvě lidí“, jak se tomu u nás na škole říká, kdežto jindy jsou úplně obyčejně oháknutí a nikdo to neřeší.

My, myslím tím naši vrstvu lidí, když v něčem překročíme, tak se to hnedka řeší po celé škole. Tak udělala jsem dobře?

Z mých myšlenek mě vytrhl příjezd sytě žlutého auta, které mi je více než známé. Byla to Joe a Beth. Jako vždy naprosto dokonalé, upravené a prostě krásné. Joe zaparkovala hned vedle motorky toho nafoukance, vždyť jo, čirou náhodou to místo bylo jediné volné, i když parkoviště bylo téměř prázdné. Když mě Beth zahlédla, začala na mě ukazovat a s úsměvem od ucha k uchu začala poskakovat na místě. Byla jsem vděčna bohu, že si dnes nevzala sukni.

Jakmile si mě všimla i Joe, pozvedla obočí, ale nakonec nad tím mávla rukou. Nemusí tu být vždy první ona se svou hloupoučkou sestřičkou. Obě dvě si vzaly z auta kabelky, které měly vyhrazené pro dnešek, a došly ke mně. Přivítala jsem je s trochu smutným úsměvem a ledabylým „Ahoj.“

„Ahoj, BG. Co tu dneska děláš tak brzo?“ zeptala se mě hned Joe, a to ještě ani nebyla úplně u mě.

„Nemohla jsem spát, tak jsem šla trochu dřív,“ řekla jsem jí poloviční pravdu a dál to nerozebírala.

„Tys nemohla spát? Štípla tě vosa nebo co?“ vypadlo z Beth a já nad tím jen zakroutila hlavou. Beth si ani nevšimla toho, že jsem jí neodpověděla a začala se přehrabovat ve své kabelce. Pak vytáhla kulaté lízátko, rozbalila ho a strčila do pusy. Připomínala mi tím mě, když mi bylo pět. Rozdíl je tu ten, že jí je čerstvě sedmnáct. Už jsem zmínila fakt, že Beth je z nás nejmladší a já nejstarší?

Ani nevím, jak utekl celý ten čas, který jsme musely strávit čekáním na parkovišti. Prostě se ta čtvrt hodina nějak přehoupla. Ani mi nějak nedocházelo, že jsem celých čtyřiadvacet hodin nespala. Mé tělo to netrápilo, nabralo si energii z dnešní snídaně a včerejší večeře. Zřejmě mu ta trocha jídla stačila.

Když začali pouštět do školy, začínalo být mi divné, kde je dneska Tristan. Začala jsem natahovat krk, abych lépe viděla, a zrovna v ten moment se mi zdálo, že jsem viděla Blacka. Kmitala jsem očima sem a tam, ale podruhé už jsem ho nezahlídla, neboť mi výhled zastínilo Tristanovo přijíždějící auto. Když poodjel pryč, Blacka už jsem neviděla.

Svůj zrak jsem přesunula na Tristana, který mířil rovnou k nám s širokým úsměvem na tváři. Přihnal se ke mně a místo pozdravu přitiskl své rty na ty mé. Takové přivítání bych si žádala častěji…

„Ehm, ehm,“ ozvalo se vedle nás a my se od sebe odtrhli. Usmála jsem se na Joe, která vypadala, že brzo vybuchne. V obličeji byla rudá jako rak a oči měla semknuté do úzkých škvírek.

„Myslím, že bychom měli jít do školy. Máme Limninga a ten začíná vždycky brzo,“ řekla nám ostře, znělo to jako rozkaz. Beth se vydala hnedka za ní jako ocásek a já musela Tristana zatahat za ruku, aby šel. Stoupla jsem si po její pravé ruce a společně jsme mířili do školy. Museli jsme nejdřív ke skříňkám. Každý jsme ji měli někde jinde, a tak jsme se museli rozejít s tím, že se sejdeme před třídou. Biologii máme všichni společnou.

Vyndala jsem si ze skříňky sešit a penál. Zavřela jsem dvířka a vydala se směrem ke třídě, když v tom jsem si všimla vysoké svalnaté postavy s černými vlasy, jak vchází na klučičí záchody.

To je moje šance… řekla jsem si a úplně normální chůzí jsem se rozešla směrem dopředu. Když jsem míjela dveře od klučičích záchodků, zpomalila jsem a nastražila své poloupíří uši, abych se ujistila, že tam nikdo jiný než on není. K mému štěstí tam nikdo jiný neoxidoval, a tak jsem se rozhlédla kolem, abych si byla jistá, že mě nikdo nesleduje. Rychlostí blesku jsem proklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o stěnu a čekala, až si půjde umýt ruce k umyvadlu, nechtěla jsem ho u… něčeho rušit. Trvalo to jen pár sekund, než se vynořil ze dveří, které oddělovali záchodky od umyvadel.

Jacob sledoval tekoucí vodu a myl si ruce. Využila jsem toho, že je zaměstnaný něčím jiným, a stoupla si mu za záda. Čekala jsem, než se otočí, ale on mi to udělal zajímavější. Podíval se do zrcadla a vytřeštil zrak, když mě za sebou uviděl.

„Ah!“ vyhrkl ze sebe a podíval se na mě. V tu chvíli ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale chytla jsem ho za triko a přirazila ke zdi. Jacob vypadal víc než překvapeně.

„Opovaž se to někomu říct!“ vyhrkla jsem na něj a dívala se mu přitom do očí. Čekala jsem na nějakou jeho reakci, že se třeba naštve, ale on se naprosto uklidnil a vůbec mu nevadilo, že mu svírám tričko a držím ho u zdi vší silou. Bylo mi ale jasné, že mi to je k ničemu, protože kdyby chtěl, mohl by on přišpendlit ke zdi mě.

„Já ale nemám v plánu to někomu říct,“ řekl mi naprosto normálním hlasem a s úšklebkem jako bonus. Možná právě proto jsem na něj zatlačila ještě víc. Jacob se podíval směrem k zemi a protočil oči. Zřejmě si taky uvědomoval tu skutečnost, že on je mnohem silnější. 

„Proč jsi mi dal do batohu tu knížku?!“ zeptala jsem se ho naštvaným hlasem.

„Protože… někoho mi připomínáš…“ povzdechl si a opět zvedl svůj pohled od země. Podíval se mi do očí a já povolila své sevření. Každopádně má ruka stále zůstávala na jeho hrudi.

„Myslíš moji mámu?“ zeptala jsem se ho skleslým hlasem, i když jsem odpověď už dávno znala. Moc dobře jsem si vybavovala svůj včerejší rozhovor s matkou.

„Ano, myslím Bellu. Ale to je už stejně jedno, protože je mrtvá!“ vyhrkl na mě. Musela jsem se zasmát, když mi to řekl.

„Ha, to má teda pěknej posmrtnej život, když honí s mým tátou po lese veverky!“ vyštěkla jsem mu přímo do obličeje. Neustále jsme se dívali jeden druhému do očí, nevím, možná proto, že se snažil zjistit, jestli mu nelžu. Na jeho tváři se objevil překvapený výraz, který říkal, že nic nechápe. 

„O čem to sakra mluvíš?“ zeptal se mě. O tom, že moje máma je upírka. Ne, nezemřela. Ne, dokázala přežít můj porod. Ano, po dvou dnech se probudila. Ano, je pořád tady. Ano, ještě krásnější…

„To už si přeber sám, chytrej si na to dost,“ řekla jsem mu s úšklebkem a odešla pryč z klučičích záchodků. Pokračovala jsem se sklopeným pohledem dál ke třídě, v hlavě jsem měla zmatek a celý náš rozhovor mi tam běhal dokola. Byla jsem velmi hluboko ve svých myšlenkách, takže jsem si ani nevšimla, že přede mnou někdo stojí.

„Oh!“ uniklo mi z úst. Překvapeně jsem se na dotyčného podívala. Byl to Tristan.

„Pozor, zlato, kam koukáš. Proč jsi byla na…“ řekl mi a zarazil se uprostřed věty. Chvilku se díval někam za má záda a potom svůj pohled opět stočil na mě.

„Na…?“ naléhala jsem trochu nervózní. Zrovna v tu chvíli zazvonilo a to byl signál pro nás, že si máme pospíšit do třídy.

„Na… chodbě sama? Holky už jsou u třídy? Pojď, půjdeme za nima,“ začal rychle blekotat jedno slovo přes druhé. Chytil mě za ruku a rychle táhnul za sebou, nebylo to moc příjemné. Když jsme zahýbali za roh, stačila jsem se ještě ohlédnout, jestli nezjistím, co ho tam tak zaujalo, ale nic ani nikoho důležitého jsem už neviděla.

Celou první hodinu jsem poslouchala Limningovo vypravování o obojživelnících, které mě ani trochu nezaujalo. Hlavu jsem si podpírala rukou a myšlenkami byla někde zcela úplně jinde. Podobné to bylo i celý den na každé mé hodině. Byla jsem docela vděčná bohu, že dnes nemáš žádnou hodinu společnou s Blackem. Dopoledne se táhlo, bylo nudné a ani jedna hodina mě nebavila natolik, abych dávala pozor. Dvakrát se mi stalo, že mě učitelé nachytali, když jsem chytala lelky a nevnímala ani slovo z toho, co mi kdo řekl. Jediné, co jsem vždy pochytila, byly těžké povzdechy, když nám každý z učitelů oznámil termíny písemek. Mně to mohlo být jedno, já tam vždy něco napíšu, ale ostatních jsem litovala.

Za celý den mě dokonce ani tělocvik nerozptýlil. Jakmile přišla hodina oběda, byla jsem vděčná bohu již podruhé za celý den. Sedla jsem si s tácem ke stolu a potichu se sklopeným pohledem do sebe ládovala dnešní nadílku. Tristan mě přitom hladil po stehně a snažil se mě povzbudit svou přítomností, hlazením, doteky. Docela to i zabralo, začala jsem se opět usmívat.

„Sluší ti to, když se usmíváš,“ řekl mi a já se k jeho radosti pořádně usmála od ucha k uchu. Naklonila jsem se k němu, abych ho mohla políbit, cítit jeho blízkost a to, že mě má rád. To teplo, které mě hřeje na srdci. Vždycky jsem věděla, že tento vztah nebude napořád, ale teď mi to tak vyhovovalo, nikdy si nikdo nestěžoval a to se mi líbilo. Zatím jsem ani neuvažovala, že bych mu řekla o sobě pravdu, není to třeba. Tristan si všiml, že jsem trochu zvláštní, ale nikdy se moc nevyptával. Prostě mě vždy bral, že taková jsem. A to mi vyhovovalo ještě víc.

Společně jsme se věnovali tomu druhému, když v tom k nám najednou přiběhla Beth s otrávenou Joe v závěsu. S mučivým zakňouráním jsme se od sebe s Tristanem odlepili a začali svou pozornost věnovat Beth.

„Lidi, hej, hej! Bude párty! Párty!“ vřískala Beth přes celou jídelnu až se na nás všichni začali otáčet. Jako by to jindy nedělali. Beth třískal svým tácem s tou trochou jídla o stůl a začala tleskat rukama jako malé dítě. Usmívala se na nás jako sluníčko a bylo vidět, že má s připravované párty radost.

„Vlastně to není párty, ale večírek, v tom je rozdíl, Beth,“ oznámila nám Joe, když došla ke stolu, na rozdíl od své sestry si přisedla v klidu. Sledovala jsem ji a čekala, kdy z ní vypadne něco víc. Joe se napila čisté vody, kterou si koupila, pohodila vlasy, srovnala si tričko a teprve potom si všimla, že na ni s Tristanem zíráme a čekáme na další zprávy.

„Oh, um. No, je to večírek, takže žádná krutá pařba. Ta bude až na konci roku a ne pro náš ročník,“ dodala zdrceně „Chce to večerní šaty, krátké, dlouhé. Je to zítra tady v tělocvičně, začíná to v půl sedmé, mám takový dojem. Mají přijít všichni,“ dodala a nabrala si trochu jídla. Skenovala to pohledem a potom to s nevelkým nadšením snědla. Aby se do těch šatů vůbec zítra vešla…

Po obědě jsme se vydali na poslední hodinu, čekala jsem zase něco nudného, ale tentokrát se naše matikářka Flealingová překonala. Vynechala plán na dnešní hodinu a my si povídali o přípravách na zítřejší večírek, vyptávala se nás jak se máme a co děláme, když přijdeme ze školy. Kolik zítra píšeme písemek a také ,nás poznávala´, jak nám na konci hodiny oznámila.

Na konci vyučování jsem se rozloučila se svými kamarádkami a s Tristanem. Přijel pro mě strejda Jasper, který rozhodně stál o konverzaci, a tak jsem mu v tom vyhověla. Celou cestu mi vyprávěl o zápasu Lakers, o tom, jak se popral s Emmettem kvůli pytlíčku krve, který zmizel z lednice a o tom, jak museli za trest leštit podalhy po celém domě. Nařídila jim to babička Esmé. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se celou půlku cesty smála a byla ráda, že jsem připásána…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srážka s Blbcem 3: