Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srážka s Blbcem Prolog

02.09.2013 (20:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3921×

Prolog

Stěhovat se z místa na místo není nikdy jednoduché. Musíte si sbalit všechny věci, které naložíte do auta a nechat si je přepravit z bodu A do bodu B. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsme se za posledních sedmnáct let stěhovali. Aljaška, Kanada, Severní Dakota a teď druhý největší stát Spojených států. Kalifornie. Cesta netrvala zase tak dlouho, ale jelikož jsem z části stále člověk, bolelo mě z toho neustálého sezení celé tělo. Má upíří půlka to ani nezaznamenala. Ano, to je vlastně velmi podstatná část příběhu. Jsem upír, ale jen z části. Má matka, Bella, byla člověk, když se jim s tátou, Edwardem, povedlo malé překvapení. Já, Renesmé Cullenová.

Naše auto zastavilo a já jsem se snažila co nejrychleji vystoupit ven, abych se protáhla. Po chvilce nás dohnali Alice s Jasperem, jsou manželé a já jim říkám teta se strýcem, stejně jako u Rosalie a Emmetta, kteří přijeli hned s nimi. Všichni vystoupili a svými úsměvy nám dali jasně najevo, že cesta byla v pořádku.

S údivem jsem se podívala na náš nový dům. Byl obrovský! Všechny naše domy, které máme po světě, jsou veliké, ale tento je jasný vítěz. Z venku byl bílý a měl velká okna. Z poloviny byl prosklený. Použité dřevo bylo čokoládově hnědé a vše bylo sladěné do těch nejmenších detailů. Když jsem vešla dovnitř, byl již zařízený. Každá místnost byla jiná, ale vše bylo ve stejném stylu. Jednoduché, světlé, žádné zbytečné drobnosti ani maličkosti. Vše praktické a mně naprosto vyhovující.

Začala jsem stoupat po schodech nahoru. Dřevo bylo tmavé a lesklé a nádherně vonělo. Rozhodla jsem se najít svůj pokoj. Nedalo se přehlédnout, že když tu byla Alice s babičkou Esmé naposledy, daly si záležet na každé maličkosti. Na dveře daly i cedulky, na kterých bylo jasně napsáno, která místnost komu patří. Našla jsem tedy své jméno a s očekáváním vešla dovnitř. Jaký to pro mě byl šok, když jsem zjistila, že Alice mi udělala přesně takový pokoj, který jsem si vysnila. Byl laděný do světle zelené s bílým a černým nábytkem.  Postel byla přímo pohádkově měkká a koupelna, která k mému pokoji patřila, se také moc nelišila.

„Tak co, líbí?“ ozvalo se za mnou a já se s překvapením otočila. Za mnou stála má teta Alice. Alice je malá s černými vlasy, které jí trčí do stran. Má pisklavý hlas a vypadá trochu jako elf. Je upír, stejně jako celá má rodina, a vidí budoucnost.

„Líbí? Přímo ten pokoj miluju, Alice! Jsi skvělá!“ vykřikla jsem na ni plná nadšení a hned jsem popošla až k ní, abych ji objala.

„To jsem ráda, protože tu pár let budeš muset vydržet,“ řekla mi, ještě mě objala a zmizela jako pára nad hrncem. Zbyla po ní jen barevná šmouha. Už jsem říkala, že upíři jsou velmi rychlí?

Po chvilce mi sem táta nanosil věci a já si je tu začala rozmisťovat a hledat jim své místo. Přijeli jsme sem k večeru a tohle uklízení mi zabralo celý zbytek dne. Při představě, že pozítří budu muset začít chodit do školy, protože končí prázdniny, jsem se trochu oklepala. Nemám ráda školu a myslím, že se všichni shodneme na tom, že když někam jdete poprvé, nikoho neznáte a v té budově se neorientujete, není to moc příjemné. Kdybych už v tento den věděla, co mě na té škole čeká, nejspíš bych tam nikdy nestrčila ani nos…

…

Bylo pondělí a začínal nový školní rok. Šla jsem toho roku do třeťáku, do úplně nové školy, o které jsem nevěděla ani ťuk, neznala jsem tu vůbec nikoho a nejvíc mě děsil můj orientační smysl. Za pár dní to tu budu znát jako vlastní boty, ale dneska to bude trochu obtížné.

Táta zaparkoval před školou a já se natáhla na zadní sedačku pro svou kabelku. Usmála jsem se ještě na Edwarda a vystoupila.

„Hodně štěstí,“ popřál mi a já se na něj zašklebila.

„Že jsem ho v tom životě měla, co?“ Edward se zasmál a já zavřela dveře. Počkala jsem, než odjel a mezitím se rozhlížela po parkovišti. Byla tu spousta lidí v mém věku. Někteří se mi už na první pohled moc nelíbili, jiní mě naopak zaujali. Zarazila mě ale jedna věc. Všichni byli rozdělení do skupinek. Vypadalo to tu jako na bojovém poli. Jedna skupina se mračila na druhou, ta zase na třetí a tak to šlo pořád dokola. Povzdychla jsem si a radši se už víc neohlížela, musela jsem do kanceláře, abych si vzala rozvrh a jiné blbosti, který mi vrazí do ruky. Jestli to v tomhle ústavu přežiju, nechám se korunovat.

V kanceláři seděla nepříjemná, baculatá a stará ženská. Paní Whiteová. Jen co jsem vešla, změřila si mě pohledem a odfrkla si. Radši jsem dělala, že jsem to neviděla a co nejrychleji jsem s ní vyřídila, co bylo potřeba. Všechny ty listy jsem strčila do tašky a rychle odtamtud zmizela. Ještě dalších několik minut potom jsem cítila její pohled na mé osobě.

Když jsem šla po chodbě, nedalo mi to a dívala jsem se do tváří mých budoucích snad-přátel. Kluci, holky, vysocí, malý, štíhlí, tlustí. Ale ani jeden z nich mě nezaujal na první pohled natolik, abych si ho dala do svého plánu ,S kým se seznámit´. Neměla jsem žádné nutkání na někoho hodit úsměv, či na něj promluvit. Jednoduše řečeno, asi se ze mě stane ,napořád osamělý jedinec´.

Šla jsem podle značek na stěnách a hledala učebnu angličtiny. Byla to má první hodina a já rozhodně nechtěla přijít pozdě. Možná, že když přijdu včas, vyhnu se kecům o tom, kdo jsem. Nechci na sebe upozorňovat ještě víc, než stačil můj otec, když si půjčil Alicino Porsche. Snažila jsem se dělat, jakože nic nehledám a nebloudím, neměla jsem moc zájem o to, aby se mi někdo snažil pomoct. Když jsem konečně našla ukazatele, který říkal, že přímo naproti mně je má vysněná místnost, neváhala jsem a vešla dovnitř. Nepřemýšlela jsem nad tím, že jsem tu nová a jdu do učebny, kde na mě budou všichni zírat, to vážně ne. Prostě jsem tam vešla a moc se nerozhlížela.

Vyhlídla jsem si volná místa. K mé smůle jich tu moc nebylo. Jedno bylo vedle holky, která nevypadala moc normálně. Blondýna s dlouhými vlasy a ještě delšíma nohama. Na sobě stylové oblečení a na lavici už od pohledu drahou kabelku. Druhé volné místo bylo před ní, seděl tam hnědovlasý kluk, který byl zabraný do nějaké knihy a u toho poslouchal hudbu ve sluchátkách. A třetí volné místo bylo vedle jednoho kluka, který už na první pohled vypadal moc neoblíbeně. Tlustší, malý, hnědovlasý kluk s mastnými vlasy? Ne, děkuju.

Sebrala jsem odvahu a došla k lavici, kde seděl ten hnědovlasý kluk se sluchátkama. Nevypadalo to, že by si mě všiml, a přede mnou tak stál menší problém. Jak se ho zeptat, jestli tu je volno? Mé přemýšlení mi zabralo asi polovinu sekundy. Prostě jsem si položila tašku na lavici a to tak, aby si jí všiml. Zabralo to a můj doufám budoucí přítel zvedl oči a podíval se na mě. Vypadal, jako by dostal šok elektrickým proudem. Ihned se na židli narovnal a sundal si zbrkle sluchátka, knížku zaklapnul a jen na mě zíral.

„Ehm, máš tu volno?“ zeptala jsem se ho a on po chvilce zírání konečně odpověděl. Doopravdy vypadal, jako by dostal křeč do pantů.

„Jo, jo, jasně. K-klidně si sedni,“ řekl mi a rukou pokynul na židli. Usmála jsem se na něj a sedla si. Tašku jsem nechala ležet na lavici, byla malá, takže mi nepřekážela. Očima jsem sledovala hodiny, zbývalo ještě pět minut do začátku výuky, i když můžu s jistotou říct, že dneska se moc učit nebudeme. Je první den školy, takže jsem si jistá, že budu celý den, každou hodinu a každou minutu duchem nepřítomná.

„Ehm, jsem Tristan,“ ozval se můj soused a já na něj otočila svá hledí. Chápavě jsem pokývala hlavou a přemýšlela, jestli na to budu reagovat. No, nebylo by špatné tu alespoň někoho znát, ne?

„Renesmé,“ řekla jsem prostě a dál sledovala hodiny. Tristan se zřejmě nehodlal vzdát a tak se naklonil blíž, aby mi dal najevo, že si chce povídat. Otočila jsem se na něj a opřela se o židli, abych se zase trochu oddálila.

„Ty jsi tu nová, že? Ještě jsem tě tu neviděl,“ oznámil mi svou super žhavou novinku a já si o něm začala dělat obrázek. Aha, takže zná každého na škole? Nebo spíš každou sukni?!

„Přistěhovali jsme se sem, je to pár dnů,“ řekla jsem mu na vysvětlenou a to ho zřejmě zaujalo.

„My? Ty a rodiče?“ zajímal se a mně v tu chvíli došlo, že ještě dnes o mně budou kolovat drby, jako na každé správné střední škole v Americe.

„Já a celá má rodina. Esmé a Carlisle, jsou mí adoptivní rodiče a tři tety a strejdové. Bydlely jsme v Severní Dakotě,“ řekla jsem mu a v tu chvíli se ozval zvonek. Fajn, náš rozhovor byl tedy velmi dlouhý. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to skončilo.

Štěstí, které mi táta ráno popřál, se mě nejspíš opravdu drželo, protože jsem se za celý den nemusela představovat. S Tristanem jsem měla společnou ještě historii, co se pondělku týče. Měla jsem pocit, že jsem pro něj magnetem, protože mě skoro každou přestávku potkával a velmi hlasitě zdravil. Začínala jsem nabývat dojmu, že mě vyhledává. Ne, že by mi to vadilo, docela jsem si ho oblíbila.

Když zazvonilo na konec poslední hodiny a my se začali zvedat, bylo to jako vysvobození. Nijak jsem nepospíchala ven, nebylo to potřeba, věděla jsem, že táta na mě před školou už čeká, ale nějak mě to netankovalo. Vycházela jsem ze třídy mezi posledníma, společně s blonckou, kterou jsem potkala už na angličtině, ale s rozdílem, že teďka měla vedle sebe ještě jednu kamarádku. Očividně úplně tupou, protože pokaždé, když blondýna něco řekla, ta hnědovlasá, která mi obličejem nápadně připomínala tykev, se zahihňala jako extra tupá barbie. Protočila jsem nad tím oči a radši ignorovala její rádoby skvělý obleček, který by z ní má teta Alice okamžitě servala. Ani já jsem k tomu neměla daleko.

Rychle jsem vystřelila ze dveří a doufala, že celý školní rok přežiju ve zdraví. Podívala jsem se oknem ven. Bylo tu vidět na celé parkoviště. Se smůlou jsem zjistila, že můj táta tam ještě není. Zajímalo by mě, co dělá tak důležitýho, že nestíhá odvést svou dceru domů ze školy? Pěšky se mi moc nechce, i když je krásný počasí. Jako vždy je tu nádherně a svítí sluníčko. Jsme přece v Kalifornii.

Došla jsem až na parkoviště, kde jsem si sedla na lavičku. Na oči jsem si dala brýle a doufala, že tu nebudu čekat dlouho. Uběhlo pár minut, když se ze školy opět vyřítila má oblíbená tupá brunetka a dlouhonohá blondýna. Když si mě všimly, zastavily se, jako byste zmáčkli na přehrávači stop. Ta bruneta si toho jaksi nevšimla a do té blonďaté vrazila. Ta se na ni otočila a já měla pocit, že v ní vidím rozzuřeného býka. Když svůj pohled opět obrátila na mě, vydala se ke mně svižným krokem. Došla až k mé lavičce a zastavila se přede mnou.

„Ahoj. Viděla jsem tě dneska na angličtině a taky na historii, máme společné hodiny. Jsi tu nová, že jo? Tohle,“ řekla mi a ukázala prstem na svou přítelkyni, která se k nám konečně dobelhala, „je Beth, má, bohužel, nevlastní tupá sestřička. Já jsem Joe.“

Trochu kratší prolog, ale další kapitoly jsou o dost delší. ;) Povídka je úplně nová a krátká, mám ji již celou napsanou. :) Takže, co si o tom myslíte? :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srážka s Blbcem Prolog: