Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 1. kapitola

02.09.2011 (19:00) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 8386×

Venku byla silná bouře. Kapky vody bubnovaly o okenní desku. Už před dlouhou chvílí vypadl proud. Seděla jsem ve tmě a rukou si přejížděla po vystouplém bříšku. Bouřky jsem nikdy neměla ráda, takže jsem byla nesvá a i mé děťátko to cítilo. Kopalo jako divé, ale já za to byla ráda. Měla jsem potom pocit, jako už by tu bylo se mnou. Těšila jsem se na něj, hrozně moc jsem se těšila.

Kopání najednou ustalo. Můj brouček nejspíše usnul. Zaposlouchala jsem se do zvuku bubnujícího deště, který po chvíli ustal. Přestalo pršet a měsíc stydlivě vylezl zpoza mraků, ale elektrika stále nefungovala. Neměla jsem ráda tmu, a ani slabé měsíční světlo mi nestačilo. Vstala jsem, abych si mohla dojít pro svíčky. Sotva jsem se postavila na nohy, ucítila jsem palčivou bolest. Opřela jsem se zády o stěnu, ale nohy mě zradily a já žuchla na zem. Pohlédla jsem směrem k židli, na které jsem ještě před chvílí seděla. Kdysi bývala bílá, ale teď se na ní zračila obrovská rudá skvrna…

S trhnutím jsem se probudila. Stále jsem seděla v autobuse, který mě měl zavést do Forks. Po tvářích mi tekly slzy. I když se mi již více než dva roky každý den zdával stejný sen, vždy mě dokázal rozplakat. Nic bych si z něj nedělala, kdyby to nebyla krutá realita, která se mi teď v podobě snu vracela znovu zpátky. Každá vzpomínka na tuto část mé minulosti bolela, jako bodnutí nožem přímo do srdce. A mé srdce bylo kvůli tomu rozerváno na miliony kousků. Neměl ho totiž kdo opatrovat, můj andílek již nebyl.

Říká se, že andělé nemohou zemřít. To ale není pravda. Moje malá holčička andílkem byla, ale umřela dříve, než se stihla narodit. Byla to moje chyba, mohla jsem tomu zabránit. Muselo být něco, co jsem udělala špatně. Něco, čím jsem zmařila život svého nenarozeného děťátka.

Ale ani tohle peklo nebylo konečné. Přišla další rána. Jen o pár týdnů po mém děťátku opustila tento svět i má maminka. Zahynula při automobilové nehodě. Na tomto světě mi už zůstal jen jediný příbuzný, má babička. A jak jsem se dověděla, ani s ní to teď nevypadá nějak pozitivně. Babička nikdy nic neměla zadarmo, život si s ní pěkně pohrával. Narodila se jako jedna z dvojčat. Její matka při porodu zemřela a pro jejího otce byla vždy důležitější její sestra. V dospělosti dvakrát potratila, a proto mi rozuměla tak, jako nikdo jiný. Chápala, čím procházím, jak moc těžké to je. To ona byla ta, která mi nejvíce pomohla. A teď jsem se já musela postarat o ni, dlužila jsem jí to. Měla neléčitelnou nemoc. Alzheimerovu chorobu. A pomalu ale jistě se to na ní začínalo projevovat, zapomínala čím dál více a já věděla, že postupem času nebude schopna bez mé pomoci žít.

A proto se stěhuji do Forks, do jednoho z nejdeštivějších městeček vůbec. Nejen že se tu budu starat o posledního člověka, který mi na tomto světě ještě zbyl, ale snad se mi podaří zapomenout na minulost. Ne, to je hloupost. Mně se nepodaří na minulost zapomenout, ale možná se s ní konečně smířím. Smířím se s tím, že se můj andílek již nevrátí.

Autobus zastavil u polorozpadlé zastávky. Popadla jsem svou tašku a vystoupila z autobusu. Dříve jsem tady trávila celé prázdniny. Znala jsem to tu jako své vlastní boty. Teď jsem tu již téměř čtyři roky nebyla, i tak se tu ale nic nezměnilo.

Prošla jsem několika polorozpadlými ulicemi, než jsem došla k obrovské budově. Bílá barva na domě již byla značně zašedlá a po stěnách se plazil plevel. Trávník byl asi metr vysoký, už dlouhou dobu ho nikdo neposekal. Přesněji od té doby, co dědeček zemřel. Před domem stálo kolo. Bylo staré a lak na něm již slezl. Dříve jsem na něm jezdívala. Ale to už je dávno.

Ke dveřím jsem se musela téměř probořit. Zazvonila jsem na zvonek. Adolph a Charlotte Swanovi, stálo na něm. I přesto, že byl děda již několik let mrtvý, babička neuklidila ani jedinou věc po něm. Pro ni pořád žil a vždy pro ni v jejím srdci žít bude. A ať raději předstírá, že děda žije, než aby byla nešťastná.

Najednou se dveře otevřely a stála v nich babička. Vlasy měla svázané v uzlu a na sobě měla špinavé květované šaty. Její vrásčitá pokožka byla vysušená. Vypadala o tolik starší, než když jsem ji viděla naposledy. Zmateně se na mě podívala a najednou mi zavřela dveře před nosem. Takže mě nepoznala.

Chtěla jsem zaklepat znovu, ale dveře se najednou znovu otevřely.

„Bello! Holčičko moje,“ řekla tiše a pohladila mě po rameni. Potom ustoupila stranou, abych mohla vejít dovnitř.

Po zbytek večera mi babička vyprávěla o pletení a turecké telenovele. V devět hodin usnula na křesle, tak jsem ji alespoň přikryla pletenou dekou a také si šla lehnout. Nechtěla jsem usnout, protože jsem přesně věděla, o čem se mi bude zdát. Ale spánek nade mnou nakonec přece jen vyhrál.

Seděla jsem ve tmě a jednou rukou si přejížděla po vybouleném bříšku. Bouřky jsem nikdy neměla ráda, takže jsem byla nesvá a i mé děťátko to cítilo. Kopalo jako divé, ale já za to byla ráda. Měla jsem potom pocit, jako už by tu bylo se mnou. Na koleni mi seděla holčička s hnědými vlásky. Její oči byly hluboké, člověk by se v nich lehko utopil…

Probudila jsem se. Byla jsem zmatená. Celé dva roky se mi den co den zdával ten stejný sen. Tenhle byl natolik podobný, ale přitom úplně jiný. Ta malá holčička tam byla navíc. Nevěděla jsem, proč se mi o ní zdálo. Ale bylo to jedno a teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Byl nejvyšší čas vstávat. Na sedmou hodinu ranní jsem totiž měla domluvený pohovor v mateřské škole. Mateřská škola. To bylo jediné pracovní místo, kde jsem mohla být nablízku dětem a nepotřebovala k tomu vysokou školu.

Od domu ke školce to bylo asi deset minut cesty. Raději jsem všude chodila pěšky, mohla jsem si tak lépe vyčistit hlavu. Cestou jsem se rozhlížela po okolí. Poznávala jsem každý strom, keř, budovu… Dříve jsem to tady tak milovala, ale dnes již bylo vše jinak. Změnila jsem se, změnil mě život. Život se s nikým nemazlí, ale tohle už bylo moc.

Zahlédla jsem důvěrně známou budovu mateřské školy. Byla přetřená a hrála všemi barvami duhy. Podívala jsem se na ceduli, která byla rovnoměrně pověšená nad vchodovými dveřmi. Mateřská škola Medvídek, stálo na ní. Otevřela jsem a vešla do chodby, která byla celá přetřena na růžovo. Dokonce i strop měl stejnou barvu. U jedné ze šaten stála žena a u ní přešlapoval asi tříletý chlapeček. Už zdálky bylo vidět, že pláče.

„Ty jsi snad padlý na hlavu!“ zařvala najednou žena na chlapce a ten se rozvzlykal ještě více. Popadl mě hrozný vztek. Jak může křičet na tak malé dítě?!

„Můžete mi říct, proč na to dítě křičíte?“ zeptala jsem se jí naštvaně, ale ona mě ignorovala. Stále hleděla na chlapce, který vzlykal čím dál tím hlasitěji. Žena k němu přistoupila blíže a uhodila ho. Popadla jsem ji za zápěstí. „Jste normální?“

Ona mě ale jen odstrčila a to takovou silou, že jsem zavrávorala.

„Můžete mi říct, co se to tu děje?“ zeptal se najednou nějaký muž medovým, ale rozzlobeným hlasem.

Jestli jste to dočetli až sem, zanechte, prosím, komentář, ten vás nezabije.

Příští kapitolku píše má skvělá spoluatorka kajka007.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 1. kapitola: