Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 13. kapitola

12.11.2011 (12:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5184×

„Tak,“ promluvila Carlie, když jsme prošli lunaparkem a nespokojeně mlaskla. „Kam hodláte jít teď?“ Hodila po nás vševědoucným pohledem a založila si ručičky na hrudi. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, protože vypadala opravdu komicky a roztomile v jednom.

„Nevím, co takhle zkusit aqvapark?“ odpověděla jsem. Carlie začala hlasitě výskat a poskakovat, při čemž div nesrazila ženu, která právě procházela kolem nás.

„Jo, to beru!“ řekla mi, ale pak se zarazila. „Ale…“

„Ale?“ zeptala jsem se jí pobaveně a přiklekla jsem si k ní.

„Ale já neumím plavat. Musím nosit rukávky, abych se neutopila,“ zašeptala a zarděla se. Stále mě fascinovala svou roztomilostí a inteligencí.

„To nevadí. Vždyť rukávky jsou pěkné,“ řekla jsem tu první koninu, která mě v tu chvíli napadla. Prostě jsem jen pocítila silné nutkání co nejrychleji tu malou nezbedu uklidnit a nenechat ji, aby se trápila zbytečnostmi.

„To jo, na těch mých je superman. Vypadá skoro stejně jako můj táta,“ pochlubila se a ručkou pohodila k černé tašce, kterou držel v ruce Edward a kde nejspíše byly již zmíněné nafukovací rukávky. Jen jsem se zachichotala a vstala jsem, abych mohla Carlie chytit za ruku.

„Tak pojď, Supermane,“ promluvila jsem na Edwarda a ten se jen zašklebil a popadl Car za druhou ruku.

Když jsme pomalým krokem přišli před bazén, svrhla se dlouhá diskuze o tom, s kým vlastně půjde Carlie do šatny. Nakonec musel ale i Edward usoudit, že bude vhodnější, když si ji vezmu sebou do ženských šaten.

Vzala jsem si proto od Edwarda z tašky Carliiny věci... a že jich bylo požehnaně. Kromě plavek, dvou ručníků, rukávků a mýdla, se mi do ruky dostal i růžovoučký župánek, pantofle a igelitka plná hraček. K čemu bude tohle všechno potřebovat v bazénu? pomyslela jsem si, ale nahlas jsem raději neřekla nic. Nechtěla jsem Edwardovi jeho přehnanou péči vytýkat, jako matka bych se asi nechovala jinak…

Když se nám s Carlie konečně podařilo prorazit si cestu k šatnám, začala malá nespokojeně kňučet.

„Já se tady převlékat nebudu.“ Dala si vzdorovitě ruce v bok a zakroutila hlavou.

„Nemusíš.“ Zasmála jsem se a pohodila jsem rukou k převlékací kabince. „Jestli se stydíš, můžeš jít tam.“ Tenhle nápad se jí evidentně líbil, protože posbírala většinu svých věcí, které se jí v náručí vršily jako ohromná hora. Nejspíše přes ně nic neviděla, i tak se ale odvážně vydala směrem, o kterém si myslela, že je správný.

Se smíchem jsem vzala do ruky zbytek věcí a šla jsem za ní, abych ji mohla nasměrovat správným směrem.

Společně jsme se nasoukaly do kabinky a já jsem pomohla Carlie s oblékáním. Když si nasadila plavky, vyskočila na židli, která byla součástí kabinky, a začala se mi ukazovat ze všech stran.

„Ty plavky mi vybrala Alice,“ pronesla pyšně. Pak ze židle seskočila a ladným pohybem vytáhla z hromady věcí gumové rukávky. „A tyhle mi vybral strejda Emmett. Ale ty mi je asi budeš muset nafouknout.“ Hodila mi je a začala se hrabat v mém batohu.

„Co hledáš, Car?“ zeptala jsem se jí nechápavě. Ona vytáhla můj telefon.

„Chci se podívat, jestli máš taky takový mobil, jako můj táta. A nikomu to neříkej, ale vždycky, když není doma a nechá si tam telefon, tak si s Julčou potají telefonujeme,“ přiznala se a v očích se jí objevily jiskřičky.

„S Julčou?“ V mém hlase byl jasně patrný zmatený podtón.

„S mojí panenkou,“ objasnila mi a zakroutila hlavou. „Když jsi u nás byla, tak jsem ti ji představovala.“ Protočila oči, jako by mi chtěla naznačit, že mi takovou zradu, jako je zapomenutí jména její oblíbené panenky, neodpustí.

„Promiň, mám krátkou paměť,“ omluvila jsem se jí a rychle jsem se převlékla. Poté jsem posbírala všechny věci a společně s Carlie jsem se vydala ke sprchám.

V tu chvíli se Car rozeběhla, a jak se dalo čekat, rozplácla se jak dlouhá, tak široká na kluzké podlaze.

Bylo vidět, že bojuje se slzami. Zůstala na zemi a já jsem k ní co nejrychleji přicupitala, abych jí mohla pomoct na nohy.

Když jsem si ji ale prohlédla a uviděla jsem její odřené koleno, ze kterého jí vytékal pramínek krve, zapomněla jsem na to, že jsme ve veřejných sprchách a jen jsem si k ní sedla na podlahu a přivinula jsem si ji do náručí. Carlie si opřela hlavičku o mé rameno a vzdala boj se slzami. Začala hlasitě vzlykat a kňourat, zněla jako štěně, kterému právě někam utekl páníček a on zůstal osamocený uprostřed lesa. A vlastně to tak i bylo. Nebýt Edwarda, Car by byla sama, osamocená, neměla by nikoho, kdo by jí dával lásku, kterou malé dítě tolik potřebuje. Nedostávalo by se jí péče, kterou si zaslouží. Z veselého dítěte by nejspíš zbyla jen hromádka smutku sedící někde v dětském domově nebo kojeneckém ústavu.

Ne, je zbytečné na to myslet. S Carlie to tenkrát dopadlo dobře a není důvod, proč by to snad mělo tentokrát skončit jinak. Nepřipustím, aby ten malý andílek, který se teď choulil v mé náruči, trpěl. Ať mě to má stát cokoliv.

„Asi bychom měly jít, teto. Tatínek už na nás nejspíše čeká,“ ozvala se najednou Car a tím mě vytrhla z chmurných myšlenek.

„To máš pravdu,“ přitakala jsem a usmála jsem se na ni. Uvědomila jsem si, že nebýt jí, nejspíše bychom tam seděly ještě zítra.

Rychle jsem nás opláchla pod vodou a opatrně jsem jí omyla rozbité koleno. Statečně zatnula zuby a mlčela, i když ji to jistě pálilo.

Když jsme se nakonec přece jen dostaly k bazénu, našly jsme Edwarda, který vypadal dost vylekaně. Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo, když nás zahlédl.

„Už jsem se začínal bát. Dost vám to trvalo,“ oznámil a pohladil Carlie po vláskách.

„Trvalo,“ přiznala Carlie. „Ale to jen kvůli tomu, že jsem spadla.“ Hned Edwardovi ukázala rozbité koleno, ale dřív, než by se na něj Edward stihl podívat, už nás táhla k prvnímu tobogánu, který zahlédla.

Sledovat Carlie, jak vesele odbíhá z jedné skluzavky na druhou, nebo se pokouší skočit do vody, bylo pro mé srdce jako balzám. Zdálo se mi, jako by celé ty roky jen tvrdě spalo a teprve Car ho dokázala znovu probudit.

Výlet byl kratší, než bych si přála, ale v devět hodin večer jsme s Edwardem usoudili, že bude nejrozumnější, když se vydáme na zpáteční cestu. Malá již vypadala opravdu unaveně, pomalu se jí klížila očka. Bylo mi jasné, že po dnešním dni bude spát jako dudek. A jak se ukázalo, mé tušení bylo správné. Sotva jsem ji připoutala v autosedačce, zavřela oči a o chvilku později již tiše spala.

„Je roztomilá, když spí,“ pověděl mi Edward a tlumeně se zasmál.

„Ano, to je.“ Usmála jsem se a zahleděla jsem se na vozovku. Vůbec jsem nevěděla, o čem mám s Edwardem mluvit. Ne snad, že by mi v jeho přítomnosti nebylo příjemně, když jsem nad tím přemýšlela, byla to spíše naopak. Prostě jen ve mně klíčily pochybnosti o tom všem, co se v posledních dnech stalo v mém životě. Až neskutečně lehce se naše osudy spojily, i když to nejspíše ani jeden z nás netušil.

Připadalo mi, jako by právě Edward dumal nad tím samým. Ani on se totiž nepokoušel navázat konverzaci a jen se zarytě díval před sebe.

„Napadlo mě, že bychom mohli probrat…“ ozval se najednou Edward. Nedokončená věta zůstala viset ve vzduchu.

„Ano?“ zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, co chtěl říct.

„Možná bychom měli probrat tu svatbu,“ prohlásil nejistě. Jen jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu.

„To bychom měli.“ Pootočila jsem hlavu a usmála jsem se. „I když, ono toho asi moc na probírání nebude, ne?“

„Máš pravdu, jsou to pouhé maličkosti. Jestli ale chceš, můžeš to nechat na mně, vyřeším to. Nemusíš si s tím dělat hlavu.“

„Možná to bude nejmoudřejší. Moc se ve svatbách a ani přípravách nevyznám.“ Edward se zasmál a přikývl.

„Dobře, postarám se o to.“ Do té doby, než jsem vystoupila před domem, už ani jeden z nás nepromluvil. Nebylo to potřeba. Pohledy, které jsme po sobě čas od času házely, mluvily za vše.

I když mi stále myšlenka na to, že již budu za pár dní vdaná, byla proti mysli, už jsem neváhala. Věděla jsem, že dělám správně. Nebo jsem v to aspoň doufala. Červíček pochybností ve mně hloubal dál a já se jen bála chvíle, kdy vyrazí do útoku…

Moc bychom vám chtěly poděkovat za vaše skvělé komentáře, které nás vždy potěší. A co říkáte na dnešní kapitolu, líbí, nelíbí? :)

Další kapitolku samozřejmě píše Kajka a já jsem si jista, že se máte na co těšit. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 13. kapitola: