Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 17. kapitola

30.11.2011 (18:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5230×

„Tak v tom případě tuhle hru ukončíte a necháte ho být. Jeho… a i Carlie,“ prohodila tiše. Její hlas byl tak hrozně tvrdý… A její slova mi vyrazila dech. Už od první chvíle, kdy jsem Rosalii uviděla, mi bylo úplně jasné, že z nás dvou kamarádky nikdy nebudou. Vážně mě ale nenávidí tolik, že moji a Edwardovu svatbu nepřekousne, a to i přesto, že je to jediná možnost, jak můžeme Carlie zachránit? Neuvědomuje si, že může Car skončit v dětském domově?

„Nevidím jediný důvod, proč bych to měla udělat. Edwarda bych si nikdy nevzala, kdyby nebyla v sázce budoucnost jeho dcery. A jestli se bojíte, že vás o Carlie připravím, tak-“

„Vážně si myslíte, že jste jediná, kdo může Carlie pomoct? Víte vůbec, kolik žen by na tuto dohodu přistoupilo jen proto, aby se, i když jen na nějaký čas, mohly pyšnit příjmením Cullenová? Jenže vy jméno naší rodiny jen zneuctíte,“ prskala arogantně a já jsem v jejím hlase slyšela čiré opovržení. Jen jsem na ni civěla, neschopna slova.

„Ano, samozřejmě chápu, že by kdejaká žena dala cokoliv za to, aby se mohla stát Edwardovou ženou… Ale já to přece nedělám kvůli němu. Tady jde pouze o Car.“ Rosalie se ušklíbla a předstíraně se zasmála.

„Rozumím tomu dobře? Jste snad tak hrozně hloupá a myslíte si, že byste mohla Carlie nahradit maminku? Vždyť pro ni jste jen další cizí žena, kterou si její otec přivedl domů. Poté, co se vaše cesty rozejdou, už si na vás ani nevzpomene.“ Opět se usmála, tohle už ale nevypadalo na vynucený úsměv. Bavila se beznadějí, která se mi odrážela ve tváři? Měla radost z toho, že se jí podařilo zničit i poslední kapku naděje, kterou jsem měla, kterou mi dala Carlie?

„To není pravda,“ zašeptala jsem zlomeně a snažila jsem se zadržet slzy, které se mi draly do očí. Ze všeho, co řekla, mě právě její poslední slova zabolela nejvíce. Ačkoliv jsem se nad tím snažila nepřemýšlet, věděla jsem, že má Rosalie v jistých věcech pravdu. Někde v hloubi duše jsem doufala, že bych mohla Carlie její matku alespoň z malé části nahradit, že bych jí mohla dát lásku, kterou jí její vlastní matka již dát nemohla. Ano, byla to neuskutečnitelná, vlastně téměř naivní představa. Nikdy by mě ale nenapadlo, jak moc bezvýznamný člověk pro Carlie nejspíš jsem. Jak řekla, byla jsem pro ni jedna z mnoha.

„Přece vám muselo být jasné, že si s mým bratrem a jeho dcerkou nebudete moct hrát na šťastnou rodinku donekonečna. Pro ně je to jen hra-“

„To jsem si vážně nemyslela. Nejsem tak naivní, jak si myslíte,“ přerušila jsem ji tiše. Po tváři mi sklouzla jedna osamocená slzy, kterou jsem již v sobě nedokázala dále dusit. Sklopila jsem oči. Věděla jsem, že si Rosalie pohled na mé slzy náležitě užívá, ale já už v sobě své vlastní pocity držet nedokázala. Ta podlá blondýna se trefila do mého slabého místa a podařilo se jí ve mně vyvolat všechny ty vzpomínky, které tak moc bolely.

„Bello,“ oslovila mě a její hlas zněl najednou svým způsobem mile a přívětivě. To neznačilo vůbec nic dobrého. „Nechte Carlie a Edwarda, ať si žijí svůj život. Oba si toho už v minulosti prožili dost a i oni mají právo na štěstí.“ Věděla jsem, že bych Rose neměla poslouchat, že bych si měla být jistá svým rozhodnutím. Měla jsem ale strach, že má pravdu. Nejspíš jsem byla jak pro Edwarda, tak i pro Carlie, jen nechtěnou přítěží, která měla ale vyřešit jejich problém.

Rose se opírala o branku a trpělivě čekala na mou odpověď.

„Já… Ale… Nevím, jestli…“ Nebyla jsem schopna dokončit ani jedinou větu. Má vlastní neschopnost ve mně ale vyvolala jen další příval slaných slz.

„Nemusíte se bát,“ řekla a nakrčila obočí. „Pomůžu vám. Můžete se odsud odstěhovat, začít znovu. Pomůžu vám najít bydlení i práci. A chci za to jen jediné – slib, že už o vás nikdo z mé rodiny neuslyší. Nikdy.“

Rozhodně jsem jí nevěřila ani nos mezi očima, ale byla jsem z jejích slov i svých vlastních myšlenek natolik rozhozená a zdrcená, že jsem jen bez přemýšlení kývla. Rose se na tváři rozlil vítězoslavný úsměv.

„V tom případě si jděte sbalit. Stačí pár základních věcí, měly bychom odejít co nejdříve…“ Její hlas zněl najednou velice naléhavě. Mluvila dál, ale já už její slova nevnímala.

Co to dělám? To přece nejde…

No tak, vzpamatuj se, přece nedovolíš, aby si s tebou Edward takhle hrál. Přece nedovolíš, aby tě znovu zničil. Odejdeš, začneš znovu, zapomeneš…

Ne, nemůžu odejít…

Musíš…

Dva skryté hlasy v mé hlavě, o kterých jsem až do této chvíle neměla ani ponětí, se pustily do prudké hádky. Nejspíše už jsem se vážně zbláznila.

Mé rozhodnutí se každou chvilkou měnilo. Přece nemůžu jen tak odejít a nechat tu všechno! Ale když odejdu, můžu začít znovu…

Kolikrát ale může člověk doopravdy začít znovu? Už jsem se o to snažila nespočetněkrát, ale vždy to dopadlo stejně – má minulost mě nakonec dohnala. Tentokrát už by se to ale třeba podařit mohlo.

Ale možná taky ne.

Nepřítomně jsem vešla vchodovými dveřmi do domu a prošla jsem obývacím pokojem, kde mi pohled na babičku, která opět usnula u sledování televize. Při pohledu na úsměv, který se jí ve spánku rýsoval na tváři, jsem se opět rozplakala.

Jen těžko jsem přemáhala vztek, který se ve mně hromadil. Byla jsem naštvaná na Rosalii, na sebe a z neznámého důvodu i na Edwarda. Nevěděla jsem proč… Ale bylo to tak. Jen myšlenka na něj a na jeho usměvavou dcerku mě najednou doháněla na pokraj zoufalství.

Raději jsem dál pokračovala v cestě do svého pokoje, kde jsem si jen přes rameno přehodila svůj batoh. Měla jsem v něm vše, co jsem potřebovala. Byla to jediná taška, kterou jsem nikdy nevybalovala.

Pak mě ale něco napadlo. Co si asi pomyslí babička, až mě tu zítra nenajde? Bude se bát… Ne, bude strachy šílet.

Zaštrachala jsem v přední kapse své tašky a vytáhla jsem úzký zápisník, z kterého jsem vytrhla dva malé listy.

Na jeden jsem škrabopisem napsala rychlý vzkaz pro babičku, na jehož konci jsem jí slíbila, že se jí co nejdříve ozvu.

Druhý list papíru jsem nejdříve jen dlouho obracela v dlaních, nakonec jsem ale zabodla hrot propisky do papíru a kostrbatým písmem jsem začala psát…

Drahý Edwarde,
to, co teď dělám, je mně samotné proti vůli, ale jinak to nejde. Mrzí mě, že jsem nedodržela slib, který jsem Ti dala. Pevně věřím, že se najde někdo, kdo Tobě i Carlie pomůže a kdo si bude té možnosti vážit více, než jsem to až do dnešního dne dělala já. Nezapomenu na Vás a věř mi, že mi Carlie bude velice chybět. Vlastně mi budeš chybět i Ty.
Prosím, odpusť mi to.
Bella

Ještě jednou jsem si prohlédla svůj dopis a společně se vzkazem pro babičku jsem ho položila na stůl. Věřila jsem, že se nakonec dopis dostane do rukou člověka, kterému byl určen.

Na bílou plochu papíru jsem ještě položila drobnou černou krabičku, která byla převázána stříbrnou stužkou a která byla tak dlouho ukrytá v útrobách šedého ruksaku.

Zvenku se ozvalo netrpělivé troubení. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem vchodovými dveřmi ven na štěrkovou cestu. Můj krok byl nejistý stejně jako já. Měla jsem nepříjemný pocit, že dělám chybu. Ale už bylo příliš pozdě na to, abych ji vzala zpět…

Opět bychom Vám chtěly velmi poděkovat za vaše komentáře, které nás neskutečně těší. :) Doufáme, že i dnes tu zanecháte svůj názor.

Co říkáte na dnešní, dalo by se říci zlomovou, kapitolu? Kritika je samozřejmě vítána, vím, že je to pro Vás změna po posledních několika kapitolkách... Ale ty byly tak klidné, že se k této bouři tak nějak schylovalo. :D :) Myslím, že Bellino chování je po její spletité minulosti a poté, co si prošla ztrátou dítěte, docela pochopitelné.

Další kapitolku píše Kajka. O tom, kdy se tu objeví, opět rozhodujete Vy. =)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 17. kapitola: