Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 2. kapitola

03.09.2011 (07:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6420×

Seděl jsem v obývacím pokoji a četl si nějaký naučný časopis. Sice jsem všechny ty informace pobral už dávno, ale i tak nebylo špatné si občas něco zopakovat. Carlisle a Esmé už byli v práci. Jazz přemýšlel o tom, že je hrozně nespravedlivé, že musí dnes do školy a že se na to v nejbližší době vybodne a někoho si vysaje. Ještě že myšlenky čtu já a ne Carlisle. Hodil jsem po něm káravý pohled a nechal to být. Alice myslela, jak jinak, než na oblečení. Gucci, Prada a tak dále. Rose rozjímala nad laky na nehty. Zlatý, modrý, ne určitě růžový… Někdy mám pocit, že se z ní zblázním. Ještěže mi pomáhá s malou, jinak bych jí za ty řeči a myšlenky dávno utrhl hlavu.

Vyděšeně jsem se podíval na Alice, protože právě dostala vizi, že do dvou sekund spadne Carlie z postele a… Rozsekne si hlavičku. Ne, tohle se nesmí stát.

Rychle jsem se rozběhl do pokoje v horním patře, rozrazil dveře a na poslední chvíli zachytil mého drobečka. Vyděšeně na mě koukala a pak začala trošku natahovat. I přes svou vyděšenost jsem se na ni usmál, protože potom vždy přestala plakat.

„Tatí, já málem spadla,“ oznámila mi a zvedla nosánek nahoru, jakoby to bylo něco úžasného.

„No, to teda. A copak se ti zdálo, Carlie?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč jinam.

„Víš, že už ti ani nevím, Ede?“ Zasmála se. Zdálo se mi to nebo jsem právě slyšel Emmetta? Takhle mi kazit mého andílka, to si vypije.

„Pojď, prosím tě,“ povzdechl jsem si a táhnul ji do koupelny.

„Ed- tati, holky říkaly, že mi máš dopřávat víc soukromí, takže dneska to v koupelně zvládnu sama,“ oznámila mi Carlie. Nádech, výdech, Edwarde! Nikomu z rodiny nemůžeš trhat končetiny, nabádala mě ta lepší půlka.

„Car, ne všechno, co říkají tety, je pravda, víš?“ řekl jsem jí zoufale.

„Ne-e?“ Koukla na mě překvapeně. „Ony totiž říkají to samé o tobě, ale prý ti to nemám říkat.“ Andělsky se usmála a už se nadechovala k pokračování, když do pokoje vtrhla Alice.

„Carlie, už ti někdo řekl, že moc mluvíš?“ zeptala se sladce, ale v očích jí šlehaly blesky.

„Možná,“ přiznala.

„Tak s tím něco dělej,“ řekla mírně zvýšeným hlasem. To už bylo moc.

„Alice, uklidni se a běž s Car do té koupelny, když musí mít to soukromí. Ty jí snad nevadíš,“ povzdychl jsem si.

Alice v myšlenkách pořád proklínala Carliinu prořízlou pusinku, ale pak si vzpomněla na to, že ji bude oblékat, a hned se jí udělalo lépe. Zalezla s ní do koupelny a ještě ji trošku hubovala za to, že mi nesmí říkat tolik věcí. Jen jsem zakroutil hlavou a seběhl schody.

Emmett a Rose velmi okatě ignorovali můj příchod a oba si dokonce začali pískat. Opravdu nenápadné.

Sedl jsem si na gauč a čekal, až Al vypraví malou. I když je to s Car někdy opravdu těžké, tak ji miluji nadevše a jsem hrozně rád, že ji mám.

Seděl jsem v Carlisleově doktorském pokoji a diskutoval s ním o návštěvě Volterry. Aro na nás už asi dva roky tlačil a nám pomalu ubývaly výmluvy.

„Carlisle, já už opravdu nevím…“ začal jsem, ale přerušil mě jeho nemocniční telefon.

Pozorně jsem poslouchal a velmi mě udivilo, když jsem zaslechl, že se jedná o mou bývalou přítelkyni. Prý bude rodit a má nějaké vážné komplikace.

„Předpokládám, že jdeš se mnou,“ řekl Carlisle, když položil telefon.

Pokýval jsem hlavou a vyběhl ze dveří. Zamířili jsme rovnou na sál a po cestě se potkali se sanitáři a těhotnou Sarah. Vyděšeně na mě koukala, ale pak se úlevně usmála. Utíkal jsem vedle pojízdného lůžka a soustředil se na její stav. Byla na tom opravdu zle. Měl jsem špatný pocit, že přežije buď ona, nebo to dítě.

Když jsme vjížděli na sál, chytila mě za ruku a přitáhla si mě k sobě.

„Edwarde, kdyby něco, postarej se o Carlie,“ zachraptěla.

„Slibuji,“ potvrdil jsem, i když jsem neměl tušení, jak se postarat o malé miminko. Je to ale má bývalá přítelkyně a já ji nesmím nechat na holičkách. „Sarah, a co její otec?“

„Nevím, kdo je její otec,“ zašeptala zahanbeně a příšerně vykřikla.

Po dvacetihodinovém porodu jsem spatřil nejkrásnější miminko všech dob. Na Sarařin hrudník jsme položili malou roztomilou holčičku s kraťoučkými hnědými vlásky. Ona se na ni usmála, ale bohužel hned následoval nepříjemný zvuk. Všichni jsme se ohlédli na přístroj hlídající srdce. Byl konec a nemohli jsme s tím nic udělat. Malá Carlie se, jako na povel, rozplakala.

Vzal jsem ji do náruče a slíbil si, že ji budu střežit navždy…

Zatřepal jsem hlavou, protože Carlie už skákala dolů po schodech. „Tatí, už můžeme. Tak honem,“ popoháněla mě.

Oblékl jsem jí žlutý kabátek a vyšli jsme ze dveří.

„Tati, věděl jsi, že ženy mají průměrně vyšší inteligenci než muži?“ zeptala se mě, když jsem jí zapínal pás.

„Ne, nevěděl. Kdo to říkal?“ Zasmál jsem se a čekal, co z ní vypadne.

„Nikdo, neboj. Někde jsem to četla… Myslím,“ zakuňkala nevinně.

„Tak četla, jo? Takže si to konečně vyměníme a večer budeš číst ty mně,“ řekl jsem a sedl za volant.

Celou cestu Car zarytě mlčela. Asi se naštvala, protože si z ní dělám legraci, ale ona je hrozně průhledná. Když jsme zastavili u školky, chtěl jsem ji chytit za ruku, ale tentokrát se nenechala.

„Co je?“ Zastavil jsem a podíval se na ni.

„Už jdu pomalu do puberty, je trapné držet se s tátou za ruku,“ oznámila mi a zašklebila se. Vyděšeně jsem se na ni podíval. Puberta a moje čtyřletá Carlie? Bože… Já už těm svým sestrám opravdu něco udělám!

Celý zaražený jsem pokračoval ke školce, když v tom jsem uslyšel nějakou hádku.

„Můžete mi říct, proč na to dítě křičíte?“ uslyšel jsem hlas nějaké mladé ženy. Snažil jsem se jí podívat do hlavy, ale nešlo to. Nechtěl jsem to teď řešit a radši se podíval do hlavy tomu dítěti.

Proč je moje maminka tak zlá? ptalo se samo sebe a mezitím mu přiletěla facka. Proč nemůže být jako tahle hodná paní? Smutně se svýma uslzenýma očima podíval na mladou slečnu, která křičela na jeho matku.

„Jste normální?“ Chytla ji za ruku, ale žena ji silou odstrčila.

Rychle jsem otevřel dveře a konečně viděl tuto situaci svýma očima.

„Můžete mi říct, co se to tu děje?“ zeptal jsem se rozzlobeně.

„Nic, jen tahle žena si hraje na nějakého strážného anděla, nebo co,“ řekla posměšně blonďatá žena.

„Na nic bych si hrát nemusela, kdybyste tady, přímo před mýma očima, neuhodila to dítě. Vůbec si nevážíte toho, co máte,“ zakřičela slečna a smutně se podívala na toho chlapce.

„Tady slečna má pravdu. Radím vám, abyste co nejrychleji odešla.“ Výhružně jsem se na ni podíval.

Žena s povýšeným pohledem odkráčela a říkala něco o tom, že si bude stěžovat.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen,“ představil jsem se.

„Bella Swanová, těší mě.“ Podala mi ruku. „A kdo je tohle?“ Usmála se na Carlie.

„Jsem Carlie Cullenová,“ řekla moje adoptivní dcerka a důležitě podala Belle ruku. Ta ji s úsměvem přijala.

„Omluvíte mě, prosím? Musím se jít domluvit s vedením školky, měla bych sem totiž nastoupit jako nová učitelka,“ oznámila nám Bella a odešla.

Zavedl jsem Car do klubovny a opustil budovu mateřské školy. No musím uznat, že jestli se mi tam někdy nechtělo Carlie vodit, tak teď tam budu pečený vařený…

Moc bychom Vás chtěli poprosit o komentáře. Opravdu dodávají chuť ke psaní. :)

Další kapitolku píše DarkFireflies a myslím, že se máte, na co těšit. ;)

►Minulá kapitola // Další kapitola◄

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 2. kapitola: