Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 20. kapitola

19.12.2011 (18:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5020×

Už to bylo pár dní… pár dní od toho, co mi Rosalie udusila i ten poslední plamínek naděje a odvedla Bellu pryč. Snažil jsem se na to nemyslet, a tak jsem se stále něčím zaměstnával. Neustále jsem Carlie četl pohádky, nebo ji něco učil. No kdyby mě takhle někdo viděl, myslel by si, že jsem opravdu skvělý otec a já na to byl patřičně hrdý. Alespoň trochu mě to uvnitř naplňovalo.

Alice do mě stále hustila něco o tom, že bych za ní měl jet a pokusit se ji přemluvit. Já ale nemohl, nevím, jestli v tom hrála roli i moje hrdost, ale srdce mi prostě říkalo, že to dělat nemám. Že ona se sama rozhodla a že já ji do ničeho nutit nemůžu. To stále ale nevyvracelo fakt, že jsem byl zklamaný. Měl jsem ve svých myšlenkách a úvahách opravdu pořádný nepořádek.

Ostatní zase „velmi nenápadně“ přemýšleli, proč si nejdu najít někoho jiného, kdo by mi pomohl ochránit Car před sociálkou. Odpověď byla docela jednoduchá a zároveň pro někoho asi nepochopitelná.  Já jsem nemohl, zařekl jsem se, že se o Carlie postarám sám. Už kvůli tomu, že kdybych jí našel další „maminku“ a ta by pak zase odešla, byla by hrozně smutná. Ještě teď každou noc pláče a já nevím, jak ji utěšit. Prostě nebudu riskovat, že jí zase někdo ublíží, už tak si toho zažila hodně.

Z práce mě téměř vyhodili, protože jsem tam pár dní bez ohlášení nebyl, jen jsem věděl, že mě Carlisle omlouval. A hned, jak jsem tam nastoupil, jsem udělal hned několik početních chyb. Já, inteligentní upír, jsem dělal chyby! Zdálo se to téměř nemožné, ale nikdo v rodině se tomu, vzhledem k mému stavu, nedivil. Naštěstí jsem to s Carlisleovou pomocí překonal, a tak mi dali druhou šanci.

Naše rodina byla teď v podstatě o jednoho člena chudší. Rosalie se totiž domů nevrátila. Samozřejmě jsme o ní věděli, i když já bych asi radši nevěděl. Jednou týdně se uráčila a poslala Emmettovi nebo Alice esemsku, že je v pořádku a že to opravdu musela udělat. Bylo mi z ní zle, já být na jejím místě, tak se zahrabu někde hluboko pod zem, a že by to pro ni nebyl tak velký problém, a nevylezu, dokud si neuvědomím, jakou chybu, že jsem udělal.

Najednou jsem zaslechl zvonek, což mě docela překvapilo, protože když máte dům uprostřed lesa, tak si sousedi většinou na přátelský pokec nepřijdou. Carlie se na mě zvědavě podívala, bylo mi jasné, že chce, abych s ní šel dolů. Ona prostě musela vědět, co a kde se šustne.

S tichým povzdechem jsem ji vzal do náruče. Ukazováček jsem ji přiložil ke rtíkům, aby byla potichu, protože přišla návštěva. Ona se na mě trošku uraženě podívala, ale nakonec pokývala hlavičkou. Už ode dveří pokoje jsem viděl tvář neznámého, který nás přišel navštívit.

Rychle jsem s Car došel ke dveřím a položil ji na zem.

Moc jsem si toho muže neprohlížel, ale začínal jsem být nedočkavý.

„Dobrý den, můžeme pro vás něco udělat?“ začala přátelsky Alice a opřela se o futra dveří.

Muž byl patřičně vyveden z míry, když nás všechny uviděl. Zdálo se mu až neuvěřitelné, že s ním někdo jako Alice mluví. Od Jaspera jsem uslyšet tiché zavrčení, což mě opravdu pobavilo, a po dlouhé době se zasmál, tedy tak nějak uchechtl.

„Já hledám Bellu Swanovou, prý si má někoho z vás brát,“ řekl jednoduše, aniž by tušil, že teď všem zarazil nůž do srdce. Bellu jsme nahlas nevzpomínali, bylo to jakési tabu. A on teď prostě přijde s tím, že ji hledá tady, protože si mě měla brát.

„Nebydlí a nemá,“ zavrčel Emmett naštvaně a už už chtěl zabouchnout dveře. Alice tam ale vložila svou drobnou nožku a zpražila ho rozzlobeným pohledem.

„Je to složitější,“ připustila a s omluvným výrazem se na něj otočila zpátky.

„Jsem její bývalý muž,“ oznámil nám. Už v jeho myšlenkách jsem si přečetl, proč zde je, a taky doufal, že mu dovolíme jít dovnitř.

„Pojďte.“ Napřáhl jsem ruku do bytu. Celá rodina se na mě překvapeně a nevěřícně podívala. Jen jsem pokýval hlavou a nechal toho muže projít.

Zavedl jsem ho do obývacího pokoje a posadili jsme se na gauč.

„Asi bych mohl začít já, co?“ Mírně rozhodil rukama. Pokrčil jsem rameny a nechal ho pokračovat. „Takže… Pochybuji, že vám o mně Bella říkala, mé jméno je Harry. Jak už jsem řekl, Bella byla moje manželka, a abych řekl pravdu, tak jsme se nerozvedli zrovna dobře. Mohl jsem za to já, už jsem ji nemiloval, tak jako před tím a chtěl jí to říct. Jenže…“ Udělal malou pauzu. „Jenže on mi oznámila, že je těhotná, a já hlupák jí nevěřil. Osočil jsem ji, že lže a chce si mě jen tak udržet. A ona v podstatě moc neprotestovala a zmizela. Až před několika měsíci jsem se dověděl, že to všechno byla pravda a taky, že kvůli mně potratila,“ zavzlykal. Měl jsem sto chutí mu dát takovou ránu, že už by se nevzpamatoval, ale ucítil jsem moc Jaspera, která mě začala okamžitě uklidňovat.

„Přišel jsem se jí omluvit, byl jsem nehorázný idiot. Vím, že zpět ji už nezískám, ale chci, aby věděla, že toho budu po zbytek života litovat.“ Sklonil hlavu, ale já si stihl všimnout, že se mu po tváři svezla osamocená slza. Na chvíli mi ho bylo líto…

„To jsem nevěděl, Bella mi nikdy nic takového neřekla,“ přiznal jsem zamyšleně. Uvnitř jsem na sebe ale začal křičet: A proč by ti to jako měla říkat?!  Nebyl jsi pro ni nic, jen chtěla pomoci Carlie!

„No a kde je tedy teď?“ zašeptal dychtivě.

„Někde kousek od Forks, v malém domku v lese,“ prozradil jsem mu. V jeho myšlenkách jsem si přečetl, jak je ze všeho zmatený, nechápal, proč nejsme spolu, nebo proč ji alespoň nehledám.

„Aha,“ řekl zaraženě. „Řeknete mi teď tu svou část?“ zeptal se opatrně.

Přikývl jsem hlavou a dal se do vyprávění. Moc, spíše vůbec, se mi do toho nechtělo, ale dlužil jsem mu to. Řekl jsem mu vše. Od toho, jak jsme se s Bellou poznali, jak chtěla pomoci Car, až k tomu, když ji Rosalie odvezla.

V hlavě se mu začal rodit plán, chtěl jet najít Bellu a všechno jí vysvětlit. Jak svou část, tak tu naši. Moc se mi to nelíbilo, ale nemohl jsem nic dělat, protože on to neřekl nahlas a prozrazovat k tomu všemu ještě upíry, by bylo opravdu už dost.

„Tak to je teda něco,“ reagoval na mé vyprávění.

„Jo, to teda je.“

„Myslím, že už jsem tu poněkud navíc.“ Skousl si ret, když se k nám nahrnula celá rodina a ona nás provrtávala zvláštními pohledy.

„Dobře.“ Vstal jsem a zamířil ke dveřím.

„Těšilo mě,“ řekl jsem s notnou dávkou nucenosti a podal mu ruku. Přijal ji a pokýval hlavou.

„Myslím, že se ještě uvidíme,“ mírně se zasmál a vyšel ze dveří. Ještě chvíli jsem sledoval jeho záda, pak nastoupil do černého Mercedesu.

Vrátil jsem se zpátky a útrob domu, kde na mě všichni s tázavými pohledy čekali.

„Jel najít Bellu.“ Pokrčil jsem rameny a vyběhl schody do svého pokoje. Tam na mě čekala Carlie, protože ji tam Alice s Esmé dovedly.

„Tatí, co to bylo za pána?“ zeptala se rozespale. Přišel jsem k posteli a lehl si vedle ní. Jemně jsem jí hladil po vláskách a nakonec odpověděl to první, co mě vůbec napadlo.

„Ále, jen jeden známý strejdy Jaspera,“ usmál jsem se. „A teď už spinkej.“ Dal jsem jí pusu na čelíčko.

V hlavě se jí rodily stále nové a nové otázky ohledně Belly. Stále totiž nechtěla uvěřit, že je opravdu pryč. První večery mi plakala do košile a ptala se mě, kde je a kdy se vrátí. V posledních dnech to omezila jen na myšlenky, protože si myslela, že o tom takhle nevím. Nechtěla mi už ubližovat, protože ona sama viděla, jak mě ničí, když se na to zeptala. Nelíbilo se mi sice, jak uvažuje, ale zase jsem musel uznat, že má srdce i rozum na správném místě.

Počkal jsem, dokud neusne, a pak jsem sešel dolů. Byl tu jen Emmett. Mně osobně ho bylo hrozně líto, on Rosalie miloval, miluje a vždy milovat bude, ale zároveň si uvědomoval, že udělala neskutečnou blbost a byl na ni naštvaný. Bál se… Ne toho, že ji už nikdy neuvidí, na to mají přece celou věčnost, ale toho, že až se Rose vrátí, tak ji rodina nepřijme zpátky, a on s ní bude muset odejít.

„Čau, brácho.“ Sedl jsem si na gauč vedle něj.

„Divnej chlápek, viď?“ Pokýval hlavou zleva doprava.

„Trošku,“ souhlasil jsem a šťouchnul ho do ramene.

„Co děláš, kazíš mi mou depresivní chvíli!“ ohradil se rozzlobeně. „Je mi bez ní hrozně smutno, brácho,“ přiznal klidně a potichu.

„Mě taky,“ přizvukoval jsem.

„Je mi to tak líto, ani nevíš – “ Nedořekl, protože ho přerušilo vyzvánění mého telefonu. Omluvně jsem na něj koukl a šáhl do kapsy.

Podíval jsem se na display, ale číslo bylo neznámé. Zaraženě jsem mobil vzal. „Prosím?“

„Dobrý den, tady Amanda Hilstnová, pracuji na sociální péči,“ oznámila ne příliš milým hlasem.

„Aha, co pro vás můžu udělat?“ Zoufale jsem hodil očima po Emmetovi.

„Stačí, když budete v úterý doma, přijde vás zkontrolovat naše pracovnice,“ oznámila suše. „To je za čtyři dny, kdybyste nepochopil,“ zlomyslně se zasmála.

„Pochopil, klidně si to pro klid duše můžete ještě pro sebe zopakovat. Na shledanou!“ Zavěsil jsem.

„A je to v hajzlu!“ ulevil jsem si.

Děkujeme moc za komentáře u minulé kapitolky. Sama za sebe se omlouvám, že je tu kapitola s takovým zpožděním, ale snad vám to vyrovná to, že je o 500 slov delší, než je u mě zvykem. :)

Myslím, že už asi tušíte, kdo se to na konci minulé kapitoly objevil.

Budeme moc rády za jakýkoliv kladný či záporný názor, za váš odhad, jak to bude pokračovat, nebo třeba i jen za smailíka. :) Děkujeme.

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 20. kapitola: