Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 24. kapitola

11.01.2012 (17:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4501×

Už jsem měl za sebou skoro celý byt. Kdyby mě někdo sledoval, tak by si myslel, že jsem naprostý blázen nebo uklízečka v mužském těle. Na rukou jsem měl upnuté růžové gumové rukavice, okolo pasu jsem měl zavázanou umělohmotnou zástěru a na hlavě šátek. Do zrcadla jsem se raději nedíval.

Nemůžu říct, že by se mi do toho úklidu zrovna moc chtělo, ale chtěl jsem se před sociálkou ukázat v tom nejlepším světle. Povzdychl jsem si a vydal se pro hadr a smeták, abych umyl podlahu v obýváku. Vtom mi ale zazvonil telefon.

Na obrazovce jsem viděl neznámé číslo, takže bylo samozřejmé, že první, co mě napadlo, byl někdo ze sociální péče. Opatrně jsem zmáčknul zelené tlačítko.

„Cullen, prosím?“ Opřel jsem se o jídelní stůl a smeták položil na zem.

„Státní nemocnice Forks, volám kvůli vaší dceři,“ ozval se ženský hlas ze sluchátka. Stál jsem jako opařený. Nemocnice a Carlie? Co se, ksakru, stalo?!

„Mluvte!“ vyštěkl jsem příkře a už si vysvlékal uklízecí pomůcky.

„Před chvíli přivezli vaši dceru, má otevřenou zlomeninu holenní kosti, je na sále,“ odpovídala s klidem, což mě trošku naštvalo, ale i upokojilo, kdyby totiž byla nějak vážně ohrožená na životě, tak by snad mluvila jinak.

„Jedu!“ Sebral jsem klíčky od auta a vyběhl z bytu.

K nemocnici jsem dorazil asi za patnáct minut, což byl docela výkon na to, že cesta trvá normálně pětadvacet a na každém semaforu jsem stál na červenou. Nikdy jsem nebyl víc vystrašený než teď, když jsem šel po schodech do té bílé budovy. Dokonce i myšlenky a hlasy jsem vnímal jen okrajově, nemohl jsem se soustředit. Všechno jakoby na mě spadlo a chtělo mě položit na kolena.

Prošel jsem hlavním vchodem a ihned zamířil k chirurgické ordinaci. Pěsti jsem měl zaťaté a přísahal bych, že jsem nikdy v životě neměl černější oči. Bylo to ze strachu o Carlie, ale nějakou roli tam stoprocentně hrálo i naštvání na Alice. Proč ji nehlídala?! Jak to sakra mohla dovolit?

Už jsem tam skoro byl, když mě do nosu uhodila nejsladší vůně na světě, vůně té krásné hnědovlásky, která nás opustila. Už jsem si začínal myslet, že se mi to jen zdá, že už jsem tak mimo, že si i jen tak vybavuji její aroma. Jenže to bych ji tam nesměl spatřit… Seděla na bílém plastovém křesílku s hlavou v dlaních a netrpělivě si podupkávala nohou.

Nechtěl jsem na sobě dát nic znát, ale ona mě svým způsobem uklidnila, najednou jsem měl pocit, že bude všechno v pořádku. Už jsem se konečně dokázal soustředit na myšlenky a mohl si tak vyslechnout i ty Aliciny. Omlouvala se mi a v hlavě mi ukazovala, co přesně se stalo. Dávala si to za vinu a vlastně i právem, ale stejně jsem se na ni nemohl pořádně zlobit.

Mezitím už jsem k nim došel a spatřil, jak se Bella drží s Harrym za ruku. Píchlo mě z toho u mrtvého srdce, ale snažil jsem se to nedat znát. Těžce jsem dosedl na židli vedle ní a začal upřeně pozorovat dveře. Věděl jsem sice, co se na sále děje, ale stejně jsem čekal na jednoho z doktorů, který nás měl jít uklidnit.

Konečně se otevřely dveře.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravil mě mladý doktor. Znal jsem ho od vidění, tykali jsme si, ale žádní kamarádi jsme nebyli.

„Tak co?“ vyhrkla Alice a přešla k němu. Taky jsem se pomalu zvedl a objal Alice okolo ramen.

„Operace zatím probíhá dobře. Je to sice škaredá zlomenina, ale neměla by mít trvalé následky. Pár dnů si u nás poleží a tak za dva týdny už by mohla s pomocí chodit. Vždyť to znáš, není to první ani poslední případ, bude v pořádku, neboj.“ Poplácal mě po paži.

„Díky, Ericu.“ Podal jsem mu ruku, kterou přijal a pokýval hlavou.

Pomalu jsme si šli sednout, tentokrát zamířila Alice vedle mě.

„Co to má znamenat, Alice?“ zašeptal jsem tak, aby to slyšela jen ona, a očima šlehl po Belle.

Promiň, Edwarde, já jí prostě zavolala hned, jak se to stalo. Myslela jsem, že tu budeš dřív a já ti to řeknu předem, ale - co tě vlastně zdrželo? odpovídala Alice v myšlenkách.

„Jak jako zdrželo?! Přijel jsem hned, jak mi ta ženská zavolala,“ ohradil jsem se trošku hlasitě. To už se po nás Harry otáčel. Bella vypadala, jakože nic nevnímá, jen hleděla před sebe a stále podupkávala nohou.

Edwarde, já s Emmem jsme tu minimálně hodinu.

„Já ji zabiju, ona mě prostě nemá ráda, protože jsem s ní nešel na rande. To je taková zoufalka,“ rozkřikl jsem se tak, že se na mě podívala i Bella. „A proč jsi mi nezavolala ty, Alice?“

Já se bála a buď tak laskav a uklidni se. Myslí si, že jsi blázen, upozornila mě a ukazováček nasměrovala na Bellu s Harrym.

Radši už jsem na to neodpovídal a zase se začal soustředit na dění na sále. V ústech se mi z toho množství krve, které jsem viděl v myslích doktorů, nahromadil jed. Naštěstí jsem se ale za těch pár let naučil ovládat.

Bella se vedle mě několikrát nadechla a pak zase vydechla. Zkoumavě jsem se na ni podíval, ale to jsem nevěděl, jak moc mě ten pohled překvapí. Byla sice smutná a vystrašená, ale mně se zdálo, jako by byla ještě hezčí, než když jsem ji viděl minule.

„Já se tak strašně omlouvám, Edwarde,“ vyhrkla Bella a provinile se na mě podívala. Z očí jí začaly téct slzy a skousla si ret.

„Ty za to nemůžeš, Bells, to Rose.“ Opatrně jsem ji objal a nechal ji, aby mi plakala do ramene.

„Ale no tak, Edwarde, ty víš, že to bylo moje rozhodnutí. Byla jsem hrozně hloupá a sobecká, měla jsem prostě pocit, že má Rosalie pravdu, jenže jsem nevěděla, že ten pocit prostě jen chci mít. Víš, co myslím?“ chrlila ze sebe a ruce mi opřela o prsa, aby mě mohla odtlačit.

„Všechno je v pořádku, Bell, neboj, nikdo se na tebe nezlobí.“ Pohladil jsem ji po kaštanových vlasech.

„Já se na sebe zlobím,“ zašeptala tak, že nebýt mého upírství, tak bych ji určitě neslyšel.

Nikdo už nevěděl, co říct, tak jsme se každý na chvíli ponořili do svých myšlenek. Alice si stále vyčítala to, co se stalo, a Harry prostě jen doufal, že bude Car v pořádku. Hrozně jsem si teď přál slyšet myšlenky Belly. Na co asi myslí? Plánuje, jak se odsud zase nejlépe dostat? Udělala by to? Opustila by nás znova? V hlavě jsem měl milion takových otázek, ale ani na jednu jsem neznal odpověď.

Ručička na hodinách už se posunula na dvanáctou. Začalo mi docházet, že během pár hodin dorazí sociálka a Carlie… Leží v nemocnici! To nám rozhodně nehraje do karet. Bylo sice divné, že jsem dokázal takhle myslet po to všem, co se stalo, ale v hlavě jsem měl pořád ten hlásek, co mi říkal, že jsem úplně v hajzlu… Tedy, co se týče péče o Carlie.

Neuvěřitelně nás těší počet komentářů u posledních kapitol, takže doufáme, že i u této nás potěšíte. :) I když jsem si vědoma, že tato kapitola je opravdu slabší. Snad mi to odpustíte, navíc Dark vám to další kapitolou určitě vynahradí. :) Určitě se máte na co těšit. ;)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 24. kapitola: