Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 25. kapitola

16.01.2012 (18:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4667×

25. kapitola

O další hodinu později se dveře znovu, a vlastně i naposledy, otevřely a vyšel z nich lékař ve středních letech. Otočil se k nám a s širokým úsměvem nám začal sdělovat výsledek operace.

„Operace proběhla bez komplikací, to děvčátko bude za několik týdnů opět úplně v pořádku. Nemusíte se bát,“ řekl s ledovým klidem v hlase a nepřestával se usmívat.

I mně se na tváři rozlil úsměv a byl ihned následován jedinou osamocenou slzou. Slzou štěstí. Rukou jsem si přejela po tváři, od čela až k bradě. Kdyby mě někdo sledoval, musel by si myslet, že jsem blázen, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno. Užívala jsem si pocitu bezstarostnosti a nekonečného štěstí, který se mi náraz rozlil žílami. Po těch hodinách úzkosti a strachu to bylo… vysvobozující.

„Díky Bohu,“ zamumlala Alice, která stála vedle mě a krátce mi stiskla druhou ruku, která mi volně splývala podél těla.

„Můžeme ji vidět?“ ozval se Edward. Jeho hlas byl uvolněný, i jemu se muselo velice ulevit.

„Můžete, ale pouze na chvilku. Teď potřebuje hlavně klid a dostatek spánku.“ Lékař nepřítomně přejel prstem po lemu svého pláště, teprve poté se obrátil na patě a společně s Edwardem vyšel zpět do chodby. Edward se ale po chvíli otočil a nakrčil obočí.

„Ty za ní nepůjdeš?“ zeptal se mě nechápavě a já vyvalila oči. Byla jsem z přítomných ta poslední, která by za Carlie jít měla, především po tom, co jsem ji odsoudila k životu bez její vlastní rodiny. Ale touha vidět ji byla silnější, než všechny ostatní pochybnosti.

„Pokud to nebude vadit, chtěla bych ji vidět,“ pronesla jsem směrem k Edwardovi, ale zároveň to byla nevyslovená otázka mířená lékaři.

„Jak jsem řekl, když se tam nebudete zdržovat příliš dlouho, můžete se za ní jít podívat. Myslím, že už samotná přítomnost jejích rodičů jí jistě zlepší náladu.“ Podívala jsem se na doktora pohledem, kterým jsem mu jasně naznačovala, že asi spadl z višně, ale dál jsem to již nekomentovala. Možná proto, že jsem to prostě jen nechtěla dále rozpitvávat, ale možná také proto, že mi bylo příjemné, když si alespoň někdo myslel, že bych snad mohla být Carliinou matkou.

Připojila jsem se k Edwardovi a bok po boku jsme kráčeli za doktorem. Zavedl nás do další z chodeb, která vypadala úplně stejně jako všechny, kterými jsem již v nemocnici prošla. Na okamžik zmizel ve dveřích jedné z místností a poté se vrátil se svázanými uzlíčky, které nám vtiskl do rukou.

Poté nás konečně zavedl k pokoji, který otevřel a pustil nás dovnitř.

„Ale vážně jen na chvilku, ta malá potřebuje klid,“ zopakoval naposledy a poté se za ním zavřely dveře. Otočila jsem se čelem k posteli, ale ode dveří jsem viděla jen hromádku bílých nemocničních přikrývek. Popošla jsem o několik drobných krůčků kupředu a Edward byl stále v mém těsném závěsu.

A pak jsem ji uviděla, stejně krásnou a roztomilou jako kdykoliv předtím…

Stále stejně krásnou, ale zničenou tak jako nikdy. Hnědé vlásky měla rozložené na polštáři, ale chyběl jim jejich přirozený lesk. Víčka měla zavřené, ale i tak jsem v nich viděla bolest. Byla ztracená hluboko pod nánosem prostěradel a peřin.

Na svém rameni jsem ucítila Edwardovu dlaň. Uslzenýma očima jsem na něj pohlédla a on mi pohled oplatil. Ať už se cítil jakkoliv, dokázal to dost dobře maskovat, protože vypadal vyrovnaně, jeho tvář byla jako odraz kamene – neříkala nic. To bylo pro osobu, jakou jsem byla já, dost frustrující.

Vadilo mi, že jsem v jeho tváři nedokázala nic vyčíst, že jsem nedokázala odhadnout, co se uvnitř něho děje. Nemohl přece být tak neskutečně klidný, když dva metry před ním ležela jeho dcera, zničená, s pokožkou stejně bílou jako okvětní lístek lilie.

Mírně jsem se nahnula dopředu a natáhla jsme před sebe ruku. Váhala jsem – Carlie vypadala tak křehce, že jsem měla strach, abych jí snad i jediným dotekem neublížila. Nakonec jsem jí ale jemně přejela hřbetem ruky po líci. Carlie se neklidně pohnula a v dalším okamžiku se její obličej zkřivil v bolestné grimase.

Vyděsilo mě to natolik, že jsem rychle odskočila od postele, Edwardova ruka, kterou měl stále položenou na mém rameni, mě ale posunula zpět.

Carlie se opět uklidnila a vypadalo to, že bude v klidu spát dál, ale po chvíli se jí začala chvět víčka. Poté prudce otevřela oči a několikrát za sebou zamrkala. Zorničky jí zběsile těkaly po stropě a očička se jí zaplnila děsem.

„Pššt, Carlie, neboj, jsem tady. Jsem tady s tebou,“ ozval se Edward a poklekl u Carliiny postele. Car na něj pohlédla a natáhla k němu drobnou ručku.

„Tatí, to bolí,“ zašeptala a rozvzlykala se. A já měla chuť plakat s ní. Ze všeho nejvíce jsem si přála, abych na té posteli mohla místo ní ležet já, abych za ní mohla projít její bolestí. Pohled na to, jak trpí, neskutečně bolel.

„Já vím, zlatíčko, já vím,“ zamumlal Edward a pohladil ji po vlasech. Carlie jen zavřela oči a vzlykala dál.

Přešla jsem k druhé straně postele a posadila jsem se na ni. Ta se pod mou vahou lehce prohnula a Car při tom pochybu znovu otevřela oči.

„Teto!“ vypískla, když její pohled sjel na mě. Ve tváři se jí objevil nechápavý výraz, ale po chvíli ho nahradil úsměv – nefalšovaný, přesně takový, jakým mě obdarovala již tolikrát. Tentokrát mě ale potěšil ještě více než jindy.

Slzy se jí sice stále odrážely v očích a v její tváři byla viditelná bolest, ale i tak najednou vypadala… šťastně? Nemohla jsem si pomoct, na jednu stranu jsem se prostě nedokázala neradovat z toho, že mě tak ráda vidí. Na tu druhou jsem ale věděla, že po tom, co jsem udělala, si to nezasloužím. Nezasloužím si, aby na mě třeba jen pohlédla, nezasloužím si vidět její úsměv.

Nikdo z nás již nic dalšího neřekl. Já a Edward jsme seděli každý na jedné straně postele a Carlie držela každého z nás za jednu ruku. Očka se jí klížila, ale nejspíše si dávala pozor, aby neusnula.

Po několika neskutečně krátkých minut cvakla klika u dveří a vešel do nich Carliin lékař. Ani nemusel nic říkat, pouze nám gestem naznačil, že už bychom měli opustit místnost.

A my ho poslechli… Nebo jsme alespoň chtěli.

„Ne,“ řekla Carlie, když jsem ji na rozloučenou krátce políbila na horké čelo.

Nechápavě jsem se na ni podívala a ona jen zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. Při tom pohybu se jí v obličeji znovu objevila skrývaná bolest.

„Nemůžeš znovu odejít, teto. Prosím, zůstaň tu se mnou,“ zašeptala prosebně a sklopila pohled. Po tváři jí sklouzla slza a já si nebyla jistá, že jejím původcem bylo Carliino zranění.

„Neboj, zítra se za tebou zase přijdu podívat.“

„Slibuješ?“

„Slibuji,“ odpověděla jsem a povzbudivě jsem se na ni podívala. Poté nás lékař zavedl zpět do chodby, Alice a Emmett tu již ale kupodivu nebyli. Dokonce i Harry byl pryč, ale příliš dlouho jsem nad tím nepřemýšlela – teď tu byly jiné záležitosti, které přímo volaly po vyřešení.

„Edwarde, jak… Jak to vypadá s tou…“ Jen těžko jsem formulovala slova, ale tušila jsem, že Edward i tak přesně ví, co mám na srdci.

„Jak to vypadá se sociálkou? Špatně.“ Opřel se o zeď a ve tváři mu přitom pohrával tak zvláštní výraz, že jsem si nebyla jistá, jestli do něčeho nepraští.

„Zbabrala jsem to, já vím.“ Ztěžka jsem si povzdechla a posadila se do bílého křesla.

„Ne, o tohle nejde. Zítra má na kontrolu přijít sociálka a Car je v nemocnici, po operaci, a očividně je v tom cizí zavinění. To mi opravdu nehraje do karet,“ vypouštěl zpod zaťatých zubů.

„Ouu.“

„Ouu,“ zopakoval Edward a rukou si přejel po tváři.

„Ale… Přece to byla jen nehoda.“

„Myslíš, že tohle bude sociálku zajímat?“ pronesl ironicky a zasmál se, beze stopy humoru.

„Ne, to asi ne,“ uznala jsem. „Ale přece musí existovat nějaké řešení.“

„Kéž by. Sakra… Udělal jsem všechno, všechno co bylo v mých silách, abych o ni nepřišel. A nakonec se stane tohle a je… A je po všem. Teď už je jasné, že nemám jedinou šanci na to, aby mi ji nechali.“ Jeho hlas byl s každým slovem tišší a já netušila, co bych mu na to měla odpovědět. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, měl pravdu.

„Nemůžeš to vzdát. My to nemůžeme vzdát. Nemůžeme ji nechat, aby… Aby skončila někde v ústavu. Musíme to aspoň zkusit. Tedy musíš,“ chrlila jsem na sebe, zmatená ze svých vlastních pocitů.

Edward se na mě podíval, jako kdybych se zbláznila, pak se mu ale obličej rozjasnil potlačovanou nadějí.

„Jo, máš pravdu. Musíme to aspoň zkusit,“ přitakal…

Ano, kapitola nestojí za nic, ale na to už jste si u mě asi zvykli. ;)

Co říkáte na vývoj povídky? Doufáme, že z něj nejste zklamané.
Myslíte si, že se Belle a Edwardovi podaří Carlie zachránit, když už jsou teď opět na stejné lodi? Velice rády si poslechneme vaše tipy, rady i nápady.

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a doufáme, že i dnes tu zanecháte komentář se svým názorem. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 25. kapitola: