Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 26. kapitola

08.02.2012 (17:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4500×

„Jo, máš pravdu. Musíme to aspoň zkusit,“ přizvukoval jsem v klidu, ale uvnitř mě to bylo jako na horské dráze. Je vůbec možné, že mi teď právě podala pomocnou ruku? Znova? Chtěl jsem tomu věřit, vážně jsem chtěl, ale v mé hlavě se mi stále objevovaly obrazy zničené Carlie, když nás Bella opustila. Dokázala by to udělat znova? A my… Dokázali bychom se z toho znovu vzpamatovat? To bylo moc otázek i na mou stoletou upíří hlavu.

„Edwarde, já se tak hrozně moc omlouvám, nedokážeš si představit, jak moc mě to mrzí,“ zavzlykala Bella zničeně. Nemohl jsem si pomoci, ale věřil jsem jí, věřil jsem, že nebýt Rose, tak by to neudělala. Ale přeci jen…

Přemýšlel jsem co říct. Mohl jsem ji ujistit slovy, že je vše v pořádku, ale ono není a lhát nebudu.

„Já vím, bylo to tvoje rozhodnutí, nikdo tě za něj neodsuzuje,“ vyhrkl jsem další pitomost, co mě napadla. Až později mi totiž došlo, že ji tato slova zraní ještě možná více, než kdybych po ní začal křičet, jak nám všem zničila život.

To jsem ale nechtěl, jenže bohužel už bylo pozdě. Z hnědých očí toho krásného anděla se vykutálely první slzy. Chtěl jsem ji nějak utišit, a tak jsem k ní lehce zvedl ruce, ale ona mi zmateným gestem ruky naznačila, že ji mám nechat být. Radši jsem ruce zase stáhl a sesunul se na křeslo před pokojem, kde ležela Car.

„Carlisle s Esmé už jsou na cestě,“ ozvala se Alice potichu a do kabelky zastrčila telefon. „Pojď, Bells, teď ke Carlie, stejně nikdo nemůže, tak je zbytečné, abys tady čekala. Bude tu na ni čekat Edward, já tě vezmu k nám,“ promlouvala k Belle smířlivým a přátelským tónem. V jejich myšlenkách jsem ale zaslechl jakési stopy po naštvání. Ona jí asi evidentně úplně neodpustila, což mě docela překvapilo, protože to byla zrovna ona, kdo ji sem zavolal. Kdyby mělo být po mém, tak by se to vůbec nedozvěděla.

„Nemohla bych tu zůstat přes noc, já se na tom křesle zmáčknu. Nemůžu jít po tom všem bydlet k vám a babičku bych na to musela nejprve připravit,“ mluvila na Alice, ale její oči stále těkaly ke mně, jako by hledaly podporu. Tu jsem jí ale poskytnout nehodlal, protože její argumenty byly naprosto nerozumné, i když to, že nechce jít bydlet k nám, je docela pochopitelné.

„Alice má pravdu, Bello,“ přiklonil jsem se nakonec ke své sestře.

„Tady zůstat nemůžeš. Doma bude jen Alice s Jasperem a Emmett, ostatní budeme tady, takže se neboj.“ Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal na její odpověď, i když už mi bylo předem jasné, co řekne.

„Dobře,“ zakňourala a otočila se k Alice.

Byl jsem z Belly zmatený, ona se vždy chovala tak dospěle. Na to, jak byla mladá, tak snad někdy i moc. A teď? Teď se mi zdá, že je ta vyrovnaná Isabella pryč. Je vůbec možné, aby se někoho dotklo něco, co se ho vlastně už ani netýká? Asi ano…

Ještě chvíli jsem poslouchal vzdalující se myšlenky Alice. Naštvání ji při pohledu na ztrhanou Bellu už téměř opustilo. Teď naopak začínala přemýšlet nad stejnou otázkou jako já. Taky si nebyla jistá, jestli nám Bella náhodou znovu nenabídla pomoc. Jenže ani vševědoucí Alice v tom neměla jasno, a to z jediného důvodu… Že v tom jasno neměla ani Bella.

Za pár minut dorazil Carlisle s Esmé. On byl docela v klidu, protože byl sám doktor a moc dobře věděl, že se takové zlomeniny u dětí hojí poměrně rychle a většinou nemívají dlouhodobé následky. Jenže Esmé tohle asi zřejmě pochopit nedokázala, ona Carlie milovala jako svou dceru, vnučku, jednoduše tak, jak může stoletá upírka milovat malé roztomilé dítě. Její výraz byl naprosto vyděšený a ani konejšivá slova Carlislea, doktora nebo moje ji nedokázala dostat do normálního fungování. Rukama se držela za hrudník a usedavě vzlykala.

Pár hodin jsme tam takhle seděli. Carlisle si vzal noční službu za kolegu, takže když se setmělo a sestřičky si zrovna dávaly kávu, jsme se za asistence mého otce vkradli do pokoje mého andílka. Pohled na ni byl pořád stejný, jen s tím rozdílem, že teď už jsem věděl jistě, že bude v pořádku. Z jedné strany jsem si přisunul židli já a z druhé Esmé. Chytili jsme ji za malé ručičky, kolem kterých vedly spousty hadiček, a zůstali tak až do rána.

„Tatí,“ vyhrkla Carlie šťastně hned, jak mě po probuzení spatřila. Už jsem viděl, jak se chystá do sedu, aby mě mohla obejmout kolem krku.

„Zůstaň ležet, miláčku.“ Zatlačil jsem ji zpátky do postele a dal jí pusu na obě tváře. Kouzelně se na mě za to zasmála a vrátila mi je.

„Víš, tati…“ začala s hlubokým nádechem.

„Už do toho lesa asi nepůjdu,“ prohlásila po dramatické pauze a povzdychla si. Nad tím jsem se musel lehce zasmát, její princeznovské, ale neskutečně roztomilé návyky jí zůstaly i přes zlomenou nohu.

„Tak to jsem rád. A cos tam vůbec dělala?“ Nakoukl jsem jí do mysli a nevěřícně pokýval hlavou.

„Když on tam běžel tak roztomilej ušáček a já si s ním chtěla hrát,“ přiznala provinile a skousla si rtík.

„Ale to přece nejde, Carlie,“ vložila se do rozhovoru Esmé přísně, ale koukala na ni pořád stejně mateřsky a láskyplně.

„Babí, vždyť já vím, říkám, že už tam nejdu,“ postěžovala si a hodila po Esmé vyčítavý pohled.

„My víme, zlato,“ usmál jsem se, ale úsměv mi trošku ztuhl, protože jsem zaslechl přibližující se myšlenky doktorů. Už byl čas na vizitu a asi by nás tu neměli vidět. Podíval jsem se na Esmé, ta už je asi ta zaznamenala, a tak jenom přikývla. „Carlienko, my teď půjdeme, ano? Za chvíli jsem zpátky.“

„Ale, tatí, vždyť jste tu jenom takovou chviličku,“ zamrčela a nakrčila nos.

„Byli jsme tu celou noc a neodmlouvat.“ Pohladil jsem jí po vláskách a rychle vstal.

Na to už odpověď neměla, a tak nás s tichým ahoj nechala jít.

Za dveřmi už na nás čekal Carlisle. „No, to je dost, už jsem myslel, že jste se nechali taky hospitalizovat,“ pokáral nás s úsměvem a pokynul, abychom šli za ním.

„Pane doktore, někdo vám volá,“ řekla nahlas recepční, když jsme kolem ní procházeli.

„Kdo?“ Otočil se k ní a vzal si sluchátko, které si ještě přitiskl na rameno, aby jej osoba na druhé straně ještě neslyšela.

„Nevím, prý hledá pana Cullena.“ Pokrčila rameny a znovu se začala věnovat své práci.

„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile a opřel se o recepční pultík.

„Hovořím s panem Edwardem Cullenem?“ ozvalo se ze sluchátka místo pozdravu.

Nečekal jsem, až Carlisle něco odpoví a telefon mu vzal z ruky. „Ano.“

„Výborně. Tak tedy… Na náš úřad se dostala zpráva, že je prý vaše dcera v nemocnici, a proto vás nemohla včera naše sociální pracovnice nalézt. Mohl byste mi říct, co je na tom pravdy a co jsou pouze domněnky?“ vychrlila na mě.

Nevím, jestli tušíte, proč byla tak dlouhá pauza, takže bych vm to asi měla vystvětlit. Chyba byla na mojí straně, tedy chyba... Měla jsem větší - menší problém s očima, takže pobyt na počítači mi byl znemožněn.

Nicméně s Dark doufáme, že jste na nás za tu doby nezapomněly a zanecháte třeba i nějaký ten komentář. Těšíme se a děkujeme. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 26. kapitola: