Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 29. kapitola

19.02.2012 (12:00) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4215×

29. kapitola

„Budeme se brát,“ vyhrkla jsem a již v dalším okamžiku toho začala litovat. Vypadalo to, že místo toho, abych pomohla, jsem to celé ještě více zkomplikovala. Bezmyšlenkovitě jsem stiskla Edwardovu ruku a zahryzla jsem se do spodního rtu.

„Vážně?“ zeptala se sociální pracovnice, jejíž jméno pro mě bylo do té chvíle neznámé. Snažila se sice mluvit klidně, ale já jsem v jejím hlase slyšela, jak je mým nesmyslným oznámením zaskočená.

Pohledem jsem vyhledala Edwarda a marně jsem doufala, že alespoň on ví, jak z této situace ven. On ale pouze nečině zíral před sebe, jeho tvář byla bez jakéhokoliv výrazu a pohodlně přehlížel otázku, která se mi leskla v očích.

„Ano,“ řekl klidně a já jsem jen vykulila oči.

Nádech, výdech… Když už jsi ho do téhle šlamastyky zatáhla, tak alespoň spolupracuj.

„Na kdy svatbu plánujete?“ zeptala se s povytaženým obočím.

„Měla proběhnout již minulý týden, ale Carliina nehoda to trochu zkomplikovala,“ ujal se opět slova Edward. Vypadalo to, že mu lhaní nečiní sebemenší potíže, za to, co tu právě předváděl, by si zasloužil zlatou medaili. Rozhodně bylo lepší, když mluvil on, protože jsem si nebyla jistá, jestli by ta slova z mých úst zněla přesvědčivě.

Žena se otočila ke mně a bez rozpaků si mě začala prohlížet. Nebylo tak těžké vyčíst z jejího výrazu, že jí nepřipadám jako někdo, kdo se dokáže postarat o dítě. Ať už za to mohl můj věk, výška nebo snad tragický výraz, který se v posledním týdnu zabydlel na mém obličeji, rozhodně to nebylo dobré.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se mě a rukou si smetla neviditelné smítko ze saka.

„Swanová. Isabella Swanová,“ hlesla jsem, ač jsem neměla nejmenší ponětí o tom, k čemu jí tato informace vlastně bude.

„Dobře. Mohli byste teď na okamžik opustit místnost? Ráda bych si s Carlie promluvila a vaše přítomnost by ji mohla ovlivňovat.“ Otevřela jsem pusu, abych jí mohla její nápad rychle zatrhnout, Edward mě již ale za ruku táhl z místnosti.

Na chodbě jsem se sesunula na lavičku a tiše jsem si povzdechla. Edward se posadil vedle mě a rukou si nepřítomně podepřel hlavu.

„Zase jsem to zbabrala, viď?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď moc dobře znala.

„Tak to není,“ pronesl, ale do očí se mi nepodíval. „Já… Já se v tobě prostě jen nevyznám, Bello.“ Věděla jsem, že to od něj nebylo mířeno jako výčitka, ale i tak jsem to tak vnímala. Bylo to ještě horší, než kdyby se v ten okamžik nahnul a jednu mi vrazil.

„Já v sobě taky ne,“ odpověděla jsem tiše a zabořila jsem si obličej do dlaní. Na okamžik mezi námi zavládlo tíživé ticho.

„Já vím, že od tebe nemůžu žádat pomoc. Měl jsem si to uvědomit dříve, než jsem tě do téhle situace zatáhl, ale to už je teď asi stejně jedno,“ hlesl a já jsem zvedla tvář. „Neměl jsem právo to udělat, ale nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec skončí takhle. Všechno se tak hrozně zkomplikovalo.“ Jeho proslov byl sice zmatený, ale já jsem přesně věděla, co se mi tím snaží říct. A bylo mi kvůli tomu náhle snad ještě hůř.

„Nesvaluj vinu na sebe, byla jsem to já, kdo to tu celé zvoral. Edwarde, já vím, že teď už je asi dost pozdě na omluvu, ale já… Mrzí mě to,“ zamumlala jsem a podívala jsem se mu zpříma do očí. Jeho pohled rozhodně nebyl nenávistný, ale já jsem si přála, aby na mě vykřičel všechen svůj vztek, protože by to rozhodně bylo lepší než tichá výčitka, kterou jsem viděla skrytou v jeho očích.

„Mě to taky mrzí. Nejradši bych vrátil čas zpět a všechno udělal jinak. Kdybych tenkrát věděl to, co vím teď, nechtěl bych to po tobě.“

„Ty víš, že jsem to takhle nemyslela,“ obvinila jsem ho.

„Vím,“ přitakal a rty se mu zvedly v chabém úsměvu, kterému ale nechyběla jeho jedinečnost a důležitost.

Asi to bylo hloupé, ale já v tom jediném úsměvu viděla mnohem víc než on.

Naději, která se nám každým dnem ztrácela.

Pochopení, po kterém jsem tolik toužila.

Lásku, o kterou ani jeden z nás původně nestál, ale která i přesto visela ve vzduchu.

Zakroutila jsem hlavou, abych ze sebe smetla tíhu vlastních myšlenek a sklopila jsem pohled.

„Edwarde… Já vím, že teď už je pozdě, ale i tak chci, abys věděl, že pokud budeš potřebovat a vlastně taky chtít, pomůžu ti. Zkazila jsem vše, co jsem jen mohla, ale já ještě stále doufám, že je nějaká možnost napravit to,“ řekla jsem pevným hlasem.

„Takže tys to opravdu myslela vážně?“ zeptal se překvapeně a natáhl se po mé ruce. Nestiskl ji, pouze mi na zápěstí začal vykreslovat uklidňující kroužky.

„Ano. Víš, když jsem o té případné svatbě přemýšlela dřív, bála jsem se. Teď se ale víc bojím toho, co by se mohlo stát, kdyby k ní nedošlo. Nechci, aby si kvůli mně o Carlie přišel,“ mumlala jsem a s každým slovem jsem ztišovala hlas. Bylo zvláštní dělit se s ním o myšlenky, které mi tak často kroužily hlavou, ale v tu chvíli už jsem absolutně kašlala na to, co je správné a co nikoliv.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se mě a jeho ruka dál putovala po mém zápěstí směrem k dlani.

„Jsem,“ odpověděla jsem v okamžiku, kdy se otevřely dveře a důležitě z nich vyšla sociální pracovnice. Z jejího postoje se nedalo vyčíst vůbec nic – stále vypadala, jako by právě spolkla pravítko, čelo měla zkrabacené a černé obočí se jí proto stahovalo do jediné tenké linky.

„Pane Cullene, myslím, že pro dnešek tu končím. Zjistila jsem, co jsem potřebovala. Během dvou týdnů k vám domů pošlu někoho na kontrolu, teprve poté budeme dělat nějaké úsudky,“ oznámila monotónně a natáhla ruku k Edwardovi. Ten ji nepříliš potěšeně stiskl.

„Budeme se těšit,“ odpověděl kysele.

Žena si nás naposledy zkoumavě prohlédla a poté se rozešla bílou chodbou směrem k východu.

„Bože,“ odfrkla jsem si a Edward jen pobaveně přikývl.

„Myslím, že na té sociálce pracují samí idioti,“ přitakal. „Každopádně, na tuhle bábu asi nikdo nemá.“

„Jen abys to nezakřikl.“

„Nestraš.“ Obdařil mě dalším pokřiveným úsměvem a pokynul mi ke dveřím do Carliina pokoje. „Pokud chceš být s malou chvíli sama…“ Nechal větu nedokončenou a podíval se na mě s otázkou v očích.

„Pokud ti to nebude vadit,“ řekla jsem a sotva viditelně jsem pokrčila rameny.

„Tak já si zatím půjdu dát kafe,“ odpověděl a já viděla, jak mu jemně zacukaly koutky. Jen jsem přikývla a vešla jsem do místnosti. Carlie seděla na posteli a v ruce držela jakéhosi plyšového medvěda, kterému chybělo ucho.

„Teto, co to bylo za paní?“ zeptala se mě s otevřenou pusinkou. Nejspíše toho bylo i na její chytrou hlavičku příliš.

„Ta paní si tě jen přišla zkontrolovat, Carlie. Chtěla vědět, jestli se o tebe tatínek dobře stará,“ podala jsem jí zjednodušené vysvětlení.

„Aha. Víš, ona se mě ptala na takové hlouposti,“ zamrmlala a zakroutila hlavičkou tak, že se jí vlásky rozletěly kolem hlavy.

„Například?“

„Třeba jestli u nás bydlíš,“ odpověděla potěšeně.

„Co jsi jí na to odpověděla?“ zeptala jsem se pochybovačně a pohladila jsem ji po hlavě.

„Že nebydlíš, ale budeš,“ vyhrkla a nadšení v jejím hlase ještě vzrostlo.

„Jak to myslíš, Carlie?“ Nejenže jsem byla překvapena její reakcí, ještě víc mě zaskočila její odpověď. Netušila jsem, jak na něco takového přišla, i když to vypadalo, že se to nakonec přece jen stane skutečností, i když pouze na pouhých pár dní.

„Protože se přece budete s tatínkem brát,“ pronesla pyšně a našpulila rty.

„A tohle víš zase odkud?“ žasla jsem.

„Vždyť jsi to přece sama říkala!“ Prstem si zaťukala na čelo a já jsem se v sobě snažila zadusit smích. Ta její roztomilost by prostě měla být trestná.

Moc děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, kterých bylo opravdu požehnaně. :) Máme z nich opravdu ohromnou radost. ;)
Doufám, že jsem vás touto kapitolou příliš nezklamala a že i dnes zanecháte komentář se svým názorem.

Co říkáte na vývoj povídky? Myslíte si, že se naši hrdinové po téměř třiceti kapitolách dočkají klidu? Ale přece jen... Nic není takové, jaké se to na první pohled zdá být... :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 29. kapitola: