Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 32. kapitola

09.03.2012 (17:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4405×

Může upírovi změnit život – existenci – jedno jediné prachobyčejné slovíčko o třech písmenech? Asi ne… Ale pokud jej uslyšíte z úst hnědovlasého anděla v bílých šatech, který se na vás nejistě usmívá, a v očích mu hraje zvláštní zapálení, které nedokážete rozluštit, už by se snad o něčem dalo mluvit.

„Ano.“

Stále jsem si v hlavě přehrával, jak to znělo z jejích úst. Bylo to tak dokonalé, přirozené, že jsem na chvíli téměř zapomněl, proč tu vlastně dnes jsme. To krásné slovo z jejích úst mě vyvedlo z míry natolik, že jsem si na chvíli myslel, že to své nevyslovím. Minimálně ne tak jistě jako ona.

Jenže stačil jediný pohled do těch hlubokých studánek plných tekuté čokolády a já si byl jist, že to, co se právě chystám udělat, je to nejlepší… A chtěl jsem věřit tomu, že nejen pro Carlie.

„Ano, beru,“ polkl jsem nervózně i přes to, že mi poslala povzbudivý úsměv.

„A nyní si, prosím, vyměňte své první novomanželské políbení,“ pronesl šťastně oddávající. Přísahal bych, že v té chvíli se všem přítomným zatajil dech. Belle podivně poskočilo srdce, ošila se a nechápavě se na mě podívala. A já? Já byl poprvé za svou existenci vděčný za své upírství. Pochybuji totiž, že bych dokázal udržet na uzdě své emoce, které se draly napovrch. Naštěstí jsem měl už za ty roky praxi.

To ale neměnilo nic na tom, že jsem měl právě sto chutí zabít tu malou, pitomou, tvrdohlavou upírku, co do všeho zbytečně moc strká svůj ledový nos. Neřekl jsem jí snad milionkrát, ať oddávajícímu nějak taktně vysvětlí, že polibek neproběhne?! Ne, že bych se bránil, ale to by se nesměla bránit Bella, ale Bella by se určitě bránila, takže se musím bránit i já, i když nevím, jestli by se Bella bránila…

Jo, hochu, říkal jsem si v duchu, máš štěstí, že ty myšlenky čteš ty a ne někdo jiný, protože kdyby ten někdo viděl, jaký guláš v hlavě ti dělá ta Sněhurka vedle tebe, tak by asi vážně pochyboval o tvém duševním zdraví.

Můj vnitřní monolog sice netrval příliš dlouho, ale to by nebyl můj milovaný bratr, aby mi tuhle situaci ještě neztížil.

„Pusu, pusu, pusu,“ skandoval a v myšlenkách mi posílal, že vypadám jako naprostý idiot, když tam jen tak stojím vedle krásné ženy, která čeká, až ji políbím. Jenže… Jak vím, že tím všechno nepokazím?

Naposledy jsem se očima přelétl přes svou povedenou upíří rodinku a pak očima zakotvil u oddávajícího. Jeho pohled byl k nezaplacení. A kdo by se divil… Asi se mu nestává každý den, že ženich odmítá políbit nevěstu. Nebo ještě líp – ženich se na ni právě odmítá i podívat.

„Edwarde,“ ozvalo se mi šeptem u pravého ucha. Periferním viděním jsem viděl, jak se ke mně Bella naklání, aby ji bylo co nejméně slyšet. „Můžeš mi dát polibek na tvář, víš… Takhle to vypadá trošku divně,“ prozradila mi a bylo vidět, že má co dělat, aby se nezasmála.

V duchu jsem na sebe během chviličky vyplýtval snad všechny nadávky, co jsem za těch sto let někde slyšel.

Najednou už ale nebyl čas a já opravdu musel jednat. Pomalu jsem se k ní sklonil, cestou si ještě stihl vyslechnout pár poznámek od mé dcerušky, Emmetta a Alice, a vyčkával, jestli mě náhodou na poslední chvíli nezachrání a neutne to sama. Neutnula…

Mé rty spěšně zamířily na její pravý líc, jenže to by nesmělo ozvat odkašlání a Emmettova poznámka: „Lemra, tss, na tvář, to bych zvládl i já.“ A to už jsem zase nezvládl já. Bylo to naprosto neplánované jednání a vysloužil jsem si za něj nejedno zalapání po dechu.

Svými rty jsem se lehce otřel o ty Bellininy. Bylo to neskutečné… Tolikrát jsem si tento okamžik představoval. Tedy ne přímo tento, ale okamžik našeho prvního polibku, o kterém jsem už přestal doufat, že přijde. Ale tohle, tohle bylo něco úplně jiného… Její rty byly tak dokonale měkké, přesný opak těch mých. Nemohl jsem se zbavit intenzivního pocitu, že přesně takhle to má být, že naše rty jsou stvořeny jen a jen pro sebe.

A když mi Bella polibek na kratičký okamžik oplatila, myslel jsem, že zemřu blahem. Ještě naposledy jsem se otřel o její rty a pomalu se odklonil, abych mohl pozorovat její výraz. Zastrčil jsem jí neposedný pramen za ucho a čekal a otevře oči, které měla doteď pevně semknuté.

Překvapení… To bylo jediné, co jsem z jejího výrazu dokázal identifikovat.

„Promiň,“ vyhrkl jsem a snažil se namluvit si, že to nebylo ani trošičku zbabělé. A že by ani trošičku neutrpělo mé ego, kdyby mě odmítla. A že všechno tohle dělám vlastně jen proto, aby se ona necítila špatně.

Rychle, než stačila cokoliv říct nebo reagovat, jsem jí nabídl rámě a vykročil uličkou, kolem které stáli svatebčané s nechápavými, ale šťastnými výrazy. Jenom Alice nadšeně tleskala a mě na chvíli přemohla představa, že by si mohla tu svou prořízlou pusu od toho smíchu nadobro roztrhnout.

„Nebudeme o tom mluvit?“ navrhla Bella nenápadně, když jsme přijímali gratulace.

Vděčně jsem se na ni podíval, ale ona se právě usmívala na Esmé, která ji „vítala“ v rodině, a dělala, jakože mě vůbec nevidí. „Fajn,“ odpověděl jsem jí stejně lhostejným tónem, i když uvnitř mě to vřelo.

Vlastně jsem byl rád, že na to chce zapomenout, že si nechce připomínat tu trapnou chvilku, ale zase na druhou stranu… To jsem opravdu zase až tak špatný? Nebo jsem možná doufal, že by ke mně mohla cítit něco víc, ale když s ní ten polibek nic neudělal, tak asi…? Upřímně řečeno jsem si teď připadal asi stejně jistě a vyrovnaně jako žena před menstruací.

„Tatí, já ti to říkala…“ zazpívala Carlie, když se ke mně dobelhala. Pobaveně jsem si změřil její sádru, na kterou už někdo stihl namalovat růžové motýlky.

„A co jsi mi říkala, zlato?“

„To s tou pusinkou,“ řekla se samozřejmostí v hlase a ručičkou se dramaticky plácla do čela. „Víš, já věděla, že si ji s tetou dáte,“ mumlala a začala očima těkat mezi mnou a Bells, která se právě asi rozhodla zapojit do naší konverzace.

„No, tak to jsi byla asi jediná…“ odvětila Bella a vzala si Car do náruče. Paráda, Edwarde, to se ti móc povedlo…

Jako vždy děkujeme za krásné komentáře u minulé kapitoly. Dodávají nám neskutečnou chuť do psaní. Děkujeme. :) 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 32. kapitola: