Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 33. kapitola

19.03.2012 (19:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4748×

Stoly přede mnou byly přímo obtěžkané jídlem všemožných barev i chutí, přesto jsem si ale nemohla nevšimnout toho, že téměř nikdo nejí. Kromě Harryho, který měl před sebou naložený talíř plný těch nejrozmanitějších potravin, které do sebe beze studu přímo házel, se jídla snad nikdo ani nedotkl.

Ani já jsem neměla chuť do jídla. Nervozita ze svatby na mě nakonec přece jen spadla, i když později, než jsem čekala, a díky tomu se mi svíralo celé hrdlo. Navíc jsem si byla jistá tím, že bych bílé šaty během deseti sekund zamazala a to by nebylo zrovna vhodné.

A proto jsem jen seděla na židli, rozdávala úsměvy na všechny strany a přála si, abych to měla již konečně za sebou.

„Bello,“ oslovil mě tiše Edward, který seděl těsně vedle mě, dál se ale nedostal. Emmett se totiž přivalil ke stolu jako velká voda a se širokým úsměvem kolem sebe začal máchat rukama.

„Dámy a pánové, neseďte tu jako naložené hrušky a raději pojďte na parket,“ vykřikl a hlavou pokynul k altánku, který někdo během několika minut přestavěl z provizorního oltáře na stejně nestabilní taneční parket.

Alice se ihned postavila a natáhla ruku k Jasperovi, který ji již poněkud s menším nadšením přijal. Ruku v ruce se vydali k altánku a v těsném závěsu je následovaly ještě další dva páry.

Emmett přiklusal směrem k nám, na tváři stále široký úsměv. Jeho optimismus zřejmě neměl konce.

„Když se tu nikdo nemá k tomu, aby tě vyzval k tanci,“ pronesl důležitě a pohledem krátce střelil k Edwardovi, „ujmu se toho já. Smím prosit?“ Natáhl před sebe ruku a já jsem nemohla jinak, než se přidat k jeho úsměvu. Chytla jsem se jeho ruky a nechala se dotáhnout k parketu, jestli se tak vůbec dalo říkat starým dřevěným prknům, kterými byla v altánu obložená celá podlaha.

„Musím tě upozornit, že jsem naposledy tančila někdy před třemi lety a můj společník si tenkrát při našem tanci málem zlomil nohu,“ varovala jsem ho. On se jen krátce zasmál a chytil mě kolem pasu.

„Myslím, že to u mě nehrozí,“ reagoval na má slova a začal se se mnou jemně pohupovat v rytmu hudby. Vlastně se tomu ani tanec říkat nedalo, ale mně to rozhodně vyhovovalo.

„Když myslíš,“ opáčila jsem a zhluboka jsem se nadechla. „Emmette…“ Zarazila jsem se a náhle jsem si nebyla jistá, jestli je nejlepší nápad, abych vyslovila otázku, která se mi drala na jazyk.

Emmett povytáhl jedno obočí a tázavě se na mě podíval.

„Víš, chtěla jsem se jen zeptat… Ozvala se ti Rosalie od té doby, co…“ Emmettova tvář se zkřivila ve zvláštním úšklebku a já jsem raději zmlkla.

„Neozvala a já si nemyslím, že by se na tom v budoucnosti mohlo ještě něco změnit,“ odpověděl mi s klidem, ale já jsem si byla jistá tím, že ho moje slova musela bolet. Litovala jsem toho, že jsem raději nemlčela, ale na to již bylo pozdě.

Sice jsem na něj měla ohledně tohohle tématu ještě hodně otázek, ale nechávala jsem si je pro sebe. Nesla jsem na tom všem svou vinu a to bylo dost i bez toho, abych to ještě více rozpitvávala.

Hledala jsem správná slova, kterými bych mohla odčinit to, co jsem řekla, za námi se ale ozvalo tiché odkašlaní, kterým si někdo vyžadoval naši – mou – pozornost. Otočila jsem se a pohlédla jsem na Edwarda, který se nejistě opíral o sloup, v ruce přitom svírajíc lem svého saka.

„Emmette, myslíš, že bych si jako novomanžel také zasloužil jeden tanec s nevěstou?“ zeptal se a koutky mu při tom lehce zacukaly.

„Kamaráde, já nejsem ta osoba, kterou bys měl žádat o tanec.“ Stáhl ruku, kterou měl stále položenou na mých zádech, zpět k tělu a bez dalšího slova a vydal se zpět k ostatním hostům, kteří stále seděli u stolu. Na jednu stranu mě to překvapilo, protože jsem čekala nějaký další vtípek z jeho strany, ale byla jsem ráda, že si to alespoň pro jednou odpustil.

„No… Smím prosit?“ zeptal se mě Edward a já jsem slabě přikývla. Nesměle ke mně přistoupil a já jsem mu ruce položila na krk. On mě k sobě lehce přitáhl a začal se pohybovat v rytmu písně, která byla až nepřirozeně pomalá.

Celé mi to přišlo prostě a jednoduše postavené na hlavu. Byli jsme manželé, i když ne v tom pravém slova smyslu, ale přesto jsme se k sobě chovali jako dva cizí lidé. A vlastně to bylo i přesně to, co jsme byli. Dva lidé, jejichž život se za zvláštních okolností překřížil.

Téměř nic jsme o sobě navzájem nevěděli a nevypadalo to, že by se na tom mělo v blízké době něco změnit. Stejně tak jsem si nebyla jistá tím, zda by o to vůbec nikdo stál.

A už vůbec jsem si nebyla jistá tím, co bych chtěla já.

Jedna věc mi ale byla úplně jasná – zamotala jsem se do toho natolik, že už to tak lehce nepůjde vzít zpět. A až tohle všechno skončí, budu z toho muset vyjít jako jediný poražený.

Instinktivně jsem si položila hlavu na Edwardovo rameno. Bylo mi jedno, co si o mně pomyslí, prostě jsem jen potřebovala cítit, že na to možná přece jen nejsem tak úplně sama. Potřebovala jsem ze sebe setřást pocit nepříjemné tísně, který mnou projížděl.

Edward ale nevypadal, že by měl v plánu mě odbýt. Jeho ruce se přesunuly z mého pasu na má ramena, po kterých mi začal přejíždět dlaněmi v uklidňujícím gestu. Jeho nohy se zasekly na místě, takže jsme jen stáli uprostřed parketu jako solné sloupy.

Po několika okamžicích paže ovinul kolem mých, a ač mi má mysl našeptávala, že bych se mu měla okamžitě vysmeknout, já jsem na to nijak nereagovala. Pouze jsem tam dál stála s hlavou položenou na jeho rameni a prsty omotanými kolem záhybu na jeho bílé košili.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě nakonec a já jsem zvedla tvář, abych mu mohla pohlédnout do očí.

„Jsem, já… Promiň,“ zašeptala jsem a pustila jsem se ho. Ta část košile, kterou jsem svírala ve své dlani, byla dost pomuchlaná, nezdálo se ale, že by to Edwardovi vadilo.

„Mohla bys mi vysvětlit, za co se omlouváš?“ opáčil polohlasem.

„Nemám ve zvyku chovat se tak…“ Nechala jsem nedokončenou větu viset ve vzduchu a sklopila jsem pohled.

„Chceš se vrátit ke stolu?“ optal se, ignorujíc má slova. Jemně jsem přikývla a společně s ním jsem se vrátila mezi ostatní. Tedy, mezi ty, kteří se ještě nevydali domů.

Loudavým krokem jsem došla k babičce. Seděla na jednom z křesel a nepřítomně zírala před sebe.

„Babi?“ oslovila jsem ji tiše a podřepla jsem k ní. Přejela po mně zkoumavým pohledem a nakonec se jen usmála.

„Sluší ti to, holčičko,“ zamumlala a natáhla ke mně ruku. Jemně mi dlaní přejela po tváři a poté ji stáhla zpět k tělu. „Jsem ráda, že jsi šťastná,“ dodala a já jsem na okamžik ztuhla. Babička neměla ani tušení o tom, jak to mezi mnou a Edwardem vlastně je a já jsem ani neměla v plánu říkat jí to. Nechtěla jsem jí zbytečně přidělávat starosti.

„Mám tě ráda, babi,“ zašeptala jsem.

„Já tebe taky,“ odvětila s úsměvem, já jsem si ale nemohla nevšimnout toho, jak unaveně vypadá.

„Už bys možná měla jet domů, vypadáš vyčerpaně. Řeknu Emmettovi, aby tě odvezl, dobře?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala.

Emmetta ani nebylo třeba žádat, nejspíše jsem nebyla jediná, kdo si všiml babiččiny mrtvolně bílé kůže. Nemohla jsem si pomoct, měla jsem pocit, že s každým dnem jen chřadne… A já jsem přitom neznala způsob, jak jí pomoci, což mě děsilo.

„Teto, jsi v pořádku?“ vyrušil mě z úvah Carliin pisklavý hlásek. Hleděla na mě s obličejíkem plným obav, její oči ale zářily stejně jasně, jako kdykoliv jindy.

„To víš, že ano,“ zareagovala jsem na její slova a přitom jsem ji dvěma prsty zatáhla za špičku nosu. „Ale ty už bys měla jít do hajan.“

Hodila po mně otráveným pohledem, jako by chtěla něco namítnout, já jsem jí ale přiložila svůj prst na rty a vzala jsem ji za ruku. Společně se nám podařilo projít celým nebezpečným venkovním teritoriem a dojít až do jejího, vlastně již bývalého, pokoje.

Zpod polštáře jsem vytáhla úhledně složené pyžámko a pomohla jsem jí s převlékáním.

Spíš než s Carlie jsem sice měla být na zahradě s ostatními, ale já už neměla chuť se tam vracet. Raději jsem ze sebe vysvlékla šaty a natáhla jsem na sebe triko, které bylo přehozeno přes opěradlo křesla. Muselo patřit někomu z mužského osazenstva rodiny, protože mi sahalo až do poloviny stehen.

Lehla jsem si vedle Carlie na její postel a přehodila jsem přes nás peřinu. Carlie během několika vteřin usnula a já jsem se tomu ani nedivila – bylo toho na ni ten den více než dost.

I když spala jako pařez, nepřestávala jsem ji hladit po dlouhých vlasech. I já jsem se pomalu dostávala do fáze polospánku, poté ale zavrzala podlahová prkna a já jsem se překvapeně otočila. Edward stál mezi dveřmi, ramenem se opíral o futra a pozoroval nás. I v tom chabém světle jsem viděla úsměv, který se mu rýsoval na tváři.

Co říct ke kapitole? Mohla bych ji charakterizovat jediným slovem - hrůza. I když jsem se snažila, přepsat se mi ji nepodařilo, takže zůstala v původním stavu.
Vím, nic moc se v ní nestalo, ale po všem chaosu si alespoň tu svatbu užít museli... Každopádně, myslím, že se v následujících kapitolách můžete těšit na několik zvratů. ;)

Děkujeme za vaše komentáře. Nezbývají nám ani slova na to, abychom vám mohly poděkovat. Doufáme, že tu i dnes zanecháte svůj názor. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 33. kapitola: