Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 34. kapitola

28.03.2012 (12:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5047×

Pomalu jsem vycházel schody. Dával jsem si pozor, aby byly mé kroky takřka neslyšitelné, protože jsem nechtěl vzbudit Carlie, která v pokoji už spokojeně oddychovala. Přišel jsem k pootevřeným dveřím a lehce se opřel o futra.

Pohled na ně byl úžasný… Už jenom to, že přede mnou leží dvě ženy, které jsou aktuálně pro můj život nejdůležitější, bylo dokonalé. A ony k tomu ještě vypadaly tak roztomile. Carlie měla lehce rozevřené rtíky a prstíky měla zamotané do Belliných vlasů. Bella zase seděla vedle ní a upírala na ni zbožný pohled. Na chvíli mě přepadla žárlivost… Proč se tak nemůže jednou podívat i na mě?

Má nenápadnost neměla dlouhého trvání. Bella ke mně během chvilky zvedla své čokoládové oči a sladce se usmála.

„Už spinká,“ zašeptala a znovu se podívala na Carlie. Úplně jsem na ní viděl, jak se rozplývá, chtělo se mi z toho smát. Štěstím.

„Už byla unavená, svatba jí dala zabrat,“ poznamenal jsem a pár kroky překonal vzdálenost k posteli.

„Nejenom jí,“ opáčila se smíchem a pomalu a opatrně se začala zvedat z postele. Rychle se ohlédla po Car, když se zavrtěla, ale naštěstí se nevzbudila.

Bells si ani nevšimla, že tím, že si stoupla, jsme se na sebe téměř natiskli. Můj vnitřní hlas, ten gentlemanský Edward, se ihned ozval s tím, že bych měl okamžitě o pár kroků ustoupit a dát jí prostor, ale… Nešlo to, mé nohy jakoby byly najednou přikované k podlaze.

Zvedla hlavu a nechápavě se na mě podívala. Tohle bylo v háji! Rukou jsem si zajel do vlasů a začal rychle přemýšlet, jak tuto evidentně trapnou situaci zachránit.

„Tak no… Teď jsi vlastně Cullenová, co?“ řekl jsem nakonec. Vytřeštil jsem oči a v hlavě si začal přehrávat posledních pět sekund s tím, že jsem to určitě neřekl. Takovou blbost asi opravdu můžu vymyslet jen já.

„Asi jo?“ protáhla to do otázky a nechápavě a zároveň pobaveně pozvedla obočí. Všiml jsem si, jak jí začaly cukat koutky, a zase jsem se nemohl ubránit myšlence, že jsem pravděpodobně krásnější stvoření, než je ona a Carlie, neviděl.

„Promiň, já…“ nervózně jsem se zasmál a konečně se donutil kousek poodstoupit, aby měla alespoň trochu osobního prostoru. Stejně jsem ji ale měl stále tak blízko, že kdybych natáhl ruku, tak se dotknu její alabastrové tváře.

„V pohodě, nepůjdeme dolů? Myslím, že ostatní ještě nespí.“ Prohrábla si vlasy a tázavě se na mě podívala. Úsměv jsem jí oplatil a nabídl jí ruku, kterou s překvapenou tváří přijala.

Sešli jsme schody do obýváku, který byl slavnostně vyzdoben. Zmučeně jsem pokýval hlavou a naklonil se k Belle.

„Alice si myslí, že uděláme párty,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Super,“ odvětila mi lehce ironicky, ale jasně se jí v hlase rýsovalo pobavení. Tak aspoň, že jeden z nás se baví, pomyslel jsem si a na svou malou sestru hodil naštvaný pohled. Ani mě nepřekvapila její reakce v podobě vypláznutého jazyku a následného vzdušného polibku.

„Alice, ale Car nahoře spí, takže…“ Přiložil jsem si ukazováček na rty. Věnovala mi vševědoucný pohled a se sarkasticky zvednutým obočím mé gesto zopakovala.

„Jistě, jistě, jen pomalá romantická hudba, nic hlasitého,“ zasmála se a už si mě nevšímala. Namísto toho mrkla na Bellu a odtancovala na druhou stranu pokoje, kde se začala věnovat Jasperovi.

Musel jsem uznat, že hudba hrála opravdu potichu, ale bylo to dost slyšitelné i pro lidské ucho. Tázavě jsem se podíval na Bellu, jen s úsměvem přikývla a nechala se odvést do středu obývacího pokoje.

Z malého rádia se linula krásná klavírní melodie… Ta Alice opravdu ví, jak nahodit romantickou atmosféru. Nebo se o to minimálně úspěšně snaží.

„Edwarde, asi bych ti měla něco říct,“ začala Bella a odklonila se, aby mi viděla do očí. Nervózně si skousla ret a očima rychle přelétla celou místnost, jako by někde hledala nápovědu.

„Co?“ vyhrkl jsem rychle, protože mě docela vyděsila. Proč jen jí nemůžu číst myšlenky? Všechno by bylo daleko jednodušší.

„Vlastně… radši nic. Nevíš, kdy znovu přijde sociálka?“ změnila téma a zatvářila se jako andělíček. A právě proto jsem se nedokázal ubránit pocitu, že mi něco tají. Věděl jsem ale, že nemá cenu ji přemlouvat, až mi to řekne, tak mi to řekne.

„Někdy během tohoto týdne, přece říkali, že někdy po svatbě. Pochybuju, že nám budou dávat moc času na… rozkoukání se,“ odpověděl jsem nejistě a vpíjel se do jejích očí, dokud znovu nepřiložila hlavu na mé rameno.

Cítil jsem, jak mi její ruce mačkají košili a jak její srdce zrychleně bije. Ruce jsem přiložil na její boky a lehce ji od sebe odtlačil, tak, abych jí neublížil.

„Bello, co se děje?“ Káravě jsem se na ni podíval a přestal se pohybovat do rytmu hudby.

„Až se nám podaří sociální pracovníky přesvědčit, že je u vás všechno v pořádku a že už vás nebudou muset chodit kontrolovat, tak…“ zasekla se uprostřed věty. Byl jsem si jistý, že se nezasekla proto, že by nevěděla, jak pokračovat. Ona nechtěla pokračovat, bála se.

„No tak, Bells, mně můžeš říct všechno, to přece víš. Nebudu se zlobit, ať už je to cokoliv, jenom už mi to prosím řekni, nebo se zblázním,“ uklidňoval jsem ji, ale ve mně to vřelo. Bál jsem se a to hodně.

„Dobře, ale opravdu se nezlob, Edwarde… Je to moje rozhodnutí, dobře?“ Přikývl jsem. „Až se vše uklidní, tak odjedu. Víš, v jakém stavu je má babička, chci, aby si ještě trochu užila života,“ řekla a smutně se usmála. Nevěděl jsem, co na to říct, ale ona to stejně vyřešila za mě, protože pokračovala.

„Už jsem jí to slíbila. Budeme cestovat. Mám nějaké našetřené peníze a ona taky. Chci, aby se ještě podívala po světě, dokud jí to zdraví alespoň trochu dovoluje. Za celý život byla nejdál tak v Olympii, jinak trávila všechen čas ve Forks,“ omlouvala to Bella.

„To přece nejde, nemůžeš nás znovu opustit,“ dostal jsem ze sebe po chvíli zoufale. Na Belliné tváři se objevila lítost, ale odhodlání bohužel stále nemizelo.

„Tohle není opouštění, Edwarde. Ty i Carlie jste mi opravdu moc přirostli k srdci, ale nemůžu jinak. Ona je má jediná rodina. Slibuju, že se vrátím. Nevím kdy, ale rozhodně vás přijedu navštívit a budu vám pravidelně volat. Mám vás všechny neskutečně ráda, a tak doufám, že zůstaneme v kontaktu. Ale zůstat nemůžu, ne teď, bojím se, že bych…“ zase nechala větu nedokončenou.

Jsem chlap, jsem upír, jsem otec, ale taky jsem zamilovanej a přísahám, že kdyby to šlo, tak mi z očí začnou téct slzy. To přece není možné, abych měl takovou smůlu. 

Omlouvám se, že je tu kapitola s takovým zpožděním. Nicméně zase děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a taky se omlouvám za to, co moje spoluautorka píše pod každou svou kapitolu... Ona prostě nedokáže pochopit, že píše perfektně, takže si toho prostě nevšímejte, jo? (:D) :)

Doufáme, že vás tato naše další vymyšlená zápletka neodradila od čtení. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 34. kapitola: