Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 35. kapitola

02.04.2012 (16:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4354×

35. kapitola

 „Už je tady,“ zakňourala jsem polohlasem ve chvíli, kdy se ozval drnčivý zvuk zvonku, a hodila jsem pohledem po Edwardovi, který si nervózně prohlížel špičky svých tenisek.

„Hlavně klid,“ nabádal mě, i když sám vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít.

V tomhle byl ale mezi námi jeden podstatný rozdíl – on tak totiž díky své sněhově bílé pokožce a strnulému postoji vypadal pořád.

Rozvážným krokem se vydal ke dveřím a já se mezitím snažila uklidnit tím, že jsem si stále dokola urovnávala límeček u své košile a snažila se z ní dostat neviditelné smítko.

„Dobrý večer, paní Reechensová,“ slyšela jsem Edwardův klidný hlas ode dveří. Moc dobře jsem ale věděla, že ani zdaleka není tak klidný, jak by se mohlo zdát.

Trvalo jen několik vteřin, než se Edward v těsném závěsu se sociální pracovnicí objevil v obývacím pokoji. Kdybych se nacházela v alespoň trochu uvolněnější situaci, asi bych při pohledu na ty dva vyprskla smíchy.

Oba vypadali, jako by právě spolkli pravítka. Byli jako dva kohouti na jednom smetišti, oba připraveni bojovat o svá práva. Tedy, v tomto případě spíše o Carliina práva.

„Paní Cullenová?“ oslovila mě žena rozhodným hlasem, ale poslední slabikou stáhla svá slova do otázky. Jen jsem němě přikývla a natáhla k ní ruku, kterou silně stiskla.

„Kde máte dceru?“ oslovila opět Edwarda a netrpělivě si založila ruku v bok, jako by snad měla pocit, že ji schválně zdržujeme.

„Carlie si hraje v pokoji,“ odvětil a rukou nepřítomně pohodil ke dveřím dětského pokoje. Jako vždy, když vyslovil Carliino jméno, mu i tentokrát zněžněl hlas a bez toho, aby si to uvědomil, se mu na tváři usadil jemný úsměv.

Paní Reechensová na nic nečekala a vydala se směrem, kterým jí Edward pokynul. Rázně otevřela dveře a téměř vojenským krokem napochodovala do místnosti. Vydala jsem se za ní, v ruce jsem přitom stále žmoulala lem své košile.

Ačkoliv jsme Carlie na návštěvu sociální pracovnice připravili, nevypadala příliš nadšeně, když uviděla ženu, která si ji bedlivě prohlížela. Stejně jako při její poslední návštěvě v nemocnici jemně krčila nos a hryzala si dolní rtík. Každý normální člověk by to považoval za obyčejná lidská gesta, ale pro mě, jako pro člověka, který měl Carlie prokouknutou, to byl jasný signál, že se necítí zrovna nejpříjemněji, nebo se něčeho bojí.

Edward k ní došel a vyhoupl si ji do náručí, protože její noha jí ještě stále nedovolovala normálně chodit. Ihned se na něj andělsky usmála – nejspíše se v jeho náruči cítila lépe, než na odrbaném růžovém koberečku.

„Dobrý den,“ dostala ze sebe konečně a upřela na sociální pracovnici pohled svých hlubokých očí. Ta se ale ani neobtěžovala s odpovědí. Začala bloudit po pokoji, zkoumat každý jeho kout a sem tam nahlédla i do nějaké ze skříní.

S každým pohybem, s každou další vteřinou, kterou promlčela a kdy pouze s kamenným výrazem pochodovala po pokoji, mi byla ta žena nesympatičtější. A tím víc ve mně také narůstala nervozita a strach.

„Mohl by mi někdo z vás ukázat i zbytek bytu?“ zeptala se s nakrčeným obočím, ale na odpověď nečekala. Nakráčela zpět do obýváku, tvář přitom stále sešněrovanou. Edward se za ní nepříliš nadšeně vydal, Carlie stále pevně svírajíc ve své náruči.

Nešla jsem za nimi, i když by to bylo v tu chvíli nejvhodnější. Pouze jsem se opřela zády o stěnu a založila jsem si ruce na hrudi. Ve stejné poloze jsem setrvala ještě několik dalších minut a hleděla jsem přitom přímo před sebe na nesymetrické tvary, kterými byla pokryta celá stěna.

Po několika minutách se ozvalo tiché cvaknutí zámku – někdo odcházel ze dveří. Rychle jsem se narovnala a ve dveřích se téměř srazila s Edwardem.

„To už odešla?“ zeptala jsem se překvapeně a natáhla ruku ke Carlie, která již podřimovala v Edwardově náruči.

„Ano, prý už zjistila vše, co potřebovala,“ řekl. Většinou mi nedělalo nějaký velký problém číst v jeho tváři, ale tentokrát to pro mě bylo přímo nemožné. Tvář měl bez výrazu.

„A co říkala?“ Hlas mi na posledním slově vyskočil o oktávu výše, než jsem původně plánovala, ale ignorovala jsem to a pohledem jsem mu visela na rtech.

„Říkala…“ Edward se náhle zasekl a důležitě si odkašlal. No to mi snad dělá schválně! „Říkala, že pokud vše půjde tak, jak by mělo, během týdne by mělo být vše dořešené.“ Chvilku jsem jeho slova vstřebávala a přemýšlela nad tím, co myslí tím svým dořešené, poté jsem ale nechápavě otevřela ústa.

„Takže… Je po všem?“ vypískla jsem.

„I tak by se to dalo říci,“ odpověděl vesele, ale poté zvážněl. „Ta ženská říkala, že tady má Carlie vše, co potřebuje, a pokud to takhle podá i na té sociálce…“ Něžně se podíval na Carlie a tváří se jemně otřel o temeno její hlavy.

Koutky mých úst vyjely nahoru a já jsem se musela kousnout do rtu, abych se v ten okamžik radostí nerozesmála nahlas.

Na nic jsem nečekala a drobnými krůčky jsem k těm dvěma přikročila. Bez přemýšlení jsem natáhla paže a jednu z nich položila Edwardovi kolem krku, tou druhou jsem objala Carliino drobné tělíčko.

Carlie se trochu pomrvila, ale nerušeně spala dál.

(…)

„Babi, jsi si jistá, že máš opravdu všechno?“ zeptala jsem se pochybovačně a střelila jsem pohledem k jejímu drobnému kufříku.

„Bellinko, kolikrát se mě na to ještě zeptáš?“ opáčila babička a s úsměvem se rozhlížela po zšedlém stanovišti autobusů. Poté se její ústa stáhla do zvláštního kroužku.

„Nechala jsem doma telefon!“ vykřikla a postavila se na nohy.

„Nenechala, babičko,“ povzdechla jsem si. „Telefon jsi před měsícem ztratila, pamatuješ?“ Nejdříve se na mě jen podívala, jako bych tu snad byla já ta, která se zbláznila, poté ale luskla prsty a přikývla.

S dalším hlasitým povzdechem jsem se otočila a vydala se zpět ke stříbrnému vozu, ze kterého jsme před několika minutami vystoupily a u kterého právě teď postávaly tři osoby.

Dvě z nich byly zapojeny do líného rozhovoru, ta třetí a zároveň nejmenší z nich dřepěla na zemi s malým klacíkem v ruce a něco jím zaujatě vykreslovala do země.

Přidřepla jsem si k ní a prstem jsem jí zvedla bradičku.

„Co to provádíš, Carlie?“ zeptala jsem se jí tiše a pohladila jsem ji po zádech. Drobnou ručku napřáhla před sebe a podala mi tím odpověď beze slov. Do hlíny tam bylo vyryto drobné srdce.

Nechápavě jsem se na ni podívala a ona se an mě usmála, v očích se jí ale v tom stejném okamžiku začaly hromadit slzy.

„Mám tě ráda, teto,“ zamumlala a pak mi skočila kolem krku. Zvedla jsem se s ní a stále jsem ji jemně svírala v náruči. Tvář jsem si zabořila do jejích vlasů a vdechovala tolik známou vůni děckého  šampónu.

„Já tebe taky, andílku,“ vyhrkla jsem se a mrkáním jsem se snažila zahnat slzy, které se mi tlačily do očí.

„Tak nikam nejezdi a zůstaň tu se mnou,“ navrhla s nadějí v hlase. Položila jsem ji zpět na zem a chytila jsem ji za obě ruce. Pohlédla jsem jí do očí, které měla stále zalité slzičkami.

„Musím odjet, Carlie. Ale já se jednou vrátím,“ slíbila jsem, ač jsem sama nebyla úplně přesvědčená o tom, že říkám pravdu. „Nezapomeň na mě,“ dodala jsem ještě a zvedla jsem se zpět na nohy. Nechtěla jsem to ani sobě a ani Carlie stěžovat dlouhým loučením.

Věděla jsem, že má poslední prosba byla dost sobecká. Tušila jsem, že zpočátku budou Carlie vzpomínky na mě bolet. Ale přesto jsem si nedokázala, a hlavně nechtěla, představit, že až ji jednou znovu potkám, už mě třeba ani nepozná. Ale já jsem byla ta, která dala tohle všanc.

Naposledy jsem se otočila za Carlie a poté jsem došla k dvojici stojící opodál.

Věděla jsem, že Alice i Edward mé loučení s malou sledovali, a jestli jsem do té chvíle neměla jistotu, při pohledu na jejich posmutnělé tváře jsem ji našla.

Alice ke mně beze slova přistoupila a krátce mě objala. Poté se vydala za Carlie a nechala nás s Edwardem o samotě.

„Edwarde-“

„Bello,“ začal ve stejnou chvíli. Poněkud rozpačitě jsme se zasmáli, ale ani jeden nevěděl jak pokračovat.

„Edwarde, ani nevíš, jak moc jsem ráda, že ti Carlie nechali. Pokud jsem na něco ve svém životě pyšný, tak právě na to, že jsme to nakonec společně dokázali. Věř mi, že mi budete oba hrozně chybět, ale já se alespoň jednou ve svém životě musím zachovat správně. Chci, aby si babička užila života, dokud to ještě jde,“ řekla jsem a poté jsem se zarazila.

„Já to chápu,“ odvětil tiše, oči přitom upírajíc do země. „Hlavně slib, že se nám ozveš… A že se vrátíš.“

„Slibuji.“

„Bello, za pár minut vám odjíždí autobus,“ ozvala se Alice tiše a pohladila mě po rameni.

„Už jdu,“ ujistila jsem ji a otočila jsem se zpět k Edwardovi, i když už jsem vlastně ani neměla nic, co bych mu mohla říct. A on na tom byl očividně stejně.

Přistoupila jsem k němu a políbila jsem ho na studenou tvář. Poté jsem popadla batoh, který mi spadl z ramene, a bez dalšího rozloučení jsem se rozeběhla k autobusu.

Bella nám odjela... Co bude dál?

Děkujeme za krásné komentáře, je neskutečné, že jste s námi vydržely až do dalších, v pořadí již čtvrtých, půlkulatin. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 35. kapitola: