Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 36. kapitola

14.04.2012 (11:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4098×

O měsíc později…

Věděl jsem, že to lehké rozhodně nebude, ale že budu mít tak intenzivní pocit, že se ve svém životě jen nemotorně plácám, jsem nečekal. Jasper na mě sice neustále používal svou moc, ale jako bych vůči ní začal být imunní.

Můj jediný smysl života byla moje malá holčička. Carlie na tom ale nebyla o nic lépe než já. Od odchodu Belly jsem ji viděl zasmát se jen jednou. A to když jí chtěl Emmett spravit náladu a začal hlavou rozbíjet různé věci po domě.

Ale ani to nebyl ten její roztomilý milý smích, kterým dříve obdarovala téměř každého. Byl jen tak lehce pobavený, ale se stále značným smutným podtónem. Najednou mi přišlo, jako bychom oba dva o několik desítek let zestárli. Mé mrtvé srdce mě z toho bolelo, nikdy jsem nechtěl, aby si zažila tolik lítosti. Začínal jsem si vyčítat, že jsem Bells do svého života pustil, ale na druhou stranu jsem si pak vždy uvědomil, že nebýt jí, tak teď Carlie nesmutní a nepláče doma, nýbrž v nějakém dětském domově či náhradní rodině.

A Rosalie… Ta už se neukázala. Občas jsem sice měl pocit, že když jsme byli na lovu, zacítil jsem její pach, ale pak jen stačilo, aby slabě foukl vítr a její stopa byla pryč. Nemělo cenu se za ní vydávat a já bych to ani neudělal. Však proč? Jen jsem se trochu bál, aby Emm nezačal nějak bláznit a hledat ji, ale on dělal, jako by pach necítil, on, který na něj byl přes padesát let zvyklí.

Přišlo mi, že jeho životní náplní se teď tak nějak stala Carlie. Prostě tomu mému andílkovi přišel na chuť, když tu teď Rose nebyla. Dřív mezi nimi nebylo nic výjimečného, bral ji jako občas otravou mladší sestru. V jeho myšlenkách jsem si ale přečetl, že toho opravdu lituje a že to dává za vinu Rose. To byla vlastně jediná myšlenka na ni, kterou jsem v jeho hlavě zachytil.

I mně docela vyhovovala, že se teď o Car stará i někdo jiný, protože já jsem nebyl zrovna stoprocentně použitelný. A už vůbec ne na výchovu dítěte. A navíc se Emmett změnil, konečně se začal chovat dospěle.

„Tati, můžu jít s Emmem do kina? Prosím, prosím, moc prosím!“ Přiběhla ke mně moje princezna a pár kroků za ní stál Emmett s pobaveným a natěšeným výrazem.

„Určitě, zlato,“ potvrdil jsem. Copak bych jí mohl v tomto zoufalém stavu něco upřít? „A na co vlastně jdete?“ zeptal jsem se, když jsem se konečně trochu vzpamatoval ze své letargie a uvědomil si, že bych zase měl být za toho zodpovědného rodiče.

Nato si Emmett začal překládat nějakou nesmyslnou písničku o broucích do malajštiny a tvářil se jako neviňátko. Hodil jsem po něj přísný pohled, jen zvedl ruce v obranném gestu a hlavou kývl ke Carlie. Zaměřil jsem se na její myšlenky, ale bohužel mi nic neřekly.

„Ale když já nevím, táto. Emmett něco vybral a nechce mi říct, co to je,“ zamumlala naštvaně a zamračeně se za sebe ohlédla.

Nevěřícně jsem si povzdychl. V té chvíli jsem opravdu doufal, že má Emmett alespoň špetku zdravého rozumu a nevezme ji na nějaký horor. To, že to odvede Carliiny myšlenky jinam, mi za ten risk stálo. Tedy… asi.

„Dobře, tak běžte, ale rychle, než si to rozmyslím,“ dostal jsem ze sebe nakonec.

„Supér,“ vyhrkli oba najednou překvapeně. Protočil jsem očima a znovu se začal věnovat svým sebelítostivým myšlenkám, když vtom mi zapípal mobil.

Všechny mé svaly se najednou napjaly. Co když je to ona? Mohla by být, protože už se asi týden neozvala. Upíří rychlostí jsem vstal, až jsem převrhl křeslo, a přemístil se k poličce, kde mobil ležel.

Zpráva.

Ahoj, promiň, že nevolám a jen píšu, ale zrovna toho mám opravdu dost. Teď sedíme na letišti, každou chvílí nám letí letadlo. Babiččin stav se zhoršuje, ale tohle cestování se mnou se jí prý líbí. Já se mám… taky dobře, jestli tě to tedy zajímá. Pozdravuj všechny, hlavně Carlie. Mám vás ráda, snad se brzo uvidíme.

Jo, by to od Belly. Lehce jsem si povzdychl nad poslední větou. Co je podle Belly brzo? Rok nebo deset let? Kdoví, nicméně já vím, že pokud to nebude co nejdřív, tak to nebude. Kdyby nás potkala po několika letech a krom Carlie by se nikdo nezměnil, tak by asi byla hodně překvapená a věci by jí začaly docházet. A to nechci, nechci pro ni život plný tajemství… a ještě k tomu upířích tajemství.

Sedl jsem si na postel a přemýšlel o odpovědi. Po chvíli jsem začal vyťukávat:

Jsem rád, že ses ozvala. To s babičkou nás všechny opravdu moc mrzí. Neboj se, vše bude tak, jak má být. Jsme rádi, že se máš dobře… A samozřejmě, že mě to zajímá. Jinak my se máme taky docela fajn. Carlie s Emmettem před chvílí odešli do kina, ale až se vrátí, tak budu pozdravovat, neboj. Těšíme se na tebe. Snad brzo…

Zprávu jsem si po sobě nepřečetl, neměl jsem na to. Sice jsem jí nelhal, ale všechnu pravdu jsem samozřejmě neřekl. Tak špatně na tom tedy nejsem, abych jí vyléval srdce do pitomé a neupřímné zprávy.

Ale odeslal jsem.

O deset let později…

„Takže rodino, tohle je…“ V této chvíli jsem už zatínal pěsti. Sakra, věděl jsem, že to jednou přijde, ale že až tak brzo… Vždyť jí bude teprve patnáct! „David, můj nový kluk,“ řekla stále stejně roztomilým hláskem má dcera. Tedy před cizími lidmi spíše sestra.

Když jí bylo deset, tak jí už věci začaly docházet. A výmluvy typu opravdu nemám hlad, přes noc zůstanu u známých nebo to je jen tím, že má Alice dobrý make-up už tak nějak přestaly zabírat. Všem nám bylo jasné, že pokud chceme, aby u nás zůstala, tak jí naše tajemství musíme prozradit. A taky se tak stalo.

Dalo by se říct, že se její reakce dala očekávat. V první chvíli si myslela, že si z ní děláme legraci, potom nás všechny začala odkazovat na blázinec, až když jsme jí předvedli upíří schopnosti, pochopila. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to bylo jednoduché. Ehm, nebylo, opravdu ne…

„Velmi mě těší.“ Blonďák se na nás všechny nervózně usmál a stiskl Carlie ruku.

Nejhorší na tom všem bylo, že jeho myšlenky byly čisté. Neměl jsem na něj nic, sakra! Carlie to s ním nemyslela ani zdaleka tak vážně jako on s ní. Nad tím jsem zoufale zakroutil hlavou.

„Vítám tě u nás, Davide,“ pronesl slušně Carlisle a hodil po mně a po Emmettovi naštvaný pohled. Taky jsem se na něj podíval a nestačil se divit. Ruce měl v pěst a zuby zaťaté, vypadal možná ještě nepřístupněji než já. Po přečtení jeho myšlenek jsem pochopil…

Já se vám hrozně moc omlouvám! Opravdu jsem měla v plánu kapitolu napsat dříve, ale zase jsem měla problémy s očima a nemohla být na počítači. Nicméně… co bych pro vás neudělala, že? :)

Opravdu nás teď zajímá váš názor na pokračování povídky. Předpokládám, že tohle jste nečekali, ale můžu vás ujistit, že o moc dál už se v čase posouvat nebudeme. přece nemůžou přežít jen upíři. ;) :D

Další kapitolku píše Dark. Jaké je pro Bellu odlouočení od druhé rodiny? 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 36. kapitola: