Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 39. kapitola

17.05.2012 (19:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3836×

39. kapitola

O deset let později…

Rozespale jsem zamžourala a rukou si projela vlasy, které se mi po několika hodinách spánku v autě slepily k sobě.

Ležet natažená na dvou sedačkách a pod hlavou mít složený svůj vlastní spacák – to pro většinu lidí nejsou zrovna ideální podmínky, mně to ale po posledních několika dnech připadalo jako největší možný luxus.

Posadila jsem se a hlasitě zívla. Poté jsem pootočila hlavou na pravobok a pohlédla na postavu, která se krčila na posledním zbylém sedadle, které se mi nepodařilo získat do svého vlastnictví.

„Dominicu?“ oslovila jsem ho, odpovědí mi ale bylo jen tiché zachroptění. Hlava se mu překulila na druhou stranu a on nerušeně spal dál, ruce přitom složené na hrudi a hlavu opřenou o studené okno vozu. Jednoduše řečeno – spal jako poleno.

Natáhla jsem ruku a jemně s ním zatřásla. Nic to s ním ale neudělalo, dál tiše oddechoval. Musela jsem se zasmát. Pohled na něj byl více než komický.

Natáhla jsem se pro svůj malý batoh a vytáhla z něj termosku. Odšroubovala jsem její uzávěr a bez přemýšlení zbytek jejího obsahu vychrstla na svého kamaráda. No co, v lahvi už stejně skoro žádná voda nebyla, auto už větší škody ani utrpět nemohlo a Dominic… Ten to holt nějak přežije.

Se zděšeným výrazem se kolem sebe ohnal rukama i nohama, teprve poté otevřel oči, které měl rozšířené šokem.

„Zavři tu pusu, nebo ti do ní vlítne moucha,“ varovala jsem ho a zachichotala se. Našpulil pusu jako by mi na to chtěl něco odseknout, ale stále byl evidentně v šoku, takže z jeho úst nic nevyšlo.

„Když už mě budíš, nemůžeš se o to pokoušet trochu kultivovaněji?“ zeptal se, ale bylo vidět, že teď už mu celá situace připadá spíše vtipná.

„Já se o to snažila,“ bránila jsem se. „Ty ale spíš jako medvěd – taky tě nejde probudit.“ Krátce jsem pohlédla z okna a pak dodala: „Navíc, už jsme skoro na místě.“

Dominicovy oči zazářily stejně, jako září hvězdy na jinak černo-černé obloze. „Konečně doma,“ povzdechl si. „Tahle mise vydala za deset jiných.“

Nemohla jsem jinak, než s ním souhlasit. Záchranné mise, kterých jsem se v poslední době účastnila stále častěji a častěji, se někdy opravdu zdály nekonečně dlouhé. Někdy jsem sama sobě vyčítala, že jsem se do něčeho takového uvrtala. Takovéhle myšlenky ale v mé hlavě stejně nikdy nepochodily, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

Před dvěma lety, když jsem s odřenýma ušima a s menším zpožděním dokončila svou vysněnou medicínu, spřátelila jsem se s jedním z lékařů, který pracoval v nemocnici, kam jsem nastoupila. Nebyl jako nikdo jiný, koho jsem ve svém životě poznala.

Miloval nebezpečí, nedokázal chvíli posedět na jednou místě a všichni v nemocnici o něm moc dobře věděli, že ho práce v nemocnici nebaví. Neznamenalo to ale, že by svojí práci nevykonával pořádně – pouze se netajil tím, že práce na uklizeném operačním sále mu nenabízí takový adrenalin, který by chtěl a potřeboval.

Fascinoval mě – nejen svou povahou, ale také svými schopnostmi. Byl tím nejlepším lékařem, kterého jsem kdy měla šanci poznat. A také to byl právě on, kdo jednoho dne přišel s tím šíleným nápadem.

Přišel ke mně s tím, že dal v nemocnici výpověď a že se chystá na zahraniční výpravu. Do té doby jsem o takových misích skoro nic nevěděla, on mi ale během několika minut barvitě vylíčil, jak to na takových záchranných misích vlastně doopravdy chodí.

Menší parta ochotnických lékařů z celého světa se v případech nouze vypravovala do zemí, které byly zasaženy nějakou katastrofou – záplavou, zemětřesením – a které byly v takových chvílích závislé pouze na pomoci zvenčí.

Na závěr svého monologu mi nabídl, abych jela s ním. Nevím, na co jsem v té chvíli myslela. Jedno jsem ale věděla jistě – v mém životě něco chybělo a já to volné místo potřebovala něčím zaplnit. A tohle se zdálo jako ideální příležitost.

Nebylo to ale tak snadné, jak se zdálo. V zemích, kam jsme vyjížděli, byla… bída. Celé vesnice byly zpustošené, lidi zničení a to nejen po fyzické ale i po psychické stránce. Když už se jim samotným podařilo nešťastnou událost přežít, většinou přišli o celou rodinu i o svůj domov. Nezbylo jim nic.

A právě tam jsem pochopila, že ač jsem si v životě kolikrát myslela, že jsem na tom špatně, nikdy jsem si neprošla ani setinou bolesti, kterou museli snášet oni.

A přitom se dokázali radovat z maličkostí, které k nim následně přicházeli.

A až právě tam, mezi tou bídou, nekonečným neštěstím lidí okolo sebe a příšernými podmínkami pro život, jsem se naučila konečně pořádně žít. Smířila jsem se svou vlastní bolestí a snažila se od ní pomáhat jiným.

Zakroutila jsem hlavou, abych ze sebe smetla sílu vzpomínek a znovu jsem se podívala na Dominica. „To máš tedy pravdu,“ přitakala jsem a stočila pohled zpět k zamlženému oknu. „Na tebe doma ale aspoň někdo čeká, kdežto na mě tak maximálně hromada složenek ve schránce.“ Ušklíbla jsem se.

„Ale no tak.“ Loktem do mě dloubl a obdařil mě zářivým úsměvem.„Tak zlé to přece není. A navíc, stejně doma moc dlouho nezůstaneš.“ Hodila jsem po něm tázavým úsměvem a on se zazubil.

„Tvoje dovolená,“ objasnil mi a vesele na mě mrkl. Jo, optimismus, ten mu nikdy nescházel.

„To je asi tak jediné, co mě drží při životě,“ povzdechla jsem si. Vidina dvou týdnů ve slunné Itálii, vlnek netrpělivě se pohupujících na vodní hladině a pořádného poflakování mi vážně pomáhala překonat poslední týdny, které vážně nebyly zrovna lehké.

„To mně zase vidina mé ohromné vany napuštěné po okraj horoucí vodou s pěnou,“ řekl Dominic a já jsem si ho změřila pohledem.

„A co rodina? Ta jako je až na druhém místě pod bublinkovou koupelí?“ škádlila jsem ho a obočí mi přitom pochybovačně vyskočila div ne na čelo.

Výraz ve tváři mu zjihl. Doma na něj kromě ženy čekaly i dvě překrásné děti, holčička a chlapeček. Byla to tříletá dvojčátka. Když byl Dominic v práci v nemocnici a jeho manželka zrovna neměla čas, vždy jsem se ochotně nabídla jako chůva.

„Už abych u nich byl,“ zamumlal a jemně se usmál. Chtěla jsem mu na to ještě něco odpovědět, ale auto zabrzdilo, a když jsem vyhlédla z okna, naskytl se mi pohled na můj, poněkud starý, dům.

Nebyl příliš velký, ale já také žádné velké obydlí nepotřebovala, když jsem v domě žila sama. Rodinu jsem neměla a pořizovat zvířata by bylo zbytečné, když jsem byla stejně pořád pryč.

Před domem jsem sice neměla žádné pestrobarevné truhlíky a ani perfektně posečenou trávu – ruku na srdce, má zahrada spíše mnohem víc připomínala prales – ale bylo to mé útočiště a rozhodně bych ho za žádnou naleštěnou vilku nevyměnila.

„No, tak se měj, Dominicu, a pozdravuj doma,“ rozloučila jsem se s ním spěšně a on se ke mně natáhl, aby mě mohl na rozloučenou obejmout. Vystoupila jsem a cestou zaklepala i na okno řidiče, kde seděl Dominicův kamarád. Byl to vždy právě on, kdo nás vždy ochotně vozil jak na letiště, tak i z letiště. Krátce se na mě usmál a já mu jemně zamávala.

Poté už jsem vesele vyskákala schody k domu a odemkla dveře. Strčila jsem do nich, aby se otevřely, a už jsem slyšela šustění papíru, který se nahromadil pode dveřmi. S povzdechem jsem všechnu poštu posbírala a odhodila ho na stolek vedle dveří.

Poté jsem došla do kuchyně a pohlédla na stůl, kde se stále ještě povalovala letenka. Pousmála jsem se. Ted už jen zbývalo odpočítávat hodiny do odletu.

 V první řadě se omlouvám všem čtenářům této povídky za dvoutýdenní odmlku, ale vážně nebyl čas. Navíc, přiznávám se, že jsem na psaní neměla ani náladu, múza odletěla do teplých krajin.

 Samozřejmě děkujeme za komentáře a doufáme, že vám i tato kapitolka bude stát za pár vteřin vašeho času. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 39. kapitola: