Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 40. kapitola

28.05.2012 (21:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3775×

Tohle se nemělo stát, prostě nemělo. Jistě, vyrazit si na dovolenou se svou pubertální dcerou, která se na vás téměř po každé větě podívá pohledem, ze kterého by snad i slepý četl, že to podle ní nemá v hlavě v pořádku, to byl opravdu fajn nápad.

Jenže kdo by byl počítal s tím, že budou v letadle letušky, co se vás mermomocí snaží dostat na záchod pro zaměstnance. Proč asi? To jsem samozřejmě věděl, ale problém byl, že to věděla i Car. Člověk či upír by si normálně myslel, že jej bude jeho dcera chránit a ty slečny se snažit dostat z jeho dosahu, ale pravděpodobně se budu muset smířit s tím, že to by bylo pro Carlie příliš pracné. Ona se mi normálně smála!

„Carlie? Nech toho, ano?“ zasyčel jsem, když zrovna mrkala na nějakou letušku a ukazovala jí zdvižený palec.

„Co je? Hledám si kamarádky,“ poznamenala až příliš nahlas, protože jí do uší bušila hlasitá hudba. Naštvaně jsem se odlepil od sedadla a sluchátka ji vytrhl z uší.

„Slyšela jsi, co jsem říkal?“ zeptal jsem se naštvaně a možná i trošku nahlas, protože jsem tím podnítil letušku, který se okamžitě dala do pohybu, zjistit, jestli je „všechno v pořádku“.

„Ne… A hele,“ usmála se a nechala větu viset ve vzduchu. Zlostně jsem jí zavrčel do ucha, aby to slyšela jen ona.

„Zdravím, nechybí vám něco, vše v pořádku?“ zašvitořila rádoby sladký hlasem blondýna s minisukní.

„No, mně nic, ale jemu toho chybí…“ zamyslela se a prudce se mi podívala do očí. Modlil jsem se, ano já jsem se modlil, aby neřekla to slovo, co začíná na s a končí na x a které jí kolovalo v hlavě stále dokola a dokola. Zamračil jsem se na ni a zatnul pěsti. „Třeba smysl pro humor,“ zakončila svou řeč s úsměvem a rukou letušce naznačila, že může odejít. A ta tak i s nechápavým výrazem učinila.

„Máš štěstí, že jsem v letadle, jinak bych…“ Ne, tohle prostě nešlo, už zase si okamžitě nasadila sluchátka a dělala, že mě nevidí. Naštvaně jsem se zabořil do sedadla a litoval, že jsem nebyl přísnější rodič. Nicméně když byla Esmé na třídních schůzkách, tak se prý ostatní rodiče bavili o tom, že takové jsou všechny lidské děti. Znechuceně jsem si odfrkl.

„Pokračujte k východu a hezky pomalu, jen do sebe nevrážejte, ano?“ rozezníval se celým letadlem hlas letušky s mikrofonem, co zběsile mávala rukama na všechny strany. Protočil jsem očima.

„Něco ji bolí?“ Naklonila se ke mně Carlie se stále zacpanýma ušima. To, že je ji slyšet víc než letušku, ji evidentně moc nezajímalo.

„Ne, jenom si myslí, že jsou lidi pitomí a neví, že když se jim řekne doleva, tak nemají jít doprava,“ poznamenal jsem spíše pro sebe.

„Cože?“ zeptala se bez špetky zájmu v hlase. Má to vůbec cenu? Ne, nemá. Mávnul jsem rukou, ústy naznačil, že nic, a nechal se břichem nějakého pána v letech postrkovat kupředu. Car jen kývla hlavou a dál si potichu rapovala do rytmu. Že prý miluje ženy nebo co…

Carlie se mnou začala komunikovat, až když jsme přijeli k domu a jí se vybil mobil.

„Na pláž?“ vyhrkla šťastně s rozzářenýma očima, už zase vypadala jako moje malá holčička. Šťastně jsem se usmál, a i když jsem věděl, že by se jí mohlo něco stát, přikývl jsem.

„Dobře, ale jen tak, abych na tebe dohlédl, ano?“ ujistil jsem se a vysloužil si naštvaný pohled á la už jsem dávno dospělá, tak si moc nemysli. Povzdychl jsem si.

„A domluvím se tu?“ zeptala se, když si z obrovského kufru vytahovala plavky s ručním a strkala je do plážové tašky. Nad její otázkou jsem se ale musel od srdce zasmát.

„Zlato, víš, my jsme na Floridě, takže anglicky by ti měli rozumět,“ smál jsem se. Tvářila se, jako bych jí strčil do pusy citrón, a ne jí odpovídal na otázku.

„Moc vtipné, čau.“ Zavřela za sebou dveře a pár kroky překonala vzdálenost mezi ní a plážovým pískem.

Celou dobu jsem ji sledoval z okna a ani neměl v plánu s tím přestat. Pochyboval jsem, že by si toho nebyla vědoma, a tak jsem se ani nedivil, když si osušku naštvaně roztáhla pár metrů od moře a nepřítomně se na ní rozplácla.

Netrvalo dlouho a u její hlavy zakotvil nějaké kluk, mohl mít tak sedmnáct a podle jeho myšlenek ji už delší dobu pozoroval. Zavrčel jsem a ještě víc se nosem natlačil na okno. Vedli spolu na můj vkus docela krátkou konverzaci, když ji pozval na zmrzlinu. Bolestně jsem zakňučel a zaťal pěsti.

Carlie se zkušeně otočila na okno, u kterého jsem sídlil. Rychle jsem zvedl hlavu a nenápadně si začal prohlížet strop.

„Počkej,“ pokusila se o milý tón, ale v hlase se jí jasně značil vztek. „Musím se zeptat bráchy, má mě tu hlídat,“ dopověděla otráveně a už se zvedala a mířila k domu. Já jí dám takovýho bráchu, že…!

„Počkej, tak by klidně mohl jít s náma, ne?“ usmál se. Podlejzák.

„Tak to v žádném případě, on je…“ rychle se na mě podívala a andělsky se usmála, „staromódní, řekněme. Počkej chvilku, ano?“ ujistila se a znovu se rozešla.

Přešel jsem ke dveřím a čekal.

„Tati?“ sykla potichu přes dveře. Otevřel jsem je, opřel se o futra a pozvedl jedno obočí.

„Copak, ségra?“ opáčil jsem jí ironicky a na poslední slovo dal velký důraz.

„Můžu? Prosííím,“ sepjala ruce a házela po mně jeden prosebný pohled za druhým.

„Tady máš můj mobil, budu ti volat co deset minut z pevné linky,“ řekl jsem a z kapsy vytáhl telefon, který jsem jí následně vrazil do ruky.

„Tatí…“ zakňučela, ale už předem věděla, že má smůlu. „Dobře. A peníze?“ Nechápavě jsem se na ni podíval. „Prosím?“

„Pokud vím, tak tě pozval, tak by ti to měl jako správný gentleman zaplatit, pletu se snad?“

„Jdu,“ oznámila mi a se stále naštvaným výrazem pokračovala na pláž, kde vzala toho chudáka za ruku, a rychle ho táhla pryč. Ani ty věci si neposbírala.

Pohled Carlie:

Nesnášela jsem to, nesnášela jsem, když mluvil, jak z jiného století. Ne, pozor Carlie, on je z minulého století! opravila jsem se v duchu a jen okrajově si uvědomovala, že za sebou stále táhnu toho kluka a že už jsme minuli tři stánky se zmrzlinou.

„Wow, holka zastav, už nemůžu. Ty máš ale výdrž,“ zafuněl a prudce zastavil. Omluvně jsem se na něj podívala. No co… Když bydlíte v domě, kde jsou všichni superrychlí a supersilní, tak si zkuste být superpomalej a superslabej. Dlouho byste nevydrželi, věřte mi.

„Promiň, nechtěla jsem. Doma chodíme… rychle,“ zasmála jsem se a udělala k němu krok. „Chceš se někam posadit nebo tak něco?“

„Ne, to je-“ nedořekl, protože ho přerušilo vyzvánění telefonu. Mávla jsem rukou, abych mu naznačila, že má počkat.

„Jsem-v-pořádku,“ odsekávala jsem a užuž chtěla telefon položit, jenže mě zastavil pisklavý hlásek Alice. Určitě jsem si doma nechala nějaké úžasné plavky. Protočila jsem očima.

„Car, poslouchej mě, běž domů, hned!“ zakřičela na mě, ale než jsem stihla cokoliv udělat, ten kluk mi mobil vytrhl z ruky a zahodil ho.

„Co to… Mm, mm.“ Jeho ruka mi v půlce věty zacpala ústa a znemožnila mluvit či křičet. 

Proč mám pocit, že to nikdo nečekal? :) :D Tak co, uhádne někdo z vás podstatu tohoto problému? Budeme rády za každý komentář, i malého smaila. Děkujeme! ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 40. kapitola: