Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 41. kapitola

02.06.2012 (17:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3519×

Tiše jsem zaklela a pohledem jsem snad již po desáté sklouzla do poněkud ošoupané mapy, kterou jsem držela v ruce. Znovu jsem vzhlédla a pokoušela se jednu ze staveb, která byla na kraji mapy zobrazena, porovnat s ohromnou a nevýraznou budovou, která se rozprostírala jen několik metrů přede mnou.

Zakroutila jsem hlavou a hlasitě si povzdechla. Kolem stejné budovy jsem totiž dnes už prošla, což znamenalo… Což znamenalo, že jsem celý den bloudila v kruhu.

Jenom takovému idiotovi, jakým jsem byla já, se totiž podaří zabloudit i poté, co dostane na slovo přesné instrukce k tomu, jak se má dostat do hotelu a navíc je ještě upozorněn, že od autobusové zastávky je to maximálně dvě stě metrů dlouhá cesta.

Zmoženě jsem se posadila na dřevěnou lavičku, která toho již měla dost za sebou, a v duchu si začala nadávat za to, že jsem se nikdy ani nepokoušela naučit se italsky. Jak jsem totiž zjistila, početná část lidské populace se s učením tak „bezvýznamného“ jazyka, jakým je angličtina, ani nezatěžovala.

Dýchej, Bello. Jezdíš na záchranné mise a přitom nezvládneš najít hotel?

Zhluboka jsem se nadechla a pohledem se snažila najít osobu, která by mi mohla být v téhle situaci alespoň trochu nápomocná. Na lavičce, která byla na druhé straně náměstí, posedával podivně vypadající muž, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli je dobrý nápad, abych ho žádala o pomoc.

Po bližším prozkoumání okolí jsem ale zahlédla skupinku lidí, která si to rychlým krokem štrádovala po betonové cestě.

Popadla jsem svůj napěchovaný batoh, který byl kromě kabelky, která byla naopak parádně malinká, mým jediným zavazadlem. Rychle jsem si přes ramena přehodila lehký svetřík – v Itálii sice bylo krásně, ale jakmile slunce zašlo, rapidně se ochladilo. Rozeběhla jsme se jejich směrem a doufala jsem, že mě potká štěstí. V tu chvíli mi vůbec nevadilo, že při běhu vypadám jako tupec.

Jediný styl běhu, který jsem totiž ovládala, by se dal nazvat Jedna ruka sem, druhá noha tam. Kdysi dávno na škole se mě jednou dokonce učitelka tělesné výchovy zeptala, jestli se hodlám při běhu rozpadnout.

Ano, takovéhle věci si pamatuji… Ale co si takhle zapamatovat cestu?

Po několika vteřinách jsem o něco zpomalila a lépe jsem si skupinku prohlédla. Byla jsem si jistá, že převážná většina z nich jsou turisté, to bylo totiž již na první pohled zřejmé. V čele jejich pochodu stála černovlasá žena. Při pohledu na ni jsem se na krátký okamžik zarazila.

Vyzařovala z ní neskutečná energie, svou silnou osobnost dávala jasně najevo.I její vzhled byl pro mě více než překvapující. Ve tmě, která kolem nás panovala, přímo svítila. Její pokožka vypadala až nepřirozeně bledě a i přes chladnější ovzduší měla na sobě jen šaty, které jí nesahaly ani do půlky stehen. Vlasy se jí vlnily a spadaly až do půlky zad.

Netušila jsem proč, ale náhle mi na paměti vyvstala vzpomínka – stará, zaprášená, zašlá časem, ale přitom až nepřirozeně jasná a pestrá.

Hlavou se mi závratnou rychlostí prohnalo několik rotujících obličejů, které stejně rychle i zmizely. Všechny ty tváře jsem poznávala, na všech mi kdysi v minulosti záleželo… A možná mi na nich záleželo až do téhle chvíle, i když jsem si na ně v rámci svého nového a bezbolestného života zakázala myslet.

Byly to tváře členů rodiny Cullenových.

Netušila jsem, proč jsem si na ně vzpomněla zrovna teď, ve chvíli, která pro to absolutně nebyla vhodná. Hlavou se mi ale začaly prohánět desítky otázek.

Jak se asi mají?

Co asi dělá Edward? Našel si své štěstí, ženu, která by mu byla rovna? Pořídil Carlie sourozence?

Alice… Je stále stejně spokojená s Jasperem?

A co Carlie? Jak asi po všech těch letech vypadá? Jak se jí daří? Stala se z ní během těch deseti let protivná puberťačka, jak celá její rodina předpokládala?

V duchu jsem samu sebe okřikla a zahnala ty protivné hlásky zpět do své mysli. Cullenovi byli součástí mého života. Života, který již byl minulostí. Divila bych se, kdyby si na mě oni ještě vůbec pamatovali.

Nadechla jsem se a co nejrychleji došla k oné ženě, která ve mně rozpoutala tak zvláštní ohňostroj vzpomínek.

„Promiňte,“ začala jsem klidným hlasem a v duchu se modlila, aby mi rozuměla. „Mohla bych vás poprosit o pomoc?“

Žena si mě na okamžik změřila pohledem a poté se zářivě usmála. „Samozřejmě,“ odpověděla s lehkostí, která jí nejspíš nebyla cizí. Oddechla jsem si.

Vytáhla jsem z batohu listy s instrukcemi a prstem jsem poťukala na název hotelu. „Nevíte náhodou, kde bych mohla tenhle hotel najít? Ztratila jsem se tu.“ Nahodila jsem provinilý výraz a povytáhla si batoh, který mi klouzal po paži, zpět na rameno.

„Vím, kde to je. Vlastně jdeme čirou náhodou úplně stejným směrem,“ pověděla mi a dál se usmívala. „Dělám průvodkyni na nedalekém hradě, právě tam s touhle skupinou,“ mávla neurčitě na zástup, který ji následoval, „mířím kvůli večerní prohlídce. Mohla byste se k nám připojit, až skončíme, velice ráda vám ukážu cestu.“

„Já nevím, jestli…“

„Bude to jen chvilička.“ V očích se jí blýsklo a já nečekaně o krok ustoupila.

Nevěděla jsem proč, ale po jejích slovech se mi stáhlo hrdlo. Vypadalo to ale, že nemám jinou možnost, než se k nim připojit, pokud jsem tedy nechtěla strávit noc na lavičce se svým batohem pod hlavou.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si rezignovaně a zařadila jsem se na konec řady. Přede mnou šlo nějakých patnáct lidí, všichni vesele debatovali, většině z nich jsem ale nerozuměla ani jediné slovo.

Okamžitě jsem si ale všimla ženy, která šla v absolutní tichosti. V ruce nesla něco, co na první pohled vypadalo jako balík přikrývek. Při bližším pohledu jsem ale poznala, že na rukou nese dítě. Mohlo být maximálně několik týdnů staré a zpod modrých a zelených deček z něj vlastně nebylo téměř nic vidět.

Nechápala jsem, jak se může tak pozdě večer loudat s dítětem po hradech. Za normálních okolností bych řekla, že je to nezodpovědná matka, které jde víc o ni samou než o její vlastní dítě, ale když jsem viděla, jak každou chvíli starostlivě urovnává peřinky a hladí dítko po miniaturní ručce… Tak to prostě nešlo.

K mému nevelkému nadšení jsme šli ještě další tři dlouhé hodiny, než jsme se dostali k ohromnému hradu. V té chvíli jsem již byla neskutečně unavená, i tak jsem si ale stavbu bedlivě prohlédla.

Na jednu stranu vypadal jako z pohádky, na tu druhou zase jako z hororu. Při pohledu na něj mi naskočila husí kůže a opět se nevysvětlitelně stáhly útroby. Měla jsem pocit, že je něco špatně.

Vešli jsme dovnitř ohromnými dveřmi a vydali se za onou průvodkyní do samého nitra hradu.

Sice jsem nikdy nebyla žádný velký odborník na starověkou kulturu a historie mě nezajímala, i já jsem ale musela uznat, že interiér hradu byl více než nádherný. Procházeli jsme dlouhými chodbami, z jejichž stěn na mě přímo dýchala starověká atmosféra. Jako kdyby byla celá ta budova ověnčena nevysvětlitelným tajemstvím…

Škoda jen, že jsem v tu chvíli ještě nevěděla, jak blízko pravdě jsem.

Opět vám děkujeme za komentáře u minulé kapitolky. Nedokážete si ani představit, jak hroznou radost nám stále dělají! :) Doufáme, že tu i dnes zanecháte svůj názor, ať se jedná o kritiku či kladné názory.

Ano, vím, tahle kapitola patří k těm vůbec nejslabším a navíc je extrémně krátká. Snad mi to odpustíte, ale tahle kapitola nepatřila k těm typickým a navíc, tady jsem to potřebovala ukončit. Snad odpustíte. :D :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 41. kapitola: