Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 43. kapitola

23.06.2012 (18:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3224×

Dunivé zvuky, které se ozývaly při každém dopadu podrážek, se rozléhaly ohromnou chodbou a odrážely se od ohromných, a jistě i parádně stabilních, zdí. Ve spořádaném průvodu jsme kráčeli za onou ženou, která nás na hrad dovedla, a mě vlastně vůbec poprvé napadlo, že ani neznám její jméno.

Popravdě, ani mi to nevadilo. Jediné, po čem jsem toužila, byla co nejrychlejší prohlídka starých prostorů a stejně rychlý přesun do hotelu. Po dnešku jsem byla vážně zralá na postel.

S pramalým zájmem jsem hleděla na výzdobu hradu. Přemístili jsme se z chodby do další místnosti, která ale nebyla o nic zajímavější a ani mi nepřipadalo, že by měla něco společného s dobami dávno minulými. Na zdech viselo pár obrazů – na všech byly postavy s neskutečně zářivýma očima – a u zdi stála stará komoda. To bylo všechno.

S povzdechem jsem prošla další část spletité chodby a sledovala, jak naše průvodčí se širokým úsměvem otevírá ohromné dveře, které při tomto pohybu sotva nepatrně vrzly.

Jako poslušné ovečky jsme vešli dovnitř, já jsem si ale jistá tím, že jsem zdaleka nebyla jediná, kdo po letmém pohledu na místnost zalapal po dechu.

Strop byl vysoký a to tak, že hodně. Odhadovala jsem to na takové tři, možná i čtyři metry. Vypadalo to, jako by ho měly podpírat ohromné mramorové sloupy, což ale byla samozřejmě hloupost a bylo samozřejmé, že mají spíše zastávat funkci sloupů ozdobných.

To celé vlastně ani nebylo tolik zvláštní, mnohem překvapivější totiž bylo několik… židlí, které stály na vyvýšenině na druhé straně místnosti. Mnohem víc mi ale připomínaly trůny, takové ty z pohádek, které běží v televizi každé sobotní dopoledne a u kterých se člověk snaží zabít volný čas.

A co možná bylo ještě zvláštnější, na třech z nich seděli muži v dlouhých černých nezdobených pláštích, které mi připadaly až příliš huňaté na to, aby je mohl člověk nosit v zemi, kde jsou takové životní podmínky, jaké byly právě v Itálii.

A také mi přišly dost absurdním kusem oblečení na to, aby v nich mohl někdo opravdu vyjít ven.

Při pohledu na ně se mi ale sevřelo srdce… úzkostí, strachem, možná zlým očekáváním. Netušila jsem proč a ani jsem to nedokázala doopravdy pojmenovat, ale bylo to tak.

Pohledem jsem přejela po mužích a se zájmem jsem hleděla na jejich tváře. Každý z nich vypadal úplně jinak, ale zároveň byli v něčem stejní.

V jejich očích byla jakási hloubka a navíc – i když jsem se možná pomátla – bych mohla přísahat, že jejich duhovky nabraly stejnou barvu, jako obloha o té nejčernější noci, kdy se hvězdy ani nesnaží vyklouznout zpod vlády mraků.

Možná jsem už prostě jenom začínala bláznit, vlastně bych se tomu ani nedivila. Nebylo by to poprvé, co bych viděla věci, které ve skutečnosti ani neexistují.

Zároveň jsem si ale byla úplně jistá, že vidím dobře. A stejně tak jsem tušila, že na téhle scéně je něco od základu chybně. Vlastně nejenom něco, ale úplně, úplně všechno.

Tohle nebyl obraz, který se má člověku naskytnout při prohlídce starobylého hradu, ale spíše v televizním pořadu, nebo ještě lépe - v hororu. Tam mi totiž tyhle osoby pasovaly nejlépe.

Přerývavě jsem se nadechla a vyslechla si krátký rozhovor mezi naší průvodkyní a jedním z mužů. Ani mě ale nepřekvapilo, že jsem nerozuměla jedinému slovu.

Jediná část rozhovoru, které jsem rozuměla, bylo jakési jméno - Heidi. Domnívala jsem se, že to mělo být oslovení, takže alespoň k něčemu mi ta jejich výměna názorů byla – konečně jsem zjistila, jak se ona žena, která nás do útrob hradu dostala, vlastně jmenuje.

Poté se muž otočil směrem k nám a široce se usmál. Ukázal nám při tom řadu dokonale bílých zubů.

„Velice rád vás tu vidím,“ řekl hlasem, ze kterého sálala směsice potlačovaného nadšení a očekávání a také pořádná dávka arogance. V lidech jsem uměla číst dost dobře na to, abych poznala, že tenhle chlap je pořádný kus idiota. Alespoň ale konečně mluvil anglicky.

„Normálně bychom se vám věnovali ihned, ale myslím, že dneska to bude muset pár minut počkat. Čekáme návštěvu a to pořádně důležitou.“ Zazubil se a očividně mu bylo úplně jedno, že nikdo z nás nepochopil z té řeči jediné slovo. Já jsem vykulila oči a promnula si čelo. Na tohle jsem vážně zvědavá nebyla.

V tu chvíli ale začala žena vedle mě něco vykřikovat. Nerozuměla jsem jí, čemuž nebylo divu, ale očividně jí nerozuměl ani nikdo jiný z přítomných. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Byla to ta žena, kterou jsem sledovala téměř celou cestu sem.

Uzlíček v jejích rukou sebou trochu házel, a ona se ho jednou rukou snažila uklidnit. Tvářila se ale dost vyděšeně a stále něco rozrušeně vykřikovala. Druhou rukou při tom pohazovala ke skupince mužů, kteří stále seděli a s nevelkým zájmem ji sledovali.

Nejvyšší z nich, který k nám před okamžikem pronesl i svou připravenou, i když dost zvláštní řeč, se konečně postavil a probodl ji vražedným pohledem. Vypadalo to, že se již nadechuje k odpovědi, ale v tom se dveře s dalším vrznutím rozletěly.

Srdce mi divoce bušilo a netušila jsem, co si mám o tom všem myslet. Takhle zmateně jsem se snad ve svém životě ještě necítila, ale tušila jsem, že se stane něco, co se mi příliš líbit nebude. I tak jsem se ale otočila ke dveřím a sledovala skupinku lidí, která právě vešla do místnosti.

Bylo tam možná deset mužů a uprostřed jejich hloučku kráčela i jedna dívka. Tedy, kráčela, to nebyl ten nejtrefnější výraz. Jeden z mužů ji očividně spíše proti její vůli táhl a ona se mu snažila s tichým syčením vytrhnout.

„Sakra, mohl bys mě už konečně pustit?“ zasyčela a znovu trhla rukou. Muž se pouze ušklíbl a držel ji dál.

„Dobrá práce,“ podotkl s nadšením onen chlápek a opět se zazubil.

„Děkuji, pane. Musím říct, že s tou cácorou bylo dost práce,“ podotkl chlapec a konečně dívku pustil. Ta se ze svého místa ani nehnula, pouze si třela rukou zápěstí a z očí jí létaly blesky. Chvíli jsem na ni hleděla a opět jsem měla ten zvláštní pocit déjà vu.

„Sakra, Aro, pospěš si s tímhle trochu. Už začínám mít žízeň,“ ozvala se Heidi a otráveně si založila ruce na hrudi. Přitom pohled upírala k chlápkovi, který dál rozdával úsměvy na všechny strany.

Jestli jsem ještě před chvílí nic nechápala, tak teď už jsem byla dokonale zmatená. Nic z toho nedávalo smysl a já stále více nabývala dojmu, že jsem v jedné místnosti s hned několika blázny. Kdybych měla možnost, okamžitě bych se otočila na podpatku a odešla odtud tak daleko, jak by to jenom šlo. Něco mi ale našeptávalo, že to není moc dobrý nápad.

„Dobře, dobře,“ povzdechl si Aro, nebo jak že se to jmenoval, a s dalším úsměvem na rtech se otočil k dívce.

„Carlie,“ oslovil ji tiše, „ani nevíš, jak rád tě tu vidím.“

V tu chvíli mi připadalo, že se se mnou celá místnost zatočila. Najednou mi totiž došlo, odkud mi je ta dívčina povědomá.

Ty oči, vlasy a hraně nezaujatý výraz… Byla stále stejná, ale přitom se za tu dobu, co jsem ji neviděla, změnilo snad úplně všechno. Samozřejmě, musela se změnit i ona, ale to jsem si nemohla tak snadno přiznat.

Byla to ona. Carlie Cullenová.

Dívka, kterou jsem dříve milovala stejně, jako vlastní dceru…

Děvčata, omlouvám se za, že je tu kapitolka až dnes, ale myslím, že to znáte - na konci školního roku se toho na člověka vždycky navalí až příliš. :)

Doufáme, že se vám kapitolka alespoň trochu líbila a snad tu zanecháte svůj komentář. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 43. kapitola: