Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 46. kapitola

31.07.2012 (22:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3971×

Nevěřícně jsem sledovala Bellu. Stála přede mnou bez hnutí, jako socha, a bradu měla bojovně vztyčenou. Její odhodlání mě zachránit, obětovat se za mne, mě dojalo. Bylo mi ale až moc dobře jasné, že ona nemá ani nejmenší tušení, komu se snaží zaprodat svou duši. Netuší, že by ji čekaly tři dny příšerných muk, tak mi to popisoval děda, a následně snad ještě horší nekonečný život.

Najednou se k Belle Aro rozzuřeně rozešel. Automaticky jsem o krok ustoupila. Věděla jsem, že Bella by měla taky, ale nedokázala jsem v té rychlosti jednat. Jen jsem tam stála a poslouchala hrozivý hlas ještě hrozivějšího upíra.

„Nevíš, s kým a s čím si to hraješ, holčičko,“ zasyčel a naklonil se k ní. Zalapala jsem po dechu, když k ní natáhl ruku. Chtěla jsem Bellu okřiknout, ať se jej za žádnou cenu nedotýká, ale bylo pozdě. Ona mu ruku odevzdaně podala a zhluboka se nadechla, až se jí zvedla ramena.

Aro spokojeně její ruku uchopil mezi své a slastně přivřel oči. Znechuceně jsem situaci sledovala a modlila se za něco, co by nás obě spasilo. Najednou to vypadalo, že někdo mé přání vyslyšel.

Aro se prudce odtáhl a Bellinu ruku pustil, jako by to bylo něco nepatřičného.

„C-co to je?“ koktal a zmateně se otočil k trůnům. Marcus a Cauis jeho počínání sledovali s překvapením. Očima těkali mezi Bellinou rukou a Arovýma vyděšenýma očima.

„Nevidím nic, neslyším nic. Je… prázdná,“ hledal správný výraz a pomalu ustupoval.

Marcus se v klidu posadil na své křeslo a podepřel si bradu. Nevypadal o moc zaujatěji než normálně. Cauis ale jakoby se stále snažil pochopit význam Arových slov.

„Člověk s darem?“ řekl nakonec a lehce spokojeně se pousmál. Aro se mezitím postavil vedle něj a dlaní se dotkl té jeho. Asi jako jediný člověk v místnosti jsem věděla, co mezi nimi probíhá.

„Dobře, přijímáme tvou nabídku,“ řekl nakonec Aro velkoryse a jeho výraz v obličeji se vůbec nedal srovnat s tím před půl minutou. Najednou byl spokojený, zářil štěstím. Musela jsem si odfrknout a nechtěně tak na sebe upoutat pozornost. Sklopila jsem pohled a snažila se splynout s podlahou, mrtvá bych totiž Belle nebyla užitečná vůbec.

„Nebudeme to protahovat, ty teď,“ nedořekl, protože byl přerušen hlasitým prásknutím dveří.

Na druhé straně obrovského sálu se objevila moje rodina v čele s tátou. Za nimi upíří rychlostí běželi stráže a házeli při tom omluvné pohledy na Ara.

„Jak se sem dostali?“ zařval a přemístil se mezi mě a Bell.

„Omlouvám se, pane, proklouzli nám.“

Mezitím se má rodina už snažila dostat co nejblíže k nám, ale tentokrát je ty opice dál nepustily.

„Jak vám mohlo proklouznout pět upírů?!“

Z Belliné strany jsem zaslechla zalapání po dechu, poprvé padlo to slovo. Upír. Teď už věděla, čím se chtěla stát.

„Carlie, zlato, neboj se,“ volal táta a zcela ignoroval skutečnost, že metr ode mě stojí žena, kterou miluje, ostatně jako všichni.

„Neradil bych ti tropit hlouposti, Edwarde,“ pronesl klidně Aro a obě nás k sobě přimáčkl. Přísahala bych, že jsem zaslechla zapraskání kosti, jak to byl silný stisk. Bezděky jsem vzlykla a upřeně pozorovala tátovy oči.

„Nevyhrožuj mi, Aro, to ty teď porušuješ zákony,“ zasyčel, ale nepodíval se mu do obličeje. Bylo mi jasné, že takto dává najevo, že k němu nemá ani nejmenší úctu nebo respekt.

„Ale jsem to také já, kdo teď drží dva lidi, které nadevše miluješ a které můžu jediným pohybem připravit o život,“ z jeho hlasu čišelo sebevědomí. Tátův pohled se na okamžik přenesl na Bellu, jako by mu až teď došlo, kdo to je.

Jeho pohled byl tak láskyplný, ale úplně jiný, než když se dívá na mě. Až teď jsem pochopila větu, kterou jsem tak často slýchávala od celé rodiny; upíří láska je věčná.

„Nedělej to,“ řekl nakonec, ale v jeho hlase se teď už rýsoval náznak zoufalství.

„Ty nejsi zrovna v pozici, abys mi rozkazoval.“ Cítila jsem, jak jeho stisk zesílil. Měla jsem pocit, že mi oči vylezou z důlků, že už se nikdy nepostavím na nohy.

Táta se nadechoval k odpovědi, ale Aro jej ještě předběhl. „Dejme tomu, že bych je nechal žít, co mi za to nabídneš?“ Vtom nás obě pustil a my se jako na povel skácely k zemi. Cítila jsem příšernou bolest, určitě jsem měla polámané, co se dalo. Z posledních sil jsem sledovala vývoj situace před sebou.

V nepozorovaném okamžiku se táta vytrhl obrovskému upírovi, který jej držel od vládců, a přesunul se ke mně, nebo spíš k nám.

„Zlato, jsi v pořádku?“ zašeptal potichu. Viděla jsem, jak Aro odvolává stráž a nechává nám prostor. Určitě chtěl tuhle situaci nějak využít, jinak si to vysvětlit nedokážu.

„Ani moc ne,“ zachraptěla jsem popravdě. Svůj hlas jsem nepoznávala.

„Neboj se,“ pohladil mě po vlasech. Kývla jsem hlavou. „Bello?“ snažil se o vyrovnaný tón. Ta mu pokynula rukou, aby se k ní naklonil.

„Zachraňte Car, rozumíš?!“ zašeptala a snažila se o výhružný tón. Moc se to ale nepovedlo.

„Láry, fáry, to je mi najednou lásky,“ ozvalo se před námi ironicky.

„Nabízím svůj život za jejich. Vždy jsi mě chtěl v gardě.“ Táta vstal a stoupl si těsně před Ara. Vůbec se mi nelíbilo, kam tohle směřuje, a tak jsem svůj pohled konečně upřela na svou rodinu. Tedy spíše na jednoho člena. Emmetta ve svých mohutných rukách drželi dva upíři. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, ale musela jsem se při pohledu na něj usmát. Bylo očividné, že kdyby mu na to stačily síly, všechny by srazil na zem, jen aby mě zachránil. Aby zachránil jeho malou sestru, připomenula jsem si v duchu a donutila se tak zase začít vnímat. Bolest i všechno ostatní.

„O tebe já už nestojím, Edwarde…“ odfrkl si. „Bože, jsem znechucen sám sebou,“ pronesl a všichni na něj nechápavě pohlédli. Nikdo nerozuměl jeho poznámce. „Nechám ty dvě jít, když o tebe dostanu upíří slib, že se obě stanou upírkami. A také budu očekávat podporu celé tvé rodiny, kdykoliv budu potřebovat.“

Všem jeho řeč šrotovala v hlavě, určitě i ostatním upírům. První se však vzpamatoval Cauis. „Co prosím, Aro?!“

„Doufám, že nepotřebuješ naslouchátko, Caie,“ odpověděl zuřivě a všechny protesty tak utišil.

„To nepůjde,“ řekl najednou táta. Popadla mě chuť jednu mu vrazit. Co na tom nepůjde? „Nikdy nedovolím, aby se jedna z nich stala upírkou.“

„To nemůžeš myslet vážně, Edwarde,“ pronesl a všude kolem něj se rozezněl stejně překvapený šum.

„Ale myslím…“

Omlouvám se, že je tu kapitola tak pozdě, ale upřímně, když jsou prázdniny, mám opravdu na práci i jiné věci. Určitě to taky znáte. :)

Každé slovo jsem psala s lehkým utrpením, vůbec mi to nešlo, takže i tak to asi vypadá...

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 46. kapitola: