Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 47. kapitola

30.09.2012 (12:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4760×

Někdy mě napadalo, jestli je možné, že nějaká vyšší síla opravdu ovládá náš osud. Kdyby to ale vážně možné bylo, jedno bych věděla s jistotou – ten dotyčný, co mě dostal na starost, měl buď při psaní mého životního příběhu dost zlý den… Anebo měl v povaze cit pro hodně, hodně nevybíravý a zvrácený humor.

A pak tu byla možnost druhá – a asi pravděpodobnější: Zjednodušeně řečeno, normálně mi hráblo.

Jak jinak se dá vysvětlit skutečnost, že jste – nebo si to alespoň myslíte, to pro případ, že by ta druhá alternativa byla pravdivá – obklopeni ohromnou skupinou idiotů a svou bývalou „rodinou“, a v každé třetí větě někoho z nich se objeví slovo upír, krev anebo přeměna?

Každopádně, v tom svém paralelním vesmíru jsem seděla na zemi v jakémsi zvláštním stylu překážkového sedu, pravou ruku zkřivenou v nepřirozeném úhlu. Bolest mi z ní vystřelovala v pravidelných intervalech, a i když bych nejradši křičela bolestí, nevydala jsem ze sebe jediné slovo.

Hlavu jsem otočila ke Carlie a ihned mi bylo jasné, že na tom není o moc lépe. Nevědomky si ruce omotala kolem těla a očima těkala po místnosti. Na rozdíl ode mě ale nevypadala překvapeně nebo zmateně – ona podle všeho celou tuhle situace chápala a… Nelíbila se jí. To bylo z jejího výrazu perfektně čitelné.

Naprázdno jsem polkla a pootočila hlavu, čímž se mi naskytl pohled na Ara a na Edwarda. Stáli proti sobě jako dva lvi, oba připravení bojovat za svá práva.

Samozřejmě, že jsem si ani v tak příšerné situaci nemohla nevšimnout, že Edward vypadá i po tolika letech stejně – byl neměnný, stejně jako kamenná socha. Jeho bronzové vlasy byly stále stejně dlouhé, jeho rty, které měl stažené do úzké linky, měly ten samý načervenalý nádech.

Sice to ani zdaleka nebyla nejdivnější věc, která mě toho dne potkala, ale vyvedlo mě to z míry. Nebo možná ne. Možná mě ani tak nevyvedlo z míry to, že jeho dokonalý zjev se za ta léta vůbec nezměnil, možná mě víc dostával fakt, že ho po tolika letech znovu vidím a že ve mně i po takové době stále vyvolává stejné zmatené a neidentifikovatelné pocity.

Na to teď není čas, Bello, okřikla jsem se v duchu a raději jsem se pokusila soustředit na tichý, ale rozčilený rozhovor, který se mezi těmi dvěma právě odehrával.

„To nepůjde,“ prohlásil zrovna Edward hlasem, který byl stejně tvrdý, jako každý pohled, který mi za celou tu dobu v téhle prapodivné místnosti věnoval. Cítila jsem vůči němu silnou dávku respektu, což se ale o Arovi podle všeho říct nedalo.

„Nikdy nedovolím, aby se jedna z nich stala upírkou,“ pokračoval stejným smrtelně vážným tónem a mně srdce vynechalo úder. Upírkou. Už to tu bylo zase.

„To nemůžeš myslet vážně, Edwarde,“ řekl nevěřícně a hodil po něm pohledem, který mluvil za vše. Podle všeho si myslel, že se Edward totálně zbláznil.

„Ale myslím,“ opáčil a celý sál jako kdyby náhle zatajil dech.

„Ty idiote,“ zaklel hlasitě Emmett, ale všichni ho ignorovali. Pouze já a Carlie jsme se k němu otočily. Bezmocně se snažil vyškubnout své paže ze sevření goril, které ho drželi, ale i on podle všeho věděl, že to je marné.

S očima navrch hlavy jsem se otočila zpět a pozorovala, jak se Arův výraz změnil z překvapeného na vítězoslavný.

„Jak myslíš, Edwarde. Dal jsem ti nabídku, a to dost férovou. Nabídku, která se neodmítá. Ale… Vybral sis sám. Takže, až budeš jednou chtít někomu dát tohle celé za vinu, vzpomeň si,“ odsekával každé slovo zlověstným tónem a poté se podíval Edwardovi zpříma do očí.

„Ale jedno nechápu… Dostal jsi šanci zachránit dva lidi,“ poslední slovo z úst znechuceně vyplivl, „na kterých ti podle všeho z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, záleží. Tak mi řekni, proč jsi ji nevyužil?“ Na rtech už měl opět ten svůj nesnesitelný úsměv, který mi neskutečně brnkal na nervy.

A jak se zdálo, Edward na tom nebyl jinak. Ruce měl zaťaté v pěstích, a kdyby dokázal pohled zabíjet, Aro už by spadl na zem jako zralá hruška. Hodilo by se to, jen co je pravda.

Edward mu na jeho otázku neodpověděl, pouze k němu natáhl bledou paži. Tohle bylo vážně hodně divné. To měl Aro nějakou skrytou úchylku?

Aro se jí okamžitě chytil a oba několik nekonečných vteřin stáli ve stejné napjaté pozici. Poté Edward stáhl paži zpět k tělu.

Aro chvíli jen stál a civěl do prázdna, poté ale propukl v hurónský smích.

„Jak šlechetné, chlapče,“ poznamenal se smíchem. „Tak se bojíš o duši své dcery a… té ženy,“ pohledem na chvíli sjel ke mně a Carlie, „že je raději necháš umřít, než abys je proměnil. S tímhle bys vážně vyhrál cenu v soutěži o největšího hlupáka, Edwarde.“

„Nemyslím si, že je to šlechetné,“ vypustil Edward skrz zuby. „Taky si nemyslím, že je to hloupé. Kdybys někdy používal mozek a rozhlédl se kolem sebe, možná by si mě dokázal pochopit. To ale ty očividně nedovedeš. Nevidíš, jak někteří z našeho druhu trpí tím, že do tohohle zatracenýho světa vůbec patří.“

„Být tebou, držel bych jazyk…“ začal Aro, ale Edward ho ignoroval. Očividně již byl příliš vytočený na to, aby dokázal mlčet. A popravdě jsem se mu ani v nejmenším nedivila.

„To nevidíš, kolik upírů se snaží udělat cokoliv jen proto, aby konečně měli klid od všech výčitek svědomí? Dobře, odpovím si sám. Samozřejmě, že to nevidíš. A já nedovolím, aby tohle čekalo i je.“ Pak se Edward zarazil a čekal.

Nevěděla jsem na co. Možná na Arovu reakci. Možná byl tak naivní, že věřil, že jeho slova, která však mně osobně dávala pramalý smysl, s jeho pokaženou duší nějak pohnou. A možná taky jenom čekal, jestli se najednou nestane nějaký zázrak, který by nás všechny spasil.

Aro ho tam ale nechal stát a během několika vteřin se náhle objevil přede mnou. Ani jsem si nevšimla jak, ale najednou mě za ruku, a samozřejmě za tu zraněnou, vytáhl do stoje. Bolestí se mi zatočila hlava, a kdybych mohla, okamžitě bych se rozkřičela, ale jediné, na co jsem se nakonec zmohla, bylo bolestné syknutí.

Beze slova se ke mně naklonil a zářivě se usmál – tentokrát ale tak, že ukázal své zuby. Dokonale rovné, bílé a náhle také neskutečně zlověstné.

Náhle mi bylo příšerně zle, žaludek mě rozbolel a rozklepala se mi kolena, což ale bylo v konečném kontextu stejně jedno, protože mě Aro držel ve vzduchu už tím, že mi pevně svíral zápěstí.

Za jeho zády jsem zahlédla několik pohybujících se postav, ale nedokázala jsem poznat, o koho se jedná a nejspíš to už bylo jedno. Ať chtěl udělat cokoliv, podle všeho už mu v tom nikdo nemohl zabránit.

Panebože, co se mnou teď bude? Zabije mě? Udělá ze mě to, čím jsou snad všichni v téhle místnosti? Udělá ze mě… upíra?

A co z toho je vlastně ta horší možnost?

Naklonil se ještě o něco blíže a já přestala dýchat.

„Ne každá pohádka má dobrý konec,“ zašeptal mi do ucha a já hlasitě polkla.

Tak asi takhle to vypadá, když něčí múza spáchá sebevraždu. ;)

Omlouvám se za opravdu dlouhou pauzu, ale nešlo to jinak. Pevně věřím, že jste na tuto povídku ještě nezapomněli a zanecháte tu svůj názor. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 47. kapitola :