Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 48. kapitola

07.11.2012 (16:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4431×

Arovy ostré zuby projely Bellinou kůží na krku jako nůž máslem. Nemohl jsem nic udělat a navíc má poslední naděje uhasla, když se ke mně v momentě přiřítili tři upíři a přišpendlili mě k zemi. Neměl jsem nad svým tělem moc, nedokázal jsem se soustředit na to, jaké zvuky vydávám, na to, jak se tvářím, jediné, co jsem dokázal vnímat, byla kapka krve, která stekla Belle až ke klíční kosti.

Mým hrdlem se prodral vzlyk, který mě vytrhl z toho zpomaleného filmu. Kolem sebe jsem slyšet bolestné výkřiky mé rodiny, kterou svírali členové gardy pevnými pažemi. Očima jsem stále zoufale zíral na ni a pokoušel se zachytit nějaký zvuk, který by mi dal jistotu, že je ještě při vědomí.

Nic. Jen na malý okamžik se její oční víčka bolestí přitiskla k sobě.

„Prosím,“ zašeptal jsem a nasucho polkl. Něčí tvrdý loket se mi zabodl do zad a ve stejný moment se Arovy rudě žhnoucí oči plné nelidské touhy stočily ke mně.

Odhodil ji, rukou naznačil gardě, aby mě pustila, a stoupl si. Pohled zase upíral na Bellu.

„Rozhodl jsem za tebe, Edwarde, když jsi to nedokázal,“ řekl polohlasem Aro. Cítil jsem, jak se mi napnuly všechny svaly v těle a jak jsem se nepatně bezděky pohnul k němu. „Nedělej to, ušetři svůj vzácný dar.“ Podíval se mi do očí a obdařil mě rádoby přátelským úsměvem.

Neposlouchal bych ho, vrhl bych se na něj a klidně nechal se zabít, jenže z Belliným úst se vydral podivný povzdech. Začala přeměna, pomyslel jsem si a vmžiku byl u ní.

Vložil jsem ruce pod její tělo a zvedl ji do vzduchu. Na chvíli jsem ale zaváhal a očima vyhledal Carlie, která celou situaci vyděšeně pozorovala a jak jsem ji znal, čekala, až ji někdo z té noční můry probudí.

„Edwarde…“ zavolal na mě Emmett v myšlenkách. „Běž.“ Podíval jsem se mu do očí a přikývnul. Věděl jsem, že o Car by se nikdo jiný nerval horoucněji než právě Emm.

Pak už jsem na nic nečekal, přitiskl jsem si Bellu k sobě a rozběhl se. Aro se nás už nepokoušel zastavit. Co chtěl, už udělal a jen by si přidělával práci. Hajzl…

„T-to pálí,“ ozval se tichý hlas po chvilce. Už jsem stál u auta, které jsem si půjčil na letišti.

„Pšš.“ Pohladil jsem ji po čele a položil na zadní sedačku. Sám jsem pak rychle sedl za volat a sešlápl plyn. Musel jsem se dostat do Sieny. Denailovi tam měli domek, aby když jednou za čas přijedou na návštěvu Volterry, nemuseli bydlet na hradě.

Bella po cestě skoro nevydala hlásku, omdlela. Měl jsem sto chutí zastavit, ale věděl jsem, že pro ni je stejně bezvědomí v této chvíli ta lepší varianta. Navíc potřebovala klid, co nejdřív.

Zhruba za půl hodiny jsem zastavil před domem. Nejdelší půlhodina v životě, uvažoval jsem, když jsem Bellu opatrně vytahoval z auta. Byla tak křehká a ještě více zranitelná než kdy jindy.

Vytáhl jsem klíčky zpod prahu a spěšně odemknul. Ve vteřině jsem Bellu pokládal na postel v prvním patře.

„Bello,“ zašeptal jsem jí těsně u ucha. „Je mi to hrozně moc líto, nikdy si to neodpustím.“ Nepohnula se. Chytil jsem ji za ruku a zamumlal: „Jestli mě vnímáš, tak stiskni.“

Bylo to jako dotek motýlích křídel, ale stiskla.

„Budeš mě nenávidět, ale já se budu nenávidět víc, to se neboj,“ mluvil jsem k ní potichu a upřímně a hladil ji po vlasech. Netušil jsem, jestli mě poslouchá nebo se její mysl věnuje už jen bolesti, ale pokračoval jsem. Plácal jsem páté přes deváté, ani jsem nevěděl, jestli to dělám pro ni nebo pro sebe. Tak jako tak, cítil jsem se líp.

Najednou mi zazvonil mobil. Úplně jsem ztuhl. Až teď jsem si pořádně uvědomil, co všechno se mohlo mezitím ve Volteře stát a že jsem je tam vlastně sobecky nechal na pospas jednomu starému šílenému upírovi.

„Alice?“ řekl jsem potichu a naléhavě. Skousnul jsem si ret a opřel se o futra dveří. Očima jsem byl stále přitisknutý k Belle a mobil vnímal jen na půl ucha. Věděl jsem, jakou bolest prožívá, a neskutečně mě frustroval fakt, že jí nemůžu pomoct.

„Edwarde, Aro chce Carlie přeměnit,“ šeptala Alice a já zalapal po dechu, i když to pro mě nebyla novinka.

Nešťastně jsem vydechl vzduch z plic a zoufale si promnul spánky. „To přece nemůže, je ještě dítě,“ snažil jsem se znít klidně, ale bylo to docela těžké vzhledem k okolnostem.

„To mi nepovídej, musíš se vrátit. Emmett tu už málem pozabíjel půlku gardy a Carlie jenom brečí a lituje Bellu.“

„Nemůžu, prostě to nejde, nemůžu tady Bellu nechat. Já-“

„Je to tvoje dcera, Edwarde!“ zasyčela. Překvapeně jsem se odtáhl od telefonu.

Na to jsem neměl odpověď, která by mé jednání omlouvala. Moje láska ke Car a k Belle se nedala porovnat, byla úplně jiná. A tohle byla příšerná situace. „Já vím, Alice! Ale nemůžu tady Bellu nechat. Prochází přeměnou… Sakra, vždyť to moc dobře víš! Víš, že od ní nemůžu odejít,“ odsekával jsem naštvaně.

„A co máme dělat?“zašeptala nakonec smířlivě.

Zmučeně jsem protáhl obličej, pohlédl jsem na Bellu a s obrovským sebezapřením jsem řekl: „Přeměním ji, až bude dospělá. Bude s tím souhlasit.“

„Dobře,“ řekla trochu veselejším hlasem. Její štěstí jsem ale opravdu nesdílel. Jestli mi doteď bylo zle, teď jsem pravděpodobně umíral.

„Všechno dobře dopadne, Aro nám nechce ublížit. Chce jen respekt,“ uklidňoval jsem sám sebe potichu.

„Dobře,“ zopakovala. „Už se musím vrátit…“ nechala větu vyznít do ztracena a položila.

Málem jsem mobilem třísknul o zeď, jak jsem byl rpzrušený, ale naštěstí jsem se ovládl. Vrátil jsem se k posteli, kde ležela Bella. Z jejích úst pomalu, ale jistě začaly unikat stále se stupňující povzdechy a bolestivá syknutí.

Začal jsem jí nosit studené obklady a houbičkou namočené ve studené vodě jsem jí omýval obličej. Za pár nekonečný hodin zavolala Alice. Aro je nechal odejít. Ani jsem nedokázal popsat, jakou úlevu jsem pocítil, i přestože jsem věděl, že dřív nebo později budu muset situaci ohledně Car nějak vyřešit.

Trvalo to asi hodinu, než jsem z dálky zaslechl jejich myšlenky a pak i zvuk motoru a skřípění pneumatik. Omluvně jsem se podíval na Bellu, která to ale stejně nemohla vidět, a spěšně jsem vyskočil z okna.

Jakmile auta zastavila, vrhnul jsem se ke dveřím, za jejíchž sklem jsem viděl Car, a málem je vytrhl z pantů.

„Carlie,“ stiskl jsem ji v náručí a vytáhl ji z auta, „miláčku, omlouvám se,“ šeptal jsem zoufale a hladil ji po vlasech.

„Tati,“ oslovila mě, ale neposlouchal jsem ji, jen jsem si ji přitiskl ještě blíž a na temeno hlavy jí dal pusu. „Tati!“

„Co je, zlato?“ zeptal jsem se nervózně a trochu se odtáhl.

„Dusíš mě, víš…“ zajíkla se. Okamžitě jsem o krok ustoupil a kajícně se jí podíval do očí. Usmála se a roztáhla ruce.

Znovu jsem ji objal, tentokrát jemněji. „Všechno bude dobrý, slibuju.“

„Jak je na tom?“ zeptal se Carlisle a zvedl oči k oknu v prvním patře.

„Myslím, že to probíhá normálně,“ řekl jsem a oči sklopil k zemi.

„Jdu ji zkontrolovat.“ Carlisle se povzbudivě usmál a upíří rychlostí se rozběhl proti domu a vyskočil do otevřeného okna.

„Jdu taky,“ oznámila Carlie a rozběhla se ke dveřím.

„Nejdeš,“ ozval se hlas za mnou, ještě než jsem jí to stačil zarazit sám. Překvapeně jsem se podíval na Emmetta.

„Super, teď už mi rozkazuje i Emmett?“ zavrčela podrážděně a vyčítavě mi hleděla do očí, jako bych já za to mohl.

„Už to tak asi bude,“ povzdechl jsem si a snažil se nepřemýšlet nad tím, co vede Emmetta k takovému chování. Bohužel mi to bylo jasné i bez dlouhého rozjímání.

„Jdu tam. Až bude upír, tak ji dlouho nebudu moct vidět. Může mi teď ublížit?“ založila si ruce na hrudi a udělala její oblíbené gesto – začala si lehce poklepávat nohou.

„Nikdy nevíš,“ zamručel jsem.

„Já myslím, že by to šlo. Carlie má pravdu, bůh ví, jak dlouho jí bude trvat zvyknout si na společnost lidí a neublížit jim,“ prohlásil Jasper a lehce se usmál. Já i Emm jsme se na něj ukřivděně podívali, zatímco Carlie se na něj vděčně usmála.

„Když to říká strejda Jasper…“ řekl jsem a hodil na Jaspera další vyčítavý pohled. „Ale nebudeš na ni sahat, dobře? A potom se vrátíte do Ameriky, bez řečí,“ uzavřel jsem diskuzi a zavedl ji do pokoje.

Omlouvám se. Zaprvé za to, jak dlouho jste museli čekat. Zadruhé proto, že tahle kapitola byla jedním slovem hrozná. Psala jsem ji naněkolikrát a každé slovo jsem ze sebe musela doslova vymáčknout. 

Vůbec se nebudu divit, jestli se tentorkát vykašlete na komentáře. Nicméně já i Ajka vám děkujeme, za všechno, za podporu a trpělivost. 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 48. kapitola: