Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 49. kapitola

07.08.2013 (09:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2914×

Z minulého dílu:

Začal jsem jí nosit studené obklady a houbičkou namočené ve studené vodě jsem jí omýval obličej. Za pár nekonečný hodin zavolala Alice. Aro je nechal odejít. Ani jsem nedokázal popsat, jakou úlevu jsem pocítil, i přestože jsem věděl, že dřív nebo později budu muset situaci ohledně Car nějak vyřešit.

Trvalo to asi hodinu, než jsem z dálky zaslechl jejich myšlenky a pak i zvuk motoru a skřípění pneumatik. Omluvně jsem se podíval na Bellu, která to ale stejně nemohla vidět, a spěšně jsem vyskočil z okna.

Jakmile auta zastavila, vrhnul jsem se ke dveřím, za jejíchž sklem jsem viděl Car, a málem je vytrhl z pantů.

„Carlie,“ stiskl jsem ji v náručí a vytáhl ji z auta, „miláčku, omlouvám se,“ šeptal jsem zoufale a hladil ji po vlasech.

„Tati,“ oslovila mě, ale neposlouchal jsem ji, jen jsem si ji přitiskl ještě blíž a na temeno hlavy jí dal pusu. „Tati!“

„Co je, zlato?“ zeptal jsem se nervózně a trochu se odtáhl.

„Dusíš mě, víš…“ zajíkla se. Okamžitě jsem o krok ustoupil a kajícně se jí podíval do očí. Usmála se a roztáhla ruce.

Znovu jsem ji objal, tentokrát jemněji. „Všechno bude dobrý, slibuju.“

„Jak je na tom?“ zeptal se Carlisle a zvedl oči k oknu v prvním patře.

„Myslím, že to probíhá normálně,“ řekl jsem a oči sklopil k zemi.

„Jdu ji zkontrolovat.“ Carlisle se povzbudivě usmál a upíří rychlostí se rozběhl proti domu a vyskočil do otevřeného okna.

„Jdu taky,“ oznámila Carlie a rozběhla se ke dveřím.

„Nejdeš,“ ozval se hlas za mnou, ještě než jsem jí to stačil zarazit sám. Překvapeně jsem se podíval na Emmetta.

„Super, teď už mi rozkazuje i Emmett?“ zavrčela podrážděně a vyčítavě mi hleděla do očí, jako bych já za to mohl.

„Už to tak asi bude,“ povzdechl jsem si a snažil se nepřemýšlet nad tím, co vede Emmetta k takovému chování. Bohužel mi to bylo jasné i bez dlouhého rozjímání.

„Jdu tam. Až bude upír, tak ji dlouho nebudu moct vidět. Může mi teď ublížit?“ založila si ruce na hrudi a udělala její oblíbené gesto – začala si lehce poklepávat nohou.

„Nikdy nevíš,“ zamručel jsem.

„Já myslím, že by to šlo. Carlie má pravdu, bůh ví, jak dlouho jí bude trvat zvyknout si na společnost lidí a neublížit jim,“ prohlásil Jasper a lehce se usmál. Já i Emm jsme se na něj ukřivděně podívali, zatímco Carlie se na něj vděčně usmála.

„Když to říká strejda Jasper…“ řekl jsem a hodil na Jaspera další vyčítavý pohled. „Ale nebudeš na ni sahat, dobře? A potom se vrátíte do Ameriky, bez řečí,“ uzavřel jsem diskuzi a zavedl ji do pokoje.

Carlie:

Když jsem vyšla před dům, táta s Emmem už tam stáli. Emmett dostal za úkol odvézt mě zpátky domů do Ameriky, zatímco zbytek rodiny vyřeší situaci s Bellou a Arem.

„Miluju tě, Car,“ přitáhl si mě táta k tělu a pevně stiskl. Zhluboka jsem se nadechla a co největší silou jsem se snažila mu objetí opětovat. Bylo mi jasné, že je dost dobře možné, že ho v nejbližších měsících vůbec neuvidím. Ale neměla jsem mu to za zlé, ani jsem nemohla. Být s Bellou bylo mnohem důležitější.

„Já tebe víc,“ zamumlala jsem nakonec a začala se pomalu odtahovat. „Budeš ji pozdravovat, až se probere?“ ujistila jsem se a hodila lítostivý pohled na okno v prvním patře.

„Jistěže,“ odpověděl táta okamžitě. Ale i já jsem si uvědomovala, že je možné, že po přeměně si na mě Bella vůbec nevzpomene. Tahle myšlenka mě hrozně bolela, a tak jsem se ji snažila o nejvíce potlačit. Teď před tátou jsem musela zůstat silná, aby si o mě nedělal starosti.

„Musíme jet, Edwarde,“ ozval se Emmett, který už za mnou nervózně pochodoval kolem auta. „Carlie je zima,“ dodal.

Významně jsem se podívala na tátu a protočila očima, ale on k mému překvapení jen pokrčil rameny. „Mně není zima,“ odsekla jsem, ale jako na potvoru jsem se zatřásla. „Fajn, fajn…“ pronesla jsem rezignovaně. Stoupla jsem si na špičky, abych tátu políbila na tvář.

„Zatím, zlato… Přijedu brzo, dobře?“ Přitiskl mi rty na čelo.

„Jasně, nespěchej,“ zasmála jsem se a nastoupila do auta. Jen velmi zhruba jsem viděla, že Emmett s tátou se ještě o něčem baví a já si bohužel dokázala tu konverzaci představit v jasných barvách.

„Dej na ni pozor, Emme,“ řekne táta.

„To je jasný, je to moje sestřička, ne?“ zasměje se Emmett.

No jo, sestřička, pomyslela jsem si a setřela slzu, co mi stekla po tváři. Emmett mezitím už obešel auto a nastoupil. Otočila jsem se k okénku a zamávala. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to táta přes ty ztmavená skla viděl.

„Ty brečíš?“ zeptal se Emmett po tom, co asi dvacet sekund nesledoval silnici, nýbrž můj obličej. Nepodívala jsem se na něj, stále jsem se dívala z okna. Najednou mě chytil za ruku a lehce trhl k sobě. To mě donutilo, abych se k němu otočila. „Proč? Bella bude v pohodě,“ usmál se. Stále jsem si uvědomovala, že mě drží za ruku. Jenže když si to uvědomil i on, okamžitě mě pustil. Tak tak jsem se ubránila úšklebku.

„Já vím, že jo. Jdu spát,“ oznámila jsem a jako potvrzení vlastních slov jsem si opřela hlavu a zavřela oči. Pravda ale byla, že spát se mi rozhodně nechtělo, na to jsem byla až moc rozrušená a navíc už pomalu začalo svítat.

Nicméně jsem na sobě nedala nic znát a snažila jsem se dýchat pravidelně. Teď jsem opravdu neměla náladu na Emmetta a jeho utěšování. Tedy… na Emmetta jsem náladu měla, ale v tak trochu jiném smyslu.

Nevěřila jsem, že takhle přemýšlím! Měla jsem v tu chvíli co dělat, abych si nedala facku na vzpamatování se. Cítila jsem, jak mi poskočilo srdce.

„Nespíš,“ poznamenal Emm.

Opatrně jsem otevřela jedno oko, abych zkontrolovala jak se tváří. „Spím,“ zavrčela jsem, ale narovnala jsem se a otočila se na něj. „Jak to poznáš?“ zakňučela jsem. Až pozdě jsem si uvědomila, že zním jako pětileté děcko, kterému někdo sebral hračku. A když už jsem u toho… Není to vlastně úplně jedno? Můžu se před ním snažit vypadat sebevíc dospěle, stejně mě bude vidět pořád stejně.

„Na tohle znáš odpověď. Na letiště ještě pár hodin pojedeme, uběhne to rychleji, když se nebudeš snažit předstírat spánek,“ usmál se. Vyfoukla jsem vzduch z plic.

„Ták jo. Chceš si… povídat? O čem?“

„Co si třeba něco zahrát?“

Au! Tak to bolelo. Jestli si chci něco zahrát? Jasně, přines Monopoly a dáme se do toho, bráško…

„Je mi to jedno,“ zamručela jsem a snažila se zakrýt uraženost v hlase.

„Co je špatnýho na hře?“ zajímal se Emmett a zvedl obočí.

„Nic… když je ti pět!“ odsekla jsem.

Neodpověděl mi, jen zatvářil ublíženě.

Za pár minut jsme sjeli na benzinku. Beze slova jsem si šla vybrat něco na snídani. Znechuceně jsem nakrčila nos nad chladničkou naplněnou starými seschlými tousty a bagetami. Ble.

„Nemyslím si, že je ti pět, dobře?“ ozvalo se za mnou.

Pokrčila jsem rameny a protáhla se kolem něj k chipsům. To bylo asi jediné jídlo, které se tady dalo jíst. No, kde je teď ta Itálie – země dobrého jídla a pití – když ji člověk potřebuje?

„Mysli si, co chceš,“ odpověděla jsem. Byla jsem protivná, ale nemohla jsem si pomoct. Čím víc jsem do svojí zamilovanosti padala, tím víc jsem se potřebovala bránit. „Beru si tohle,“ zamávala jsem mu balíčkem křupinek před obličejem.

„Tohle hodláš snídat?“ nadzvedl obočí.

„Ano, mami,“ odsekla jsem. „Vidíš to? Děláš to zas!“ Naštvaně jsem mu jídlo i pití, které jsem si nabrala, dala do rukou a rychle jsem vyšla ven. 

Nevzrušeně jsem se opřela o Jeep. „Tohle hodláš snídat?“ parodovala jsem ho a dělala u toho obličeje. Nechápala jsem, proč mi to dělá… Ani jsem ho nedokázala omluvit tím, že neměl nejmenší ponětí o tom, co mě tak vytáčí. A bylo to dobře. Kdyby to věděl… Ani jsem si to nechtěla představit. Promluvil by se mnou ještě někdy vůbec, nebo by se prostě radši zdejchnul, aby měl pokoj?

Ani jsem si to neuvědomovala, ale znova jsem začala brečet. Po kapotě jsem se svezla do sedu a hlavu si dala mezi kolena. Bylo mi zle, chtělo se mi zvracet, křičet a plakat…

„Carlie!“ zakřičel na mě Emmett přes parkoviště, cukla jsem sebou, ale hlavu jsem nezvedla. Počkala jsem, až ke mně přijde. „Omlouvám se, dobře? Nemyslím si, že jsi malá,“ zopakoval zoufalým tónem, ale neodkázala jsem ho litovat. Tak špatně jako mně mu být nemohlo.

„Stejně je to jedno,“ vydala jsem ze sebe mezi vzlyky. Emmett si přede mě dřepl a opatrně mi položil ruku na paži. Pod jeho dotekem jsem se zatřásla, byl tak ledový a tak dokonalý, že to nebylo možné. Nebylo to možné! Nic z toho, co bych si přála, nebylo možné. Přála bych si, aby za mě nemusela trpět Bella, aby ke mně Emmett cítil to samé… aby mě konečně přeměnili a abych na všechno zapomněla.

„Carlie, sakra, co se děje?! Není ti špatně?“

„Ano, Emmette, je mi špatně,“ konečně jsem k němu zvedla oči. „Ale neměj strach, na smrt to ještě nevidím… A co se děje?“ uhodila jsem nakonec. „Ty se děješ!“ vyklouzlo mi. Okamžitě jsem si zakryla pusu dlaněmi, kdybych náhodou chtěla vypustit nějakou další… pravdu.

„Cože?“ Jeho předtím poměrně klidný obličej teď přímo čišel emocemi. „Já že jsem ten problém?! Myslíš si, že mně je dobře? Potom, co tě ve Volteře málem zabili? Potom, co se stalo Belle? Potom, co…“

„Kašli na to,“ vzdychla jsem. „To nemá cenu,“ smutně jsem se pousmála a setřela si z obličeje slzy rukávem mikiny.

„Takže teď se hodláš tvářit rezignovaně, jo?“ zavrčel a pevně mi stiskl předloktí.

„Svoboda projevu ti moc neříká, že?“ sykla jsem a snažila se mu vytrhnout, ale věděla jsem, že dokud on sám nebude chtít, nikdy se z jeho sevření nedostanu… Ne že by mi to vadilo.

„Fajn… když svoboda projevu, tak svoboda projevu,“ pronesl důležitě a tak rychle, že jsem to vůbec nestihla zaregistrovat, si mě k sobě přitáhnul a políbil mě.

Tak trochu dost neohrabaně jsem mu polibek vrátila. Bylo to… krátké.

„Edward mě zabije,“ řekl, když se odtáhnul, protože mi začal docházet vzduch.

Jeho poznámku jsem ignorovala. „C-co to bylo?“ Nechápavě jsem otevřela pusu a nadzvedla obočí.

Zdálo se, jako kdyby se Emmett najednou vrátil do reality, vyděšeně na mě koukal a hledal slova. „Do prdele, Carlie, já se hrozně omlouvám,“ koktal a dost podivně u toho gestikuloval. Poodstoupil, ne jako normální člověk, který by si stoupl metr od vás, on se vzdálil skoro na čtyři metry.

Sakra, co mám dělat? Ani jsem se nesnažila skrýt rozpaky a obávala jsem se, že si to Emmett špatně vyloží. Nakonec jsem se prudce rozešla k němu, ale on mě pár decimetrů od sebe zastavil. „Ne že bych si to nezasloužil, ale mohla by sis zlomit ruku.“

„Cože?“ Setřásla jsem jeho ruku z ramene. „Nechtěla jsem ti dát facku, ty inteligente. Teď jsi to pokazil,“ rozčilovala jsem se, protože všechna moje kuráž byla tatam.

„Žádná facka?“ ujistil se.

„Ne,“ řekla jsem zoufale. To je vážně tak mimo nebo to jenom hraje? „Nechceš to zkusit znova?“ zamumlala jsem nesrozumitelně a koukala do země.

„Jako… ehm, tamto?“

„Jo, jako ehm tamto… Nedělej ze sebe idiota, Emmette!“

Zdálo se, že chvilku přemýšlí o odpovědi. „Myslíš to vážně?“

Nechápavě jsem nakrčila čelo. „Jako že ze sebe děláš idiota?“

„Že ti to nevadilo?“ vysvětlil nedočkavě.Kývla jsem hlavou. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že konečně zmlknul. Tahle situace začínala být dost absurdní a jediné, co mi bylo jasné, bylo, že ten polibek chci zopakovat víc než cokoliv na světě.

A pak mě políbil. Konečně jsem si tu chvíli uvědomovala. Jeho studené rty, jako by masírovaly ty mé teplé, lidské. Emmett se snažil být co nejjemnější, cítila jsem to z jeho napětí. Dala jsem mu ruku za krk a přitáhla se ho ještě blíž, ale i tak mi přišlo, jako by ještě nebyl dost blízko. Pak jsem opatrně pootevřela pusu a on udělal totéž. Jeho jazyk si pomalu našel ten můj. Ani jsem si toho nevšimla, ale najednou jsem se zády opírala o auto.

V tu chvíli jsem v břiše neměla motýlky, nýbrž naprostou explozi.

„Tak co?“ zašeptala jsem udýchaně, když jsem se tentokrát já odtáhla, a opřela si čelo o to jeho. „Vadilo mi to, nebo ne?“

Ehm... 

Velmi silně pochybuji, že tohle někdo četl, ale chci mít čistý štít a povídku dopsat. To, že tady skoro rok nebyl díl... nemám, pro to omluvu, prostě ne, ale vězte, že mě to opravdu mrzí. 

Doufám, že se vám kapitola líbila. Snad se vám to nezdálo moc zbrklé, ale když my jsme to tak dlouho natahovaly, že s takovou bych se ani do té stovky nevešla. :D Nicméně už nás čeká jen jedna kapitola s epilogem. 

Pokud jste si na mě opravdu vzpoměli, děkuju! 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 49. kapitola: