Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 50. kapitola + epilog

09.08.2013 (11:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4011×

Po třech pro Edwarda nekonečných dnech se Bella začala probouzet. Její víčka se jen lehce zatřepotala a už najednou seděla na posteli. Krásnější, než si vůbec kdy Edward dokázal představit.

Lidských let jí už sice bylo třicet, ale vypadala minimálně stejně mladá jako Edward. Přeměna jí vyplnila vrásky, vypadala skoro stejně, jako když ji Edward před deseti lety viděl naposled.

„Ahoj,“ špitla a začala si prohlížet své bledé, pevné a krásné tělo. Snažila se potlačit ohromený výraz.

„Jak se cítíš?“ zeptal se nakonec Carlisle, jelikož Edward se neměl ke slovu. Byl unesen Bellinou krásou a vůbec tím, že ji vidí. Ještě před pár dny byl přesvědčený, že už se nikdy nepotkají.

„Plná energie, řekla bych,“ pronesla a opatrně se na zbytek upírů v místnosti podívala. Odpověděla správně?

Carlisle se usmál. „Vítej mezi námi, Bello,“ kývl hlavou a i s Esmé a Jasperem, kteří se snažili tvářit povzbudivě, odešel a nechal tam Edwarda a Bellu samotné.

Bella se stále snažila všechno si v hlavě porovnat. Takže… teď je z ní upír. Ale jak k tomu došlo? přemítala a pokoušela se vzpomenout si, co se stalo. Přitiskla si ruku na krk, ale po nějaké rance tam nebylo ani stopy.

„Jsi krásná,“ vypadlo z Edwarda zničehonic a přerušil tak Belliny myšlenkové pochody.

„Děkuju,“ usmála se a ukázala tak řadu nádherně bílých zubů. Bellina reakce Edwarda překvapila. Kde je ta holka, co když jí někdo složil kompliment, zčervenala a snažila se to zamluvit?

Belle jako by najednou něco došlo a celá ztuhla. „Co Carlie?“ S napětím pozorovala Edwarda a doufala, že má dobrou zprávu. Přece jen kdyby ne, tak by tu asi jen těžko takhle klidně stál.

„Je v pořádku. Emmett s ní jel do Říma na letiště, teď už jsou dávno v Americe,“ uklidnil ji.

„Jak dlouho, ehm… Chci říct, jak dlouho jsem byla…“ Nevěděla, jak dokončit, ale Edward ji pochopil.

„Tři dny. Tvoje proměna probíhala dokonale. Víš, Bello… Je mi to líto, nechtěl jsem, snažil jsem se, ale –„ Edward zápolil se svým jazykem, který ne a ne se rozmotat a říct nějakou kloudnou věc.

„Ty za to nemůžeš. Neměla jsem tam lézt," pokrčila rezignovaně rameny a zvedla k němu krásné rudé oči. Bylo jí jasné, že už stejně nikdo nic nezmění ani nevrátí. A možná ani nechtěla, její život stejně nestál za nic, nikdy si neudělala nebo nenašla tak perfektní rodinu, jakou měla v Edwardovi, Car a zbytku Cullenových. Jen doufala, že se s nimi nebude muset znova loučit.

„Jsem rád, že tě zas vidím, Bells,“ řekl Edward nakonec a upíří rychlostí se přemístil k lůžku, na kterém seděla Bella.

„Oh… To umím taky?" zašeptala ohromeně. Edward kývl. Stál teď jen pár centimetrů od ní, ale ani jednomu z nich to evidentně nevadilo.

„Jak řekl Carlisle, vítej,“ pousmál se Edward. Chtěl si to všechno vyčítat, chtěl, aby ona mu to vyčítala, ale když teď stál tak blízko… Ovládala ho jen jediná touha, a chuť na krev to nebyla.

Bella svěsila nohy z postele, ta ale byla tak vysoká, že jí visely ve vzduchu. „Co třeba něco na přivítanou?“ zašeptala Bella. Tak trošku si nebyla jistá, kde se to v ní bere, a Edward na tom byl úplně stejně.

„No…“ začal, ale ona ho přerušila. Nohy si omotala kolem jeho pasu a přitáhla ho tak k sobě. Edward se nemohl bránit, jelikož Bella byla teď o poznání silnější. Ani se o tom ale nesnažil. Sklonil se k ní a lehce se dotkl její rtů. I když si uvědomoval, že není tak křehká, jak si pamatoval, pořád se o ni bál. Bál se, aby se mu nerozplynula před očima.

„Už nejsem malá holka, Edwarde, není mi dvacet. Můžeš mě normálně políbit,“ poznamenala Bella.

Edwarda nemusela dvakrát přemlouvat. Zatlačil jí do ramen a donutil ji tak, aby si lehla na záda. Natiskl se na ni a znovu ji začal líbat.

Epilog

V následujících třech letech se Bella s Carlie neviděly. Neustále si ale telefonovaly a staly se z nich nejlepší přítelkyně. Carlie Bellu nikdy nebrala jakou matku, přestože s jejím otcem tvořili pár.

Edward téměř neustále cestoval mezi rodinou a Bellou, občas se k němu někdo připojil a jel Bellu pozdravit, jen Carlie nikdy nemohla. Hrozně moc si to přála, ale chápala obavy svého otce, i přes to, že Bella si prý při styku s lidmi vedla nadmíru dobře.

Když se Edward dozvěděl, co před ním Carlie, Emmett a nakonec i Alice tají, málem Emmetta roztrhal na kousky. Nakonec (po pár měsících, kdy mu Bella domlouvala) ale uznal, že by pro Carlie asi nenašel nikoho lepšího. Navrhoval sice, aby se Carlie stala jeptiškou, ale to u ní neprošlo. U Emmetta už vůbec ne.

Dnes slavila Carlie osmnácté narozeniny. Alice jí chystala oslavu a celý měsíc s ní nebylo k vydržení. Neustále mluvila o kytkách, dortu a konfetech. Chudák Jasper - celá rodina ho litovala.

„Zlato, vypadáš nádherně, ale ty prstýnky bych si nebrala,“ zamumlala Alice Carlie do ucha. Ta se na ni jen nechápavě podívala. „Už se nenosí,“ vysvětlila.

„Ale mně se líbí. A navíc jsi mi je kupovala před třemi měsíci! Je možné, aby něco vyšlo z módy tak rychle?“ podezíravě si ji měřila. Alice jen pokrčila rameny a upravila jí poslední neposlušné prameny.

Carlie to sice nepobrala, ale prstýnky si sundala a položila je na stůl. Naposledy se zkontrolovala v zrcadle a výjimečně mohla uznat, že jí to sluší. Měla na sobě vínové šaty do půli stehen, které jí obepínaly boky a ze kterých se její táta i Emmett nejspíš zblázní. Potěšeně se usmála. „Můžu?“ zeptala se a ukázala na dveře.

Alice rychle vykoukla ven a přikývla. Carlie opatrně sešla schody, tak tak si v těch vysokých botách nezlomila kotník. Celý obývací pokoj byl vyklizený, bylo tam jen spousta jídla, pití a lidí, kteří všichni najednou zakřičeli:

„Všechno nejlepší, Carlie!“

Snažila se vypadat nadšeně, ale upřímně by byla mnohem radši, kdyby tady nebylo tolik lidí ze školy, kdyby nemusela mít ty boty a kdyby viděla Emmetta.

„Čau, krásko,“ zašeptal jí najednou někdo do ucha. Carlie roztáhla rty v úsměvu a otočila se na Emmetta, aby ho políbila. Hudba už mezitím začala hrát. „Zatančíš si?“

Carlie se skepticky podívala na své boty. „Alice mi zakázala je sundávat a já se obávám, že by to nemuselo dopadnout dobře,“ snažila se z toho vymluvit. Celá pravda byla, že tancování jí moc nešlo.

„Neboj,“ zasmál se a za pas ji zvedl do vzduchu. Carlie vyjekla, ale nic nenamítala.

Emmett by s ní takhle vydržel tancovat donekonečna, ale hudbu přerušil Alicin hlas v mikrofonu.

„Čas na přání,“ vypískla a radostně poskočila.

Postupně přišlo pár lidí ze školy a řekli nějakou trapnou historku, při které se Carlie začervenala. Najednou si ale všimla, že Emmett vedle ní nestojí. Pobaveně protočila očima a čekala, až dojde k mikrofonu.

„Drahá Carlie,“ začal a odkašlal si… „Jsi ta nekrásnější bytost, jakou jsem kdy potkal," řekl trošku roztřeseně. Carlie věděla, jak moc je to pro něj tady to seriózní řečnění těžké, a tak i za něj doufala, že jeho připravená řeč není moc dlouhá. „Jsem hrozně rád, že mě tvůj táta nezabil,“ zasmál se a s ním i ostatní. Carlie se usmívala jako idiot. „Pokud si to budeš jen trochu přát, udělám všechno pro to, abych s tebou mohl být navždycky…“ Strčil si ruce do kapes a vydal se směrem k ní.

Když před ní zastavil, vyndal ruce z kapes a kleknul si. Až teď si Carlie uvědomila, co Emmett hodlá udělat. Otevřel sametovou krabičku a podíval se jí do očí. „Vezmeš si mě?“

Několik děvčat kolem Carlie zavzdychalo závistí, ostatní začali tleskat, ale Car nic z toho neslyšela. „Ano,“ kuňkla sotva slyšitelně. Emmett jí na prsteníček navlékl krásný zlatý prsten s modrým kamenem uprostřed. Až teď, při pohledu na svou zasnoubenou ruku, pochopila, proč jí Alice radila, aby si žádné prstýnky nebrala.

„Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo,“ oddychnul si Emmett a políbil ji.

„Snad ses nebál, že bych odmítla,“ pobaveně se zasmála Carlie, ale jeho provinilý pohled prozrazoval, že jisté pochyby měl. „Miluju tě,“ šeptala mu do ucha, když se znovu vmísili do davu. Carlie netušila, kdo si před mikrofon stoupne teď, ale bylo jí to jedno.

„No, obávám se, že tohle překvapení asi nepřebiju,“ ozval se z reproduktorů Edwardův hlas. Carlie na něj nadšeně zamávala. „Carlie ví, jak moc pro mě znamená… A ví to i Emmett, viď?“ pronesl trochu úsečně, ale sám se tomu pak zasmál. „Já mám taky takové malé překvapení," mrknul na ni. Vtom k Edwardovi přišla nádherná brunetka.

„Ahoj, Carlie,“ řekla nejistě do mikrofonu pro Carlie známým hlasem. Car nadšeně vypískla a rozběhla se jí přímo do náruče. Neměla strach, že jí Bella něco udělá.

„Bello! Ty jsi tady!“ Carlie nenacházela slova. Byla šťastná a… zasnoubená.

Když už v domě konečně byli jen upíři a Carlie, přešel Edward na druhou stranu pokoje, kde si Bella, Emmett a jeho malá holčička povídali.

„Takže svatba?“ pokusil se o úsměv, ale neustále házel na Emmetta významné a výhružné pohledy. Carlie Emma hladila po zádech a snažila se ho uklidnit. To samé začala po chvíli dělat i Bella.

„Jo,“ potvrdila Carlie a zvedla do vzduchu ruku s prstýnkem.

„Nemusí to nutně zahrnovat svatební noc, že jo?“ zasmál se Edward, ale když se k němu dostaly Emmettovy a Carliiny myšlenky, ztuhl.

„No… jasně - svatební noc,“ Car se rozpačitě usmála. No přece jen, jak chce říct svému otci: "Spíme spolu už dva roky, tati, snad to nevadí."?

„Dva roky?" zhrozil se Edward.  „Emmette, já tě fakt roztrhám. Buď tak hodný a nemysli na to, jak těžký bylo, když jsem tu byl déle než týden. Slíbil jsi mi, že se o ni postaráš!" zavrčel.

Ale on se o mě postaral, a dost dobře, pomyslela si Carlie a zoufale přemýšlela, jak svého otce uklidnit. „Tati, je ti přes sto let, měl bys být v klidu a nerozčilovat se,“ pokusila se o vtip, ale ten zabral jen u Belly, která na Carlie mrkla.

„Edwarde, lásko, měli bychom jít…"  Bella začala Edwarda odtahovat. „On to vstřebá,“ usmála se pak na Car.

„Kam bychom měli jít?!“

„Nahoru,“ zašeptala mu do ucha a upíří rychlostí je oba přemístila do ložnice.

"No, tak to bylo…" Carlie hledala správný výraz, „divný." Zakroutila hlavou.

Emmett zvedl oči ke stropu a pak se podíval zpátky na Car. „Takže dneska asi nic nebude, co?“ pronesl zklamaně. Carlie jen pobaveně protočila oči a plácla ho po ruce.

„Myslím, že to bychom měli na svědomí první upíří infarkt v dějinách.“

No, ty řeči na konec mi moc nejdou. Přestože byla povídka dost dlouho pozastavená, měla jsem ji hrozně moc ráda. Už kvůli tomu, že nás dala s Dark dohromady. Bohužel Dark s povídkou skončila o něco dříve než já, a tak doufám, že snad píšu pravdivě i za ni.

Hrozně moc děkujeme za podporu v komentářích a povídkách měsíce. :) Uvědomuju si, že ne každý má takové štěstí, aby si jeho povídky všimlo tolik lidí, jenom abyste si nemysleli, že jsme to braly jako samozřejmost. :)

Jinak doufám, že vás konec povídky nezklamal. Možná byl až moc sladký, ale já jim nedokázala dát nic jiného než čiré štěští po tom všem, co si prožili. ;)

Už nevím, co víc napsat (sami víte, že přes to psaní tu byla spíš Dark :D). Prostě jedno velké DÍKY. 

(Ehm, pokud to není troufalé, smailík potěší:))

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 50. kapitola + epilog: