Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 7. kapitola

27.09.2011 (20:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 5378×

7. kapitola

Pohled: Bella

„Ani nevíte, jak moc je mi trapné vás o tohle žádat, ale jinou možnost nemám. Jste moje poslední naděje. Víte, Carlie není doopravdy moje dcera. Je to dítě mé bývalé přítelkyně, která zemřela při porodu. Slíbil jsem jí, že se o Carlie postarám, takže jsem si ji adoptoval. Jenže… Sociálce se zdá, že u mě malá strádá. Řekli mi, že když nezařídím Carlie vhodnější podmínky, vezmou mi ji,“ řekl smutně a podíval se mi do očí. „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Přestěhoval jsem se, přerušil jsem studium a našel si práci. Ale stále tu zůstává něco, co nemůžu zařídit sám. Mám najít Carlie matku, která se o ni postará, když já nebudu moct. Dítě má mít podle nich úplnou rodinu. Napadlo mě… Bello, vezměte si mě. Jen naoko, kvůli Carlie. Prosím, jinak mi ji vezmou!“

Jen jsem na něj nevěřícně pohlédla. Jako by mi význam těch slov nedocházel, nebo jsem si možná myslela, že si ze mě střílí. Pak jako by mi něco v hlavě docvaklo na to správné místo a já pochopila. Pokud teď Edwardovu žádost nevyslyším, přijde o Carlie a ta skončí v dětském domově a později možná také v nějaké adoptivní rodině, která se o ni třeba ani nedovede postarat. Ten malý andílek bude trpět… Ne, to jsem nemohla připustit. Nepřenesla bych to přes své, již už tak zcela zjizvené, srdce.

Zatímco mi myšlenky vířily hlavou, nepřítomně jsem na Edwarda zírala, což jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy uhnul pohledem. Bylo na něm vidět, že je zoufalý. Taky jsem byla, stačila mi na to jediná představa Carlie, jak zkroušeně sedí v rohu místnosti – sama, protože ji sociální pracovníci připravili o rodinu, kterou měla. Byla to šíleně bolestná představa a já věděla, že jediný, kdo tomuhle může zabránit, jsem já. Stačí jedno prosté slovo a já zachráním Car před budoucností, která je jinak nevyhnutelná.

„Ano,“ řekla jsem dříve, než jsem si to stihla rozmyslet. Když jsem to vyslovila, byla jsem si najednou jista, že dělám správně. Možná, že mě to zničí, ale pro Carlie jsem byla schopna udělat cokoliv.

„A-ano?“ zeptal se Edward zmateně a přes obličej se mu mihl záblesk naděje.

„Ano, vezmu si vás,“ objasnila jsem mu to.

„Opravdu?“ Pohlédl mi do očí, jako by se chtěl přesvědčit, že pouze nežertuji, a pak udělal váhavý krok směrem ke mně. Kdybych teď natáhla ruku, mohla bych se ho klidně dotknout.

„Samozřejmě, jak bych vás mohla odmítnout, když moji pomoc nutně potřebujete?“ Spíše, jak bych mohla nepomoci Carlie?

„Nevím,“ řekl. Usmála jsem se na něj, i když mě jeho odpověď poněkud vyvedla z míry. „Pardon, já tomu jen nemůžu uvěřit. Jste laskavá.“

„To je v pořádku a nemáte zač.“ Obavy, které mu ještě před chvilkou poletovaly po tváři, se smísily se štěstím, které mu rozsvítilo obličej. V tu chvíli jsem neodolala a objala ho kolem ramen. Jeho ruce byly nezvykle studené, ale připisovala jsem to chladu okolního vzduchu. Bála jsem se, jak zareaguje. On mi ovinul paže kolem pasu, ale o vteřinu později mě od sebe odstrčil. O krok jsem couvla a snažila se nedat najevo, jak moc se mě to dotklo.

„Dobře,“ řekla jsem a věděla, že v mém hlasu se zrcadlí smutek. „Takže, když už si vás mám vzít, tak bychom si mohli tykat, ne?“ Natáhla jsem před sebe ruku.

„Budu rád.“ Kývl hlavou a poněkud pokřiveně se usmál. Pak se naklonil a lehce mi ji stiskl.

„Už budu muset jít,“ oznámila jsem mu a chtěla se vydat ke školce. Nakonec jsem se ještě zastavila a zeptala se ne věc, která mě v tu chvíli zajímala nejvíce. „Ta svatba, kdy by měla být?“

„Co nejdřív. Chci to dnes zařídit a během týdne to spáchat.“ Spáchat? Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Mluvil o tom, jako by to měl být nějaký zločin. Ale… Týden? Najednou jsem si svým rozhodnutím tak jista nebyla. Mysli na Carlie, řekla jsem si v duchu.

„Fajn, pak mi dej vědět. Mám ale tak trošku problém… Nevím, koho bych mohla mít za svědka,“ řekla jsem a do tváře se mi nahrnul ruměnec.

„Kdyby ti to nevadilo, tak ti za svědka může jít někdo z mých sourozenců.“ Oddechla jsem si, nevěděla jsem, koho bych o něco takového mohla žádat. Kromě učitelek ve školce jsem tady vlastně vůbec nikoho neznala.

„Výborně.“ Nesměle jsem se na něj usmála. „Už budu ale opravdu muset jít. Měj se a uvidíme se odpoledne.“ Vyběhla jsem schody ke školce a ještě uslyšela, jak za mnou Edward něco volá, slovům jsem už ale nerozuměla.

Den ve školce byl až nečekaně klidný a já si ho užívala. Celé dopoledne jsem nenápadně pokukovala po Carlie, měla jsem strach, aby se jí něco nestalo. Zdálo se mi totiž, že maléry přímo přitahuje a jak se ukázalo, asi jsem měla pravdu. Krátce před oběhem se o ni totiž poprali dva čtyřletí chlapečci, i když musím uznat, že to bylo velice roztomilé.

Když se mně a mé kolegyni Lindě podařilo usadit všechny děti ke stolům, ozvala se tiché zaklepání na dveře.

„Dojdu otevřít,“ oznámila mi Linda a doklopýtala ke dveřím. Chvilku tam stála a nevěřícně zírala. „Bello? Máš tu návštěvu.“ Také jsem došla ke dveřím a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Na chodbě stál Harry a v ruce držel obrovskou kytici růží. Poněkud pokřiveně se na mě usmál a hlavou pokynul směrem k liduprázdné chodbě.

Já už jsem ho ale nechtěla vidět, nechtěla už jsem dál myslet na svou minulost, vždyť i přítomnost je teď značně složitá. Když si s ním teď ale nepromluvím, nedá mi pokoj.

„Zvládla bys to tu už dnes sama?“ zeptala jsem se směrem ke své kolegyně a ta jen s úsměvem pokývala hlavou. „Dobře, ale kdyby se po mně náhodou někdo ptal, řekni mu, že jsem si musela něco neodkladného zařídit.“ Vyšla jsem ze třídy a dávala si pořádný pozor, abych na Harryho ani jedinkrát nepohlédla.

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se ho chladným hlasem, sotva jsem se zastavila.

„Bello, choval jsem se jako blbec. Já - já jsem si myslel, že sis to vymyslela jen proto, aby sis mě u sebe udržela. Nikdy by mě nenapadlo, že to myslíš vážně. Odpusť mi to!“ Pohlédla jsem na něj s takovou nenávistí, s jakou jsem dokázala, abych mu dala jasně najevo, že něco takového se prostě odpustit nedá.

„Zbytečně ztrácíš čas. Ale jestli tě to opravdu mrzí, tak pro mě něco udělej. Už mi nikdy nechoď na oči. Nepřipomínej mi to, co jsem si musela prožít, to, co jsi mi udělal. Už tě prostě nechci vidět.“  Hlas se mi chvěl. Vlastně jsem se chvěla celá. On tam stál, jako socha vytesaná z kamene, a nevěřícně na mě koukal.

„Neříkej takové věci. Chápu, že jsem ti asi hodně ublížil, ale už je to pryč. Bello, já udělám všechno proto, abych tě získal zpátky,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Tohle už bylo moc i na mě. Jak může něco takového říct po tom všem? Po tom všem co udělal, po tom, co řekl? Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Byl tak hrozně naivní. Vážně si myslel, že mu skočím kolem krku a všechno bude jako dřív?

„Tohle myslíš vážně?“ zeptala jsem se a hořce se zasmála. „Vážně si myslíš, že se dá na to všechno zapomenout?"

„Samozřejmě že jde. Dej mi šanci,“ zašeptal a klekl si na kolena. „Prosím!“

„Ne!“ zakřičela jsem na něj, protože mé nervy už povolovaly.

„Děláš chybu.“ Vstal ze země a rukama si oprášil kolena. „Jestli to vážně takhle chceš, vyhovím ti. Ale pamatuj si, Bello, mě se nezbavíš. Když budu chtít, udělám ti ze života peklo,“ zavrčel vztekle a odkráčel chodbou. Cestou po schodech ještě nezapomenul vztekle odhodit kytici, kterou držel v rukou. Chvíli jsem jen zírala do zdi a pak jsem se pomalu vydala pryč. Nevěděla jsem kam, najednou mi ale bylo úzko. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi vyhrožoval. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem toho hajzla někdy doopravdy milovala. Teď už jsem ho ale rozhodně nemilovala, ba právě naopak – já ho nenáviděla. Jediné, co mě s ním teď pojilo, byla minulost. A taky naše dítě. Dítě, které nemělo šanci žít.

Ať jsem chtěla nebo ne, konfrontaci s minulostí jsem se nevyhnula. Když už jsem si ji nepřipomínala sama, udělal to za mě někdo jiný. Najednou jsem uslyšela blížící se kroky a veselý dětský hlásek.

„Představ si, tati, že se o mě dnes kluci ve školce poprali.“ Ten hlásek jsem moc dobře znala. Pohlédla jsem směrem, ze kterého se hlas ozýval. Po betonové cestě si vykračovali Carlie s Edwardem.

„Ahoj!“ zavolala jsem na ně. Carlie se rozzářily oči a vesele se ke mně rozeběhla. I Edward se na mě usmál a také se ke mně vydal.

„Ahoj,“ pozdravil mě vesele.

„Kam máte namířeno?“ zeptala jsem se jich a sklonila se ke Carlie, která se mi ihned vrhla kolem krku.

„Domů,“ vypískla Carlie. „Teď bydlíme jenom kousek odsud, víš?“

„Ano,“ přitakal Edward už o něco sklíčenějším hlasem. „Tady na sídlišti jsem koupil byt. Víš, vlastně se hodí, že jsem tě potkal. Chtěl bych tě seznámit se svou rodinou. Co říkáš na večeři ve čtvrtek večer?“

Tak co říkáte na tuto kapitolku? Moc rády bychom vám poděkovali za komentáře. Jsou úžasné! ♥

Příští kapitolku samozřejmě píše kajka. Podíváme se v ní za Edwardem a malou Carlie.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 7. kapitola: