Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 9. kapitola

14.10.2011 (19:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4868×

9. kapitola

Pohled: Bella

„Ano,“ přitakal Edward už o něco sklíčenějším hlasem. „Tady na sídlišti jsem koupil byt. Víš, vlastně se hodí, že jsem tě potkal. Chtěl bych tě seznámit se svou rodinou. Co říkáš na večeři ve čtvrtek večer?“ Podíval se na mě s nadějí v očích. Ve mně ale hrklo. Vzít si Edwarda a hrát si s ním kvůli Carlie na šťastnou rodinku, to byla jedna věc. Proč po mně ale proboha chtěl, abych se seznamovala s jeho rodinou? To přece nebylo nutné.

I když mě ale jeho žádost rozhodila, snažila jsem se to před ním nedat najevo. Chápala jsem, že i bez toho má plnou hlavu starostí, a to především s Carlie a její adopcí.

„Proč ne, ale to už je zítra,“ řekla jsem co nejlhostejněji a pokusila se o úsměv. Sotva jsem to dořekla, začala jsem si připadat jako absolutní pitomec.

„Já vím,“ řekl a začal se smát. Pak ale ztichl a začal si poněkud nervózně mnout ruce. „Bello, ta sociálka mi dá vědět jenom tak den dopředu a já bych potřeboval, aby ses, samozřejmě jen na tu kontrolu, nastěhovala k nám,“ vypadlo z něj.

„Dobře, takže mi pak dáš dopředu vědět, že jo?“ řekla jsem mu. Šlo jen o den, možná o dva a bylo mi jasné, že tohle je nutné. Jinak by nejspíše bylo celé tohle divadlo úplně k ničemu. Tak proč je mi ale celý tento nápad najednou tolik proti mysli?

„Ale pokud ti to vadí, tak to samozřejmě nějak zvládneme.“ Pochopila jsem, že Edward zaslechl v mém hlase zaváhání. Ale kdo by v mé situaci neváhal? Kdo jiný by si, i když jen naoko, vzal úplně cizího člověka?

„V pořádku,“ řekla jsem vyrovnaně a pohlédla na Carlie, která vesele poskakovala po chodníku a každou chvilku vesele zavýskla. Dokázala se zabavit i skákáním po dlažebních kostkách. Jak málo stačí ke štěstí…

„Pardon, já jen nemůžu uvěřit, že jsem tě o to doopravdy žádal,“ vrátil mě do reality medový hlas, který zněl, jako by jeho majitele natahovali na skřipec. Pohlédla jsem na Edwarda. Ten seděl na obrubníku a hlavu měl složenou v dlaních. Bylo mi ho najednou tolik líto.

„To nevadí, je to samozřejmost.“ Samozřejmost? O tom by se dalo diskutovat. Přisedla jsem si k němu a přemýšlela, jestli mu můžu říct něco, co by ho alespoň malinko uklidnilo. Ale rodiči, kterému hrozí, že přijde o dítě, nepomůže nic.

Když jsem zvedla oči, všimla jsem si, že Edwardův obličej se nachází až nebezpečně blízko toho mého. Proboha, co to dělá? Vypadalo to, jako by byl duchem někde jinde, kam mně nebylo umožněno nahlédnout. Vypovídal o tom jeho pohled. Sice se mi díval zpříma do očí, ale přesto jako kdyby v jeho očích bylo tak nějak prázdno, bezducho.

Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Edward se ke mně přibližoval čím dál tím blíže a já najednou nebyla schopna normálně uvažovat. Jedno mi ale došlo – nechci. Nechci, aby mě políbil, nestojím o to, abychom byli třeba jen přáteli. Vždyť o něm nevím vůbec, ale vůbec nic!

Ve chvíli, kdy jsem byla již pevně rozhodnutá, že se od něj odtáhnu, Edwarda v jeho poněkud nesmyslné činnosti vyrušila Carlie, když na nás nechápavým hláskem promluvila.

„Co to děláte?“ zeptala se nevinně a její očička těkala mezi mnou a Edwardem. Dala si ruce v bok a pusinku mírně našpulila. Vypadala v tu chvíli tak hrozně roztomile, že bych ji nejradši objala a pohladila ji po vláskách.

„Nic. Teta měla jen něco na bradě, tak jsem jí to chtěl dát pryč,“ řekl Edward rozpačitě a vstal. To už bylo na mě moc. Rozesmála jsem se a Carlie po mně hodila podivným pohledem.

„Ty se směješ, teto, ale s tímhle já žiju.“ Když to řekla, musela jsem se rozesmát ještě více a donutilo mě to přemýšlet, kde si ty své chytrácké řeči odposlouchala. „Tetó, a nechceš jít k nám?“ ozvala se najednou a svůj pohled alá vy jste se snad všichni zbláznili, změnila na pohled štěněte.

„Jo-o,“ dostala jsem ze sebe a pokusila se další výbuch smíchu zadusit. Když se mi to podařilo, chytila jsem Carlie za ruku a s ní a Edwardem se vydala směrem k panelovému sídlišti. Car celou cestu téměř běžela a hned, jak vešla do bytu, mě hned zase táhla do svého pokoje s tím, že mě musí seznámit s Julčou. Kdo to je, mi nebylo ještě pěknou chvilku vůbec jasné, a došlo mi to až ve chvíli, kdy mi Carlie strčila pod nos panenku s blonďatými lokýnkami na hlavě.

Připadalo mi, že mi chce ukázat snad každý kout ve svém pokoji. Všechno, co mi ukázala, vždy ohodnotila i mluveným projevem. Jak jinak, vždyť mi bylo jasné, že Car je opravdu hodně upovídaná.

Nakonec se rozhodla, že mi musí ukázat i své oblečení. Začala vytahovat jeden kus oblečení za druhým, až se na zemi začala tvořit ohromná hromada oblečení.

„Podívej se na moje šatičky. Táta říká, že je Alice blázen,“ řekla mi, když mi ukázala minimálně padesáté, tentokrát růžové, šaty.

„Alice?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Jo. Ona s námi dříve bydlela,“ odpověděla Carlie a dál pokračovala ve vytahování věcí. V tu chvíli se mezi dveřmi objevil Edward a v obličeji měl poněkud zničený úsměv.

„Alice je moje sestra,“ řekl a mně nebylo vůbec jasné, jak mohl náš krátký rozhovor slyšet.

„Vidíš, ani soukromí mi nedopřeje. Přesně jak říkala Rose!“ vykřikla Carlie a div si neklepala na hlavu.

„Rose?“ zeptala jsem se a slyšela ve svém hlase lehce sarkastický podtón.

„To je taky sestra. Carlie, ehm… Moc mluvíš! Už zase,“ pronesl Edward směrem ke Carlie a lehce jí přiložil prst k pusince. To už jsem nevydržela a při pohledu na Carlie, která nafoukla tváře jako ropucha, jsem opět vyprskla smíchy

„To je v pořádku.“ Pohlédla jsem na Edwarda, abych mu naznačila, že mi chování jeho dcery vážně nevadí, ale to mi znemožnil další výbuch smíchu.

„Bello, nedáš si něco k pití nebo tak?“

„Ne, díky.“ Pokusila jsem se o úsměv a dál v sobě drtila smích, který jako by se chtěl za každou cenu dostat ven. „Už budu muset jít. Mám nějaké, ehm, vyřizování,“ oznámila jsem a vyšla ke dveřím, které vedly z pokoje.

„Fajn. Tak ahoj!“ Nevím jak, ale Edward stál opět vedle mě a dříve, než jsem se stihla otočit k odchodu, mě políbil na tvář. On si vážně nedá pokoj!

Z domu jsem téměř vyběhla a vydala se rychlou chůzí domů. Už i tak přijdu pozdě, i když to s největší pravděpodobností babička ani nepostřehne.

Měla jsem pravdu. Když jsem dorazila domů, babička podřimovala ve starém houpacím křesle u krku, který pomalu dohoříval. Připomínalo mi to všechny ty pohádky, kde kouzelné babičky ulehávali každý večer do houpacího křesla a vzbudily se až ve chvíli, kdy někdo potřeboval jejich pomoc. I já bych teď pomoc potřebovala, na tuhle zamotanou situaci by ale byla i kouzelná babička krátká.

Sedla jsem si na zem a opřela si hlavu o starou, ale měkkou sedačku. Musela jsem usnout, protože když jsem opět otevřela oči, byla tma. Tedy skoro. Hodiny ukazovaly, že je šest hodin ráno, pro mě tedy nejvyšší čas vstávat. Opět pro mě začínal den, který by měl být sice úplně obyčejný a při troše štěstí nudný, mně ale bylo jasné, že takové štěstí někoho jako mě nepotká.

Ale den probíhal normálně. Ráno jsem před školkou potkala Edwarda, s kterým jsem se domluvila, že Carlie odvedu k němu domů já, protože on by to nestíhal. A i ve školce šlo všechno lehce. Děti snad zlobili méně než obvykle a žádná rvačka se tentokrát nekonala.

Nakonec jsme zvládly i cestu ze školky, i když jsme to ještě vzaly kolem dětského hřiště, kde se Carlie nekonečné minuty houpala. Cestou domů si vesele poskakovala po chodníku a vypadala velice šťastně.

„Této,“ ozvala se najednou. „Víš, že tě mám ráda?“

Těch pár slov z jejích úst mi vehnalo do očí slzy a já na její otázku neodpověděla. Zbytek cesty jsme šly tiše. Donutilo mě to přemýšlet, jak moc úžasné by bylo, kdyby mi tohle řekla má dcera. Kdyby ale měla možnost.

Sotva jsme s Carlie dorazily domů, uvítal nás Edward. Až v tu chvíli mi došlo, že dnes se koná ta mnou tolik obávaná večeře.

„Jé, já nemám žádné vhodné oblečení,“ vyjekla jsem, když jsem si na to vzpomněla.

„Má sestra myslí na všechno. Hned ti je podám.“ Podal mi černou igelitku a hlavou pokynul k jedné z místností, čímž mi naznačil, kde se mohu převléci. Vklouzla jsem do místnosti, kde jsem vysypala obsah tašky. Úplně na dně ležely překrásné fialové šaty, které měly zavazování kolem krku. Kromě toho tam byly i páskové lodičky, které měly ale velký podpatek. Nebyla jsem si jista, že na nich dokážu chodit.

Oblékla jsem si šaty a nazula si boty. V tašce jsem našla i malý hřeben a kosmetickou taštičku. Vlasy jsem si pouze rozčesala a z taštičky si vyndala pudr a řasenku.

Když jsem se svým vzhledem byla v rámci možností spokojena, vyšla jsem do předsíně, kde stál Edward a netrpělivě podupával nohou. Musím uznat, že mu to opravdu velmi slušelo. Měl na sobě sako, v kterém vypadal úžasně.

„Ten je z tebe teda mimo, teto. Ede, jsi v pohodě?“ ozvala se najednou Carlie, která vyběhla ze svého pokoje. Pohlédla jsem na Edwarda, který na mě bezduše zíral, a když si všiml mého pohledu, tak rozpačitě sklopil pohled.

Prohlédla jsem si Carlie. Té to také ohromně slušelo. Vybrala si šaty modré barvy a k tomu stejnobarevné sandálky.

Protože jsme i tak měli velké zpoždění, jeli jsme Edwardovo autem, a to i přesto, že dům jeho rodičů byl prý vzdálený jen několik ulic.

Edward zastavil před obrovským domem bílé barvy. Opatrně jsem vystoupila a i Carlie pomohla z autosedačky. Sotva se její nohy dotkly země, rozeběhla se k vchodovým dveřím, které se otevřely dříve, než jsme stihli s Edwardem dojít třeba jen k brance.

„Bello,“ otočil se ke mně Edward a ukázal na menší skupinku lidí, která stála ve dveřích. „To je má matka Esmé, otec Carlisle a mí sourozenci – Rosalie, Emmett, Alice a Jasper.“ Bylo mi jasné, že za pět minut zase nebudu vědět, kdo je kdo. Pomalu jsem očima přejížděla z jedné osoby na druhou. Fascinovalo mě, jak jsou všichni nádherní. Jejich obličeje vypadaly, jako by je vytesali andělé, a všichni se mile usmívali. Všichni, až na vysokou blondýnku, která si mě nedůvěřivě měřila. Rosalie, pokud se nemýlím.

Společně s Carlie, která mi skočila kolem krku a nechala se nosit, jsem vešla dovnitř. Esmé mi ukázala cestu do jídelny, kam se za chvilku dostavil i zbytek rodiny. Posedali jsme si kolem stolu a po chvilce se svrhla veselá konverzace. Uprostřed stolu bylo nepočítaně misek s jídlem, jak jsem ale sledovala, nikdo, kromě Carlie, se jídla ani nedotkl. Ani já jsem nejedla, měla jsem žaludek jako na vodě.

„Isabello,“ oslovila mě najednou ta blondýna a na tváři se jí objevil umělý úsměv. „Co děláte za práci?“

„Pracuji ve školce. Jako učitelka,“ odpověděla jsem jí. Možná to nebylo povolání, po kterém by každý člověk prahl, ale já se za svou práci nestyděla, dělala jsem ji ráda.

„Učitelka ve školce,“ řekla a ušklíbla se. „Tam si asi moc nevyděláte, že?“

„Rosalie,“ zasyčel Edward.

„Nevím, co je vám do toho, kolik já vydělávám nebo nevydělávám.“ Pokoušela jsem se sice o ledově klidný tón, ale na posledním slově se mi hlas lehce zachvěl. Nechápala jsem, kam tím míří.

„Ale víte,“ řekla a znechuceně nakrčila nos. „No dobře, vidím, že hodláte dělat nechápavou, tak se zeptám na rovinu. Kolik vám za tuhle maškarádu můj bratr zaplatil?“

Další kapitolka je za námi. Tak co na ni říkáte? ;))

Samozřejmě vám jako vždy chceme poděkovat za vaše skvělé komentáře, které nám dělají obrovskou radost a doufáme, že tu i dnes komentář zanecháte, i kdyby to měl být třeba smajlík. :)

Příští kapitolku píše Kajka007. Jak Bella zareaguje na Rosaliinu nevhodnou otázku?

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 9. kapitola: