Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 5. kapitola

13.04.2014 (16:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1082×

EDIT: Článek neprošel korekcí.  

Srdcová královna

V. kapitola - Muži mého života

Seděla jsem na zemi a kolem sebe jsem měla nespočet otevřených knih, v rukou jsem držela encyklopedii Světových dramatiků. Před nemalou chvílí jsem si přečetla všechny sonety Shakespeara, které tady měli. Poslední měsíc, co jsem ‚hostem‘ ve Volteře jsem se začala učit a dohánět, co nevím. Když jsem odešla z domu, chyběl mi ještě rok a půl na škole. Neříkám sice, že by mi střední v Idahu dala mnoho znalostí do života, ale základ to byl. Krom italštiny, jsem se rozhodla, že ze všeho nejdříve začnu  literaturou.

Pozvolna se otevřely dveře a vstoupil Caius. Se zvednutým obočím se na mne zadíval. Měla jsem na sobě úzké džíny a krátké triko, odhalující pupík. Usmála jsem se.

„Světoví dramatici?“ Přikývla jsem, pokračujíce ve čtení. O několik kroků se přiblížil a vzal malou knihu přede mnou. Zavřel ji a podíval se na přebal. Posadil se naproti mně a zkoumal mě svým pohledem. Podívala jsem se na něj, usmál se.

„Tak panovačná jsi vůči mně - jako ti,

jimž krása vdechuje pýchu a ukrutnost,

protože dobře víš, že já tě zbožňuji,

žes pro mne nejdražší a nejkrásnější skvost.

Jiní však říkají - a vídají tě též -

že pro tvář, jak máš ty, se láskou nevzdychá:

nemám dost smělosti říci jim: „To je lež,“

ač si to přísahám sám sobě do ticha.

A že to pravda je a že já nejsem lhář,

stvrzují tisíckrát mé vzdechy a můj žal,

který mám, kdykoli pomyslím na tvou tvář:

já jsem tvou černou pleť vždy nejvíc miloval.

Na tobě není nic černého -  krom tvých činů:

ty na té pomluvě mají však hlavní vinu.“

Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Poslední dobou jsme spolu byli dlouhé chvíle. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že Caius by mohl být tak citlivý gentleman. Samozřejmě jsem moc dobře věděla, že mu jde krom posedávání u knih a analyzování ‚Co tím chtěl básník říci‘, hlavně o to, aby se se mnou mohl vyspat. V jeho očích se to zračilo pokaždé, když se na mě podíval. Onyxová čerň jej prozrazovala i nyní.

„Umíš ji zpaměti?“ Pokrčil rameny.

„Tahle je dle mého nejkrásnější z celé sbírky.“ Položila jsem knihu a opřela se o lokty.

„Líbí se mi, že vše řekne tak krásně tajemně, ale člověk stejně ví, o čem přesně mluví.“ Podíval se na kupičku knih napravo.

„Tímhle budeš pokračovat?“ Začal si číst tituly. Všechno to byl Shakespeare.

„Víš, v Římě za dva týdny hrají nové nastudování Romea a Julie.“ Vrátila jsem se zpět k encyklopedii. „Nechtěla bys se mnou jít?“ Zvedla jsem oči od knihy a se zájmem jsem se na něj dívala.

„Zveš mě na rande?“ Odložil knihy, vzal mi i mou encyklopedii a přisedl si ke mně. Vzal mě za ruku.

„Šla bys, kdybych teď odpověděl ano?“ Omluvně jsem se na něj podívala a zvedla jsem se, potom jsem přešla místnost pod záminkou hledání knihy.

„Jsi ženatý.“ Povytáhl obočí o několik centimetrů výše, až to vypadalo, jako by měl obličej z plastelíny.

„To je pravda,“ řekl tiše a přešel místnost, až nás od sebe dělilo jen několik centimetrů. „Jenže, srdci neporučíš.“ Natáhnul ke mně ruku, načež jsem ucukla a urychleně jsem se ustoupila stranou.

„Nemůžeš mi tady vykládat, že mě miluješ.“ Jeho pobavený výraz mě zmátnul.

„Můžu.“ Jeho hlas zněl sametově něžně. Stála jsem čelem k oknu zády k němu. Nedovolovala jsem si pohlédnout na něj, neuspěla bych totiž a zřítila se do propasti, kterou v tento moment byl jen jediný polibek.

Nemohla jsem namítat nic oproti tomu, že byl na mě Caio milý a laskavý. Že se ke mně choval krásně, jako ke královně. Taktéž popírat jiskru, která mezi námi je, by bylo zcela zbytečné, i slepý by to totiž viděl. Na druhou stranu jsem prostě nemohla – nebyl ten pravý. Nebyl pro mě.

„Nedělej to ale,“ hlesla jsem o poznání tišeji.

„Proč?“ Cítila jsem, že stojí několik kroků za mnou.

„Zraňuje to,“ přiznala jsem po chvíli. Ruku mi položil na rameno, potom jí sjel k mé dlani a přistoupil ke mně tak těsně, jak jen to šlo. Druhou rukou mě objal. Cítila jsem jeho tělo, jako bychom byli kůže na kůži, i přes oblečení. „Zraňuje mě, že ti tak neoplatím.“ Otočil si mě k sobě čelem a zpříma se mi podíval do očí.

„Tak mi řekni, že to, co je mezi námi, že to je nic.“ Pohladil mě po tváři. „Pověz mi, že necítíš, co cítím já. Že ti neimponuji a že nemáš chuť zapomenout na všechna pravidla a dát mi šanci,“ řekl horlivě a poté se ke mně naklonil s otázkou v onyxových očích. A já se nechtěla bránit. Nemělo cenu se bránit, nemělo cenu s tím bojovat, protože měl vlastně pravdu.

Cítila jsem to samé. Tu jiskru. To napětí.

„Nerada ruším,“ ozvalo se za námi. Odskočila jsem od Caia a pohledem jsem střelila k Jane, která stála klidně vedle křesla a zeširoka se usmívala.

„Nerušíš, jsem na odchodu s bratry ještě máme něco na práci,“ odpověděl Caio. Mrknul na mě a s úsměvem na rtech odešel.

„Zbláznila ses, že?“ otázala se velice vážně Jane. Zavrtěla jsem hlavou. „To potom nevím, co vyvádíš, ale vzpamatuj se, on tě nemá rád, jen se s tebou chce vyspat a potom se tím chlubit po celé Volteře.“ Otočila se na podpatku, a jak rychle se objevila, tak rychle zase odešla.

S nehorázným rozpolcením sebe samé jsem usedla zpět mezi bichle. Jane se přeci mohla mýlit. Mohl mě mít rád. Pravdou bylo, že kdyby Jane nepřišla, mohlo to zajít dále, než bych nakonec chtěla. Nebo bych možná přišla k rozumu. Bylo mi to líto. Chtěla jsem opětovat jeho city, ale v mé hlavě se usadil někdo zcela odlišný. Za ty čtyři týdny jsem se dost naučila.

Nová pravidla. Řád Voltery a hlavně jsem se začlenila mezi zdejší gardu. Pravda byla, že mnozí se mi vyhýbali hlavně kvůli mému daru. Zato Jane a Alec se mnou trávili mnoho času. Častokrát jsme vyjížděli do Seredy, či jiných gardských měst za normální lidskou zábavou. Popravdě ale ten jeden jediný, který mě momentálně zajímal, byl ten, který o mně ani pohledem nezavadil.

Faktem zůstávalo, že Demetri se přidal ke skupině, která se mě rozhodla jednoduše ignorovat. U něj mi to ale bylo sakra líto. Stále jsem nemohla zapomenout jeho vůni, která mě omámila ten první den. Když mě nesl z té louky v náručí. Jak bych se do té náruče ráda vrátila!

Knihy jsem narovnala na jednu hromádku na stoleček vedle kanape, potom jsem přešla na druhou stranu pokoje a ze země jsem sebrala otevřený výtisk sonetů, který Caio odhodil. Letmo jsem přejela první řádek sonetu, který mne zaujal.

Můj hřích je láska a tvoje ctnost nenávist,

nenávist pro můj hřích, cit, který k tobě mám:

když ale porovnáš svůj stav s mým, jasem si jist,

že potom nebude důvodu k výčitkám.

A jestli přece, tož ze tvých rtů jistě ne,

vždy potřísnily ten svůj šarlatový skvost,

vždy lhaly lásky slib tolikrát jako mé

a v lůžkách jiných žen loupily dost a dost.

Kéž tě smím milovat, jako ty miluješ

jiné, k nimž vzhlížíš tak jako zas k tobě já:

do srdce vsaď si květ soucitu, abys též

ty došla soucitu za to, žes soucitná.

Jinak, až budeš chtít, co mně odpíráš dosud,

může tě jednou, věř, postihnout stejný osud!

Pro sebe jsem se smutně usmála. Caius si to musel číst, nebo že by byla jen náhoda, že je kniha otevřená na této straně? Vlastně když to tak shrnu, Shakespeare měl pravdu. Caius se pro mne možná trápí a já chci jiného. Ironie osudu. Shakespeare byl doopravdy neskutečný přínos a brilantní básník pro celé lidstvo.

Procházela jsem se hradem. Tedy spíše spletitými chodbami, které spojovaly vše. Východní a západní křídlo. Prostření kruhové sály s jižním a severním nádvořím a vedly až do velikánských zahrad za palácem. Vlastně spíše než abych se procházela, jsem bloudila. Věděla jsem, že se nacházím přibližně někde v jihovýchodním křídle, ale plně jistá jsem si nebyla.

Z odlehlé chodby ke mně doléhaly hlasy.  Vydala jsem se za nimi, že se zeptám, kde vlastně jsem. Procházela jsem kolem nesčetně dveří, až jsem došla k těm otevřeným. Potichu jsem nahlédla dovnitř, abych zjistila, kdo tam je. Pohled, který se mi naskytnul, mi vyrazil dech – kdybych tedy nějaký měla. Zakryla jsem si ústa pusou.

Na stoličce uprostřed pokoje seděl Demetri. Před ním klečela půvabná mladá upírka, kterou jsem hned nepoznala. Zprvu jsem nechápala, co se zde děje, dokud se slečna nepostavila. Vyhrnula si sukni a obkročmo se na Demetriho posadila. Dál jsem se dívat nemusela, otočila jsem se a rychlostí světla jsem se odtamtud vypařila.

Zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje v domnění, že se vše, co jsem viděla, ztratí a já to zapomenu. Že už si nikdy nevzpomenu a živě si nevybavím, co jsem před chvílí viděla. Sotva jsem dosedla na postel, ozvalo se zaklepání na dveře. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla na uklidnění.

„Dále.“ Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Demetri. Párkrát jsem se nadechla. Zvedla jsem se a stoupla si k oknu. Nedokázala jsem se na něj dívat. „To je mi překvapení tě po tolika týdnech opět vidět.“ Snažila jsem se o uvolněný tón. Lehce jsem se na něj přes rameno usmála, ale pohled jsem věnovala větvím stromů naproti mého okna.

„Myslím, že jsme se viděli dříve.“ Otočila jsem se na něj a změřila si jej. Upřeně mě pozoroval. „Neměla bys chodit tam, kde nemáš co dělat. Mohlo by se totiž stát, že uvidíš, co bys neměla, nebo co by se ti nemuselo líbit.“ Jeho hlas mi vždy připadal sametový, jako pohlazení. Dnes byl však tvrdší.

„Zabloudila jsem.“ Pozvedl obočí. Otočila jsem se tedy zpět k oknu. Najednou stál přímo za mnou a násilím mě otočil čelem k sobě. Dívala jsem se na jeho hruď, neměla jsem totiž v úmyslu zvednout k němu oči. Nemusela jsem – to vykonal za mne. Prstem mi zvedl hlavu, abych na něj dobře viděla.

„V tom případě, by sis měla pořídit mapku.“ Tak takhle by to nešlo, takhle se mnou chlapeček mluvit nebude.

„Možná by sis pro příště měl zavírat dveře.“ Pousmál se a v očích mu zajiskřilo.

„Proč?“ zeptal se drze. „Možná jsi měla vydržet trochu dýl a něco se naučit, nevypadáš, že bys měla kdovíjak zkušeností.“ Být člověkem, zbledla bych jako stěna. Popravdě jsem nemohla vyloučit, že jsem tak učinila i nyní. Jak to poznal, nikde přeci neběhám a nerozkřikuji, že jsem stále ještě panna. Očividně mne prozradil výraz mé tváře. Okamžitě mě pustil a ustoupil na délku paže dozadu. Dvakrát mě sjel pohledem, a potom se škodolibě usmál. „Teda, tak to jsem nečekal. Myslel jsem, že jen zavtipkuji a poškádlím tě. Ale ono je to pravda. Jsi neposkvrněná.“ Uličnicky zahýbal obočím a se smíchem odešel z pokoje. Já neschopna slova jsem se ztěžka posadila na postel a začala jsem zhluboka dýchat.

Několik hodin jsem jen zírala do stropu a přemítala, co se vlastně stalo. Nakonec jsem to shrnula do tří bodů.

Zaprvé: Caius je mnou zřejmě posedlý, možná je zamilovaný nebo co, ale nápadně se mi dvoří.

Zadruhé: Já o Caia nemám zájem, ač mi přijde atraktivní, vždy jsem při něm svým způsobem nervózní a fyzicky mě neskutečně přitahuje.

Zatřetí: Líbí se mi Demetri, který se nechává ojíždět nějakou jinou upírkou, a navíc zná mé tajemství. Tedy to, že jsem stále ještě panna.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 5. kapitola: