Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Staré panny s. r. o. 6. kapitola

06.12.2012 (11:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1597×

Alice

No co ten tady dělá?

 „Co tady děláš?“ vykřikla jsem a jemně jsem se vykroutila z obětí Esmé. Vyjeveně jsem koukala na Emmetta. Znala jsem ho díky Rose, která se do něj vášnivě zamilovala po tom, co si vzájemně zrušili auta. Byla to taková veselá příhoda, která se vždy vypráví na nějakých zásnubních oslavách nebo na svatbách. Kdybych v tu chvíli mohla, zasmála bych se té vzpomínce, kdy poprvé Rose vyrazila ven ruku v ruce s Emmettem a všichni na ně hleděli s velkým překvapením, protože Emmetta nikdo neznal. Byl to přímo pohádkový pár. Něco jako kdyby spolu randili anděl s ďáblem.

Emmett se narodil v Seattlu. Jeho rodina nebyla valná. Všechno jsem o něm věděla, protože z lásky ke své přítelkyni Rose jsem si ho trochu proklepla. Vím, nemá se to dělat, ale já neodolala. Přiznávám, jsem zvědavá! Jeho matka zemřela při porodu a otec nestál za nic. Bylo mu šest let, když si jeho otec vzal život. Nastěhoval se ke své staré tetě a tam zažil nejšťastnější roky svého života. Akorát že jeho teta zemřela, když mu bylo šestnáct let a od té doby ho vychovávala ulice. Střední školu dodělal jen tak tak a nechtěla jsem raději zjišťovat, co dělal potom.

 Ale nebyl to takový grázl jako jeho známí. Měl něco v sobě. Něco, co tě donutilo jej milovat. Něco nevinného. A i tak působil na Rose. Ona jej bláznivě milovala, chodila s ním všude a byla z něj prostě vedle. A potom ten den…

Pamatuji si to velmi dobře, protože já jsem byla ta, které Rose smáčela rameno potoky slaných slz. Slíbila jsem, že to nikdy nikomu neřeknu, a to také splním. Nyní to bude znát i Edward, ale vím, že on bude mlčet. Emmett a Rose měli velmi vášnivý vztah. Po všech stránkách. A když Emmett zmizel, zanechal po sobě pouze dopis s tím, že Rose byla pouhá hračka. Já ani Bella jsme tomu nemohly uvěřit. Horší situace přišla potom, co další měsíc, když měla Rose přijít pravidelná návštěva, tak nepřišla. Emmett byl pryč, Rose upadla do agónie. A byla těhotná! Ale znenadání byla jiná, veselejší. Potom jsme s Bellou přišly na příčinu její změny nálady. Uvědomila si, že jí pod srdcem roste kousek Emmetta a začínala pomalu žít představou malého Emmettka. Potom mě zavřeli do blázince a nic o okolním světě jsem nevěděla. Nepočítala jsem s tím, že se vrátím domů jako upír a že i s novým životem naleznu i rodinu. Ale rozčarování přišlo, když jsem se s velkým sebeovládáním vrátila domů a Rose nevozila kočárek, ale nosila černou barvu. Měsíc po mém odchodu na vymíněné léčení, které jsem nepotřebovala, Rose potratila.

A nejvíce mě mrzelo, že jsem s ní v tu strašnou chvíli nemohla být. Jsou okamžiky, kdy Rose odhodí svoji masku veselé holčičky a já cítím, že když odešel Emmett, vzal si sebou její srdce, ale když zemřelo jejich dítě, zemřela i její duše.

Podívala jsem se zpátky na Emmetta, který tu přede mnou stál, ve tváři viditelné zděšení. Měl se čeho děsit, ale znenadání jsem si všimla, že je nějaký… větší. Bílá pleť, vypracovanější svaly a naoranžovělé oči. Takové jsem měla i já po půlroce na vegetariánské stravě.

 „Ježiš Marjá! Alice,“ vykřikl Emmett po poznání, kdo jsem. A utekl někam do domu.

 „No, mami! Co to je? Co tu on dělá?!?“ vykřikla jsem a rozezleně jsem ukázala rukou k domu.

 „Alice, ty ho znáš?“ zeptala se mě nevěřícně Esmé.

 „Našli jsme jej v lese,“ řekl mi Carlisle, jako by to všechno vysvětlovalo.

 „Jasně, že ho znám! Ten chlap opustil moji nejbližší kamarádku! Tu, o které jsem vám vyprávěla, že se nešťastně zamilovala. A Emmett je teď u vás!“

 „Alice, uklidni se! On si nic ze své minulosti nepamatuje! Na jedinou věc, na kterou si vzpomíná, je ta, že líbá nějakou blonďatou ženu, a před pár dny si vzpomněl na její jméno a vybavil si telefon, který prý kdysi vytáčel. Zavolal tam a v telefonu se prý ozval hlas mladé ženy, která mu zněla tak povědomě. Byl z toho tak dlouho zmatený!“ vysvětlovala mi všechno Esmé.

Já jen nechápavě hleděla, protože mi to nešlo do hlavy. Jak se to mohlo stát?

 „Ale vždyť si na mne před chvílí vzpomněl!“

 „Holčičko, pojď, půjdeme dovnitř a všichni si to tam vyříkáme. Kde je Jasper?“ zeptal se jen tak mimochodem Carlisle.

 „Tady jsem, Carlisle!“ řekl Jasper a aniž bych se otočila, věděla jsem, že vychází z lesa.

 „Už se znáš s našim druhým synem?“ zeptala se mě srdceryvně Esmé a její hlas byl naplněn mateřskou láskou.

 „Už jsme se seznámili,“ řekl místo mě Jasper, „a potřeboval bych s tebou mluvit.“

 „Ani mě nehne! Jdi si za Irinou! Esmé, víš, co miluju na tvých synech? Tu různorodost! Každý den mě naštve někdo jiný“ vykřikla jsem rozezleně a běžela jsem do domu.

 „Emmette!“ zakřičela jsem do domu.

Přešla jsem pomalu do obývacího pokoje a sedla jsem si na křeslo.

 „Pořád stejně hyperaktivní, že, má drahá?“ řekl s úsměvem Carlisle, který, objímajíc Esmé, šel lidským krokem k pohovce proti mně.

 „Prosím tě, Carlisle, teď nebudeme řešit moji hyperaktivitu. Na nákupy vás netahám, tak si nestěžujte. Chci mluvit s Emmettem.“ Já byla vážně naštvaná!

 „Alice, uklidni se, prosím,“ promlouval ke mně Jasper a já cítila, jak mým tělem postupují vlny klidu.

 „Přestaň mě ovlivňovat! Nemysli si, že jsem ti to zapomněla!“

 „Alice, kruci! Vždyť já s Irinou nic neměl, vážně!“

 „Ale budeš mít! Já moc dobře vím, že když spodek poručí, tak hlava nepomůže!“ Ani jsem si neuvědomovala, že jsem si stoupla a stojím proti němu a ruce zatínám v pěsti.

 „Co ty víš o mém spodku? Já nevím, co to mělo být v tom lese, ale já tě chtěl prostě jednoduše políbit a ty mi neříkej, že jsi to sama nechtěla!“

 „Samozřejmě, že jsem tě chtěla políbit. Už má první vize bylo o tobě!“

 „Vize? Ty snad vidíš budoucnost, nebo co?“

 „A kdyby ano, tak co jako? Bože, Jaspere, jak já tě nenávidím!“

 „Já tebe víc! Nejdřív se mnou flirtuješ a potom z ničeho nic jsi chladná a odtažitá a málem mi jednu lískneš!“

„A co bys jiného čekal, ty sprosťáku!“

 „Kdo je u tebe sprosťák, ty -,“ křičel na mě Jasper.

 „Mohl bych vědět, co se mezi vámi stalo?“ Carlisle i Esmé stáli vedle sebe a udiveně na nás koukali.

 „V životě jsem tě neviděla takto jednat se ženou!“ řekla rozhořčeně Esmé a přišla ke mně a objala mne kolem ramen.

 „Ať vám to vysvětlí ona!“ vykřikl Jasper a zmizel v domě.

A já byla na zhroucení. Nejhorší bylo, že jsem necítila zadostiučinění, že jsem nad ním vyhrála, ale zakoušela jsem pocit zmaru a trpkou chuť bolesti a žárlivosti. Nejraději bych si sedla na zem a rozplakala se.

„Měla jsem vidění,“ řekla jsem prostě.

„Jaké?“ chtěl vědět Carlisle.

„O společné budoucnosti po boku Jaspera,“ zašeptala jsem.

„Taky dobrý,“ ozvalo se ode dveří a tam stál Edward, opíral se futra a ve tváři měl zamyšlený výraz.

„Hele, nerejpej, jo? Na tebe taky něco vím, ale nemysli si, že ti to ukážu!“ vyjela jsem po něm.

Edward jen zvedl ruce dlaněmi vzhůru na znamení kapitulace a zmizel v domě. A za moment se na tom samém místě objevil Emmett. Stál tam, koukal na mě velmi ostražitě, ale zároveň kolem sebe vytvářel obláček naprosté nevinnosti.

„Á, pán se uráčil se dostavit!“ Když já jsem v ráži, tak všichni musí utíkat.

„Hele, brzdi. Jak na tebe koukám, tak jsi dost prťavá oproti mně, ale i tak se bojím prohození stěnou a bacha, za rohem je Edwardovo křídlo!“ mlel Emmett a já na něj jen koukala.

„Chci znát jen odpověď na jednu, jedinou otázku,“ řekla jsem co nejvíce klidným hlasem.

 „Ptej se,“ vyzval mě Emmett, ale neupíral pohled na mě, ale na Carlisla a Esmé.

 „Co přesně si ze svého lidského života pamatuješ?“ snažila jsem se o co nejklidnější hlas a jaksi se i povedlo. Musela jsem se ovládnout, a proto jsem si sedla na nejbližší pohovku a ruce složila pod stehna.

„To je tak trochu složité. Já si jen pamatuji malé útržky. Mohl bych popsat hned na místě tu krásnou ženu s vlasy barvy slámy, která mi šeptá do ucha slova lásky a… Před pár dny jsem si vzpomněl i na chvíli, kdy mě chytá za ruku a slyšel jsem vlastní hlas, jak ji oslovuje Rose. Potom jsem vytáčel nějaké číslo, tak jsem si ho zapamatoval a zavolal tam. Ozvala se ona! Byl jsem u vytržení, chtěl jsem v tu chvíli za ní běžet kamkoliv, ale já se neumím pořád ovládat, prostě nedokážu. A dnes, když jsem tě uviděl, vzpomněl jsem si na chvíli, když mě tě Rose představila jako svoji kamarádku Alice. A nic víc! Říkám ti pravdu!“

V tu chvíli jsem došla k poznání a opravdu ho litovala. Bylo na něm vidět, že doopravdy nelže, že si nic nepamatuje a neví, jak si jinak pomoct. Ale co se proboha mohlo stát?

 „Ano, znám se s Rose,“ řekla jsem jen a sama jsem viděla, jak při vyslovení jejího jména sebou trhl a obrátil k mé osobě plnou pozornost.

 „Opravdu? Jak je jí? Co se to se mnou stalo? Trápilo ji to?“

 „Velmi.“

To slovo vystihlo celou situaci. Carlisle pomalu přešel k Emmettovi a položil mu ruku na rameno a jemně stisknul.

 „Proč si, sakra, na nic nepamatuju? Já jsem tušil, že jsem Rose ublížil. Muselo ji to hrozně bolet!“ V jeho hlase se odráželo všechno to zoufalství, a když si vztekle zajel rukou do vlasů, vypadalo to, že si je chce vytrhnout.

 „Emme, to bude v pořádku, neboj se,“ konejšila ho Esmé a přišla k němu a pohladila jej po tváři.

 „Promiň, Emmette, nechtěla jsem na tebe křičet.“

 „To je v pohodě, Alice. Já se musím začít ovládat, protože jinak nebudu moct všechno Rose vysvětlit, i když nevím, co jí budu muset vysvětlovat. Nechápu, proč jsem ztratil paměť.“ Emmettův hlas byl velmi ustaraný, a když složil hlavu do dlaní, nemohla jsem jinak, než k němu přijít a velmi opatrně jej obejmout.

Byl tak obrovský! Já prťavá a on obrovský! Ale i tak jsem ho objala a nepřišlo mi divné, když mě sevřel ve svém medvědím objetí.

 „Pomoz mi,“ zašeptal potichounku.

 „Pomůžu.“

***

Byl už pozdní večer a mně se pořád nechtělo jít do otcova domu. Tady jsem byla doma. Vedle Esmé a Carlislea, kteří mě skutečně milovali. Jediná trhlinka celé situace byl Jasper. Byl někde v domě, slyšela jsem ho. Edward a Emmett jeli na lov.

 Jedna část mého já křičela touhou po něm a chtěla po mně, abych vyběhla těch pár schodů a vpadla do jeho pokoje a všemu ostatnímu bych nechala volný průběh, ale visí mezi námi ten velký otazník ve formě Iriny.

 „Neměla bys jít domů, Alice?“ zeptal se mě pomalu Carlisle.

 „Vždyť jsem doma tady,“ zamručela jsem a zavrtěla jsem se v náručí Esmé, která mě hladila po vlasech. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo jít do toho domu s bojovými psy a zlou macechou.

 „Tak se nastěhuj k nám, zlatíčko!“ navrhla Esmé a já jsem nebyla schopna slova. Popadla jsem ji kolem krku a vtiskla jí polibek na tvář a s nadějí v obličeji jsem se podívala na Carlislea.

 „Já nemám nic proti, ale co tvůj otec?“

 „Ten si toho ani nevšimne! Tak kdy se mám nastěhovat?“

Esmé i Carlisle se zasmáli mému šťastnému výrazu.

 „Klidně hned zítra a dnes tu můžeš zůstat. Jasper ti zítra pomůže přestěhovat věci,“ řekl jakoby náhodou Carlisle. Že zrovna vybral Jaspera?!?

 „Tak ujednáno!“ vykřikla jsem potěšeně a dostala jsem vizi.

 „Už ti asi nemusíme říkat, kde máš pokoj, viď?“ řekl s úsměvem Carlisle, protože oba dva si všimli mé náhlé strnulosti.

 „Ne, nemusíte,“ řekla jsem s úsměvem. Oba dva jsem objala a vydala jsem se do svého nového pokoje. Museli mít chvilku pro sebe.

 Pomalu jsem šla ke svému pokoji, který byl vedle pracovny Carlislea. Když mě někdo znenadání popadl za zápěstí a vtáhl do jiného pokoje, typicky mužského. Já jsem vlastně nebyla překvapená, já to čekala.

 Ale jediné, s čím jsem nepočítala, byl velmi prudký polibek. Můj první polibek.

_____________________________________________________

Tak další kapitola. Co na ni říkáte? Za každý komentář budu nadšená! Vaše Iva.

Své dojmy a připomínky můžete psát i na nové stránky na FB: ZDE

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Staré panny s. r. o. 6. kapitola: