Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starý... nebo nový život? - Prolog + 1. kapitola

22.06.2013 (19:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 1815×

Prolog

Bylo čtvrt na tři. Měla zpoždění.

„Sakra,“ zaskučela. Mohla zkusit jet rychleji, ale věděla, že o pár metrů dál vždycky postávali policajti, a to zrovna nepotřebovala.  

Na semaforu blikla zelená a její ford se zprudka rozjel. Bubnovala prsty do volantu, jako by tím mohla přinutit auto k rychlejší jízdě.

Dostala se na kopec. Neměla ho ráda. Byl to děsný sešup. Ale sjíždět ho na kole bylo horší.

Celou dobu držela nohu na brzdě. Černý mercedes před ní mohl kdykoliv přibrzdit a ona to do něj nechtěla napálit.

Jelo se jí dobře. Auto měla čerstvě opravené, rádio vyřvávalo její oblíbené písničky. Ale jela pozdě do práce.

Vtom dostala smyk.

Ale nebyl to normální smyk. Polovina přední strany auta jakoby upadla a ona se řítila do příkopu.

Dokázala jenom trhnout volantem doprava, aby sjela ze silnice a někoho nezranila.

Všechno se stalo tak rychle. Vnímala hluk, bolest a tříštění skla… a pak tma…

1. kapitola

Sluneční paprsky brzkého ranního slunce ji pošimraly na bledé tváři. Oči měla doširoka rozevřené a už od čtyř hodin zírala na zašedlý strop. V upnutém bílém úboru jí bylo horko a nepříjemně. Vlasy měla zacuchané a oči ji bolely.

V hlavě měla prázdno. Doslova. Tolik si přála mít vzpomínky, jakékoliv, na které by mohla myslet, díky kterým by se pobyt tady stal aspoň trochu příjemnější. Ale neměla nic.

„Dobré ránko, holubičko,“ zašvitořila ode dveří postarší sestřička a spolu s její dobrou náladou do pokoje vplula i silná vůně majoránky.

„Dobré,“ odpověděla tiše hnědovláska a posadila se na posteli. Sestřička položila tácek s jídlem na stůl vedle její hlavy a lítostivě jí přejela zkoumavým pohledem.

„Tak co? Jak se dneska máš?“ Pohladila ji po ruce a sedla si na okraj postele.

Došlo jí, na co se ptá. Povzdechla si. „Nic. Vůbec nic…“

Sestřička Betty si povzdechla. „No, půjdeš dneska do haly? Pár lidí se na tebe ptalo…“ Tón jejího hlasu donutil dívku vzhlédnout. Betty na rudě namalovaných rtech jen těžce skrývala úsměv a oči jí jiskřily.

Opět pochopila, nač sestřička naráží.

„Hm,“ udělala neurčitě. Přála si tam jít, znovu ho vidět, popovídat si s ním, ale… něco jí stálo v cestě.

„Dobře, rozmysli si to, děvenko. Však máš ještě čas. Tady si zatím sněz snídani, dneska to není tak hrozný.“ Usmála se, pohladila ji po vlasech a pak tiše vyklouzla z pokoje.

Měla Betty ráda. Nevěděla, jestli nebo jakou měla rodinu. Ale Betty jí svým způsobem připomínala matku. Připomínala jí způsob, jak se matky chovají.

Zatřepala hlavou a vzala do ruky kousek vánočky. Neměla hlad. Jedla vůbec někdy předtím? Nebo byla nějaký zajatec a najíst dostala jednou za týden? Nevěděla. Nevěděla nic.

Byla tady už nějaký pátek. Bez totožnosti, bez paměti, bez života.

Nikdo se neozval, že by jim chyběla „dvaadvacetiletá brunetka“, a tak se pomalu smiřovala s faktem, že nikoho neměla.

Nevěděla, co přesně se stalo. Ze zpráv věděla, že měla autonehodu, za jízdy se jí uvolnilo přední kolo a měla štěstí, že vůbec přežila. Jestli tohle byl život. Naštěstí nikoho dalšího nezranila.

Měla naprostou amnézii. Nepamatovala si vůbec nic. Čekala – doufala – v nějaké záblesky jejího starého života. Něco, co by ji navedlo, dalo naději. Ale v hlavě měla prázdno.

Nejdříve neměla ani jméno. Potom ale potkala jeho… Edwarda. A on jí dal jméno. Líbilo se jí.

Bella.

Říkal jí tak jenom on. A jí to nevadilo. Nechtěla si zvykat na cizí jméno, až jednou… jestli…

Povzdechla si.

Edward byl jediný, s kým se tady dalo povídat. Sestřičky měly moc práce, pacienti byli podezřívaví a mnohdy i tak nemocní, že mluvit nemohli. On tady pomáhal svému otci a měl času habaděj. Každý den za ní chodil, mluvili spolu o knihách, filmech a jaký vlastně život je.

Oba doufali, že si na něco vzpomene, že jí něco bude znít povědomě, ale zatím bezúspěšně.

„Bella,“ vyslovila potichu. Když se na sebe podívala, připadalo jí, že se k ní jméno hodí. Jiné ji vlastně ani nenapadlo. Nevěděla, jaká byla. Co měla ráda. Mohla to být divoška, co vymetala večírky, anebo pilná studentka, šedá myška.

Netušila, kdo byla zač. A to ji děsilo.

„Vzpomínky se vám můžou vrátit kdykoliv. Zničehonic. Buďte trpělivá,“ říkával pokaždé její doktor.

No jo, vám se to řekne, pomyslela si, vy nemáte úplnou ztrátu paměti, vy víte, kdo jste, víte, kam patříte.

Její myšlenkové pochody přerušilo tiché zaklepání na dveře pokoje. Tichým „Dále“ pozvala osobu za dveřmi dovnitř. Vzhlédla na nově příchozího a rty se jí stočily do úsměvu, aniž by o tom věděla.

„Edwarde…“

„Neruším?“

Jak ráda ho viděla. Zrzavé vlasy měl jako pokaždé rozcuchané a rudé rty stočené do širokého úsměvu. Měl na sobě bílé tričko a rifle, v rukou držel nějaký předmět zabalený v dárkovém papíru.

„Ano, vyrušil jsi mě z nic nedělání,“ usmála se na něj a odhrnula peřinu, aby si mohl sednout na postel. On se ale jako vždy posadil na židli přišoupnutou k posteli.

S úsměvem jí podal balíček. „Všechno nejlepší,“ zašeptal.

Strnula. S rukou nataženou na něj zírala a nebyla schopná se ani nadechnout.

Co to má znamenat? Dělá si z ní srandu? Zjistil něco?

„Dneska jsou to tři měsíce, co jsi sem přišla,“ vysvětlil rychle, jakoby jí četl myšlenky. Trochu se uvolnila.

„Oh,“ vydechla a roztřeseně si od něj předmět vzala. Kniha! blesklo jí náhle hlavou. Poznala to.

Skousla si rty. „To jsi neměl,“ zamumlala rozpačitě a do tváří se jí hrnula horkost. Edward se zasmál.

„Já vím, ale chtěl jsem.“ Napřímil se na židli a najednou se zprudka postavil.

Vteřinu na to do dveří vpadla malá, drobounká dívenka v žlutavých šatech. Káravě se na Edwarda podívala a na dívku v peřinách hodila nejzářivější úsměv, jaký kdy viděla.

„Zdravíčko,“ zazpívala a přitančila k Edwardovi, který se mračil jako deset čertů. „Carlisle tě hledá. Došlo mi, kde se zašíváš, tak jsem se pro tebe vydala.“ Stočila zlatavý pohled na knihu v peřinách, kde ji Bella leknutím upustila, a usmála se.

„Pomáhala jsem mu ji vybrat. Něco mi říkalo, že se ti bude líbit.“ Nenápadně na Edwarda mrkla a pak nasadila rádoby rozzlobený výraz. „Ale teď už běž. Carlisle potřebuje pomoct s nějakými papíry…“

Edwardovi poklesly koutky ještě více. „Jistě, už jdu. Měj se, Bello,“ hlesl ještě před tím, než se vypařil.

Jeho sestra si povzdechla. „Jsem Alice. Pamatuješ si na mě?“

Bella se na ni chvíli dívala. „Ztratila jsem paměť před… třemi měsíci. Od té doby si pamatuju všechno. Takže… i tebe.“ Pokusila se o úsměv. Alice byla velmi milá a příjemná. Ale na ni až moc… hlučná.

Tohle možná byla odpověď na jednu z jejích otázek: Rozhodně neměla ráda ruch a rušné lidi.  

„Dobře.“ S oddechem se usmála a sedla si na postel. To Bellu tak překvapilo, že na ni chvíli zůstala němě civět. Nebyla na to zvyklá, ne u rodiny Cullenů. Ale Alice byla asi o dost jiná, než Edward.

„Otevři to,“ postrčila k ní balíček s knihou a vzrušeně se usmívala. „Jsem zvědavá, co na ni řekneš.“

S povzdechem ji poslechla. Opatrně trhala dárkový papír, který potom muchlala do kuliček. Alice na posteli div nenadskakovala nedočkavostí.

Bella se podívala na obal knihy. Ještě dřív než mohla nějak zareagovat, dřív než jí pořádně došlo, co je to za knihu, se jí v mysli zjevil obraz. Byla to ona.

Stála u polic s knihami a s nadšením jednu vytahovala. Byla to ta kniha.

Zalapala po dechu a užasle vzhlédla k dívce sedící na její posteli.

Vzpomínka…

Autor: , v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starý... nebo nový život? - Prolog + 1. kapitola: