Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný život? - 20. kapitola

27.01.2011 (21:30) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1123×

20. kapitola

Angela

Byla jsem doma, oblékala jsem se a litovala, že jsem na to rande s Lukasem přistoupila. Určitě se před ním ukážu jako někdo, kdo v životě nebyl na rande, no v mém případě je to pravda.

Tím, že se oblékám, jsem myslela to, že mám po celém pokoji rozházené šaty a to i nějaké Belliny, byla jsem si je u ní půjčit zhruba po tom, co jsem po hodině přehrabování se v mých věcech zjistila, že nevlastním nic, co by se na rande hodilo. Bella ležela u sebe v pokoji na posteli a přemýšlela, ani Edward s ní nebyl, to by mě zajímalo, co mu Bella řekla, aby ji nechal sám. Když jsem s ní mluvila, odpovídala mi jako robot, jako by ji absolutně nic nezajímalo, stejně by mě zajímalo, jak se rozhodne, jestli svoje tajemství prozradí, nebo se bude snažit ho dál schovávat. Podle mě by bylo dobré kdyby ho prozradila, myslím, že toho schovávání už bylo dost.

Znovu jsem se rozhlédla po kupě oblečení a znovu si začala vyčítat, že jsem souhlasila…

Nakonec jsem si vybrala tmavé upnuté rifle a k tomu bílý top bez ramínek. V koupelně jsem si narovnala vlasy a jemně se namalovala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. No co, lepší už to nebude.

Začal mi zvonit budík, který jsem si nastavila aby mi zazvonil patnáct minut před tím, než pro mě Lukas přijde, měla bych Rennée a Charlieho připravit na to, že půjdu na rande s upírem.

Nakonec jsem se zkontrolovala v zrcadle a vydala jsem se do „jámy lvové“.

Charlie s Renné seděli v obýváku a něco zapáleně řešili. Chvilku jsem uvažovala o tom, že jim nic neřeknu, ale z toho bych měla velké problémy.

„Ahoj,“ pozdravili mě dvojhlasně dřív než jsem to stihla já.

„Ahoj,“ řekla jsem a pokusila jsem se o bezstarostný úsměv, nepovedlo se mi to.

„Co se děje?“ zeptala se Rennée.

Děje se tu to, že jdu na rande s upírem, který mě podle vás bude chtít určitě zabít. Ušklíbla jsem se v duchu.

„Jdu na rande,“ řekla jsem rychle, nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyšeli, pak jsem tuhle myšlenku zahnala, jak by mě ONI nemohli slyšet.

Chvíli se na mě vyjeveně dívali, potom se podívali na sebe a usmáli se.

„Tak se hezky bav,“ řekl mi Charlie.

Opravdu jsem chvilku přemýšlela o tom, že prostě odejdu a nechám je při tom, že můj společník na dnešní večer je člověk, opět jsem si to ale rozmyslela.

„No to budu,“ řekla jsem si spíše pro sebe. Samozřejmě to slyšeli.

„Děje se něco?“ zeptal se mě Charlie.

„Ne, nic špatného, teda podle mě ne. Podle vás by se ale taky nemělo nic dít. Teda pokud to správně pochopíte. Není to nic zlého, docela normální, teda myslím tím naší rodinu…“ začala jsem říkat první, co mě napadlo, a vznikla z toho takováhle kaše.

„Jdu na rande s upírem,“ řekla jsem to naplno.

Jejich výraz se nezměnil podle toho, jak jsem čekala, čekala jsem, že se začnou tvářit naštvaně, ale oni se tvářili spíš tak, jakože to chápou.

Rennée poklepala vedle sebe na gauč. Sedla jsem si.

„Angelo, známe ho?“ zeptal se Charlie.

„Ne, je u nás ve škole nový.“

Renné a Charlie se na sebe podívali.

„Je to bezpečné? Nevylákal tě jenom ven aby ti ublížil?“ zeptala se Rennée.

„Ne, takhle to není, pochybuji, že by mi chtěl ublížit.“ Teda fyzicky určitě ne, dodala jsem v duchu.

„Je to na tobě, nebudeme ti bránit, jestli jsi si jistá, že jsi v bezpečí…“ řekl Charlie.

Zazvonil zvonek u dveří a Charlie s Rennée vystřelili z obýváku aby byli u dveří jako první, protočila jsem oči.

„Dobrý den,“ pozdravil Lucas a už jsem slyšela, jak ho Charlie zve dál a jak se vzájemně představují.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Lucase.

Byli jsme v kině, film vybral Lucas, prý nějaký nový, který je poprvé v kině. Vlastně jsme spolu moc nemluvili, jen to důležité. Lucas se ale pořád usmíval a čím víc se usmíval, tím víc ve mně rostlo podezření, že si ze mě dělá legraci.

Začali úvodní titulky a já jsem se do filmu tak ponořila, že jsem zapomněla, že vedle mě vůbec někdo sedí.

„Tak jak se ti to líbílo?“ zeptal se mě Lucas.

„Bylo to super, takový brutální filmy mě nikdy nebavili, ale tohle bylo fakt dobré,“ řekla jsem. Tohle byla moje zatím nejdelší věta co jsem řekla v jeho přítomnosti.

„Taky se na takové filmy moc nedívám, ale bylo to hezky udělané, a co říkáš na tu scénu jak…“

A tak jsme se rozmluvili, rozebrali jsme celý film a co chvíli jsme vybuchovali smíchy, když jsme se snažili napodobit nějaké scény z toho filmu. Potom jsme se začali bavit o hudbě.

Bylo neskutečné, jak odlišný názor máme na hudbu, tohle téma málem přerostlo v hádku, takže jsme se o hudbě raději bavit přestali.

„Nemáš hlad?“ zeptal se mě Lukas.

Kývla jsem na souhlas, byli jsme venku už docela dlouho a já jsem předtím nic nejedla, protože jsem byla tak nervózní, že kdybych něco pozřela, tak bych to v sobě asi neudržela.

Lukas navrhl jít do nějaké restaurace, ale to mi přišlo zbytečné, řekla jsem, že si koupím hot dog v nějakém stánku.

Další problém nastal v placení, pro mě bylo samozřejmé, že si to zaplatím sama, pro Lucase zase byla samozřejmost, že mi to koupí on.

„Kdyby sis to kupoval i pro sebe, neřeknu ani slovo, ale když je to jen pro mě, zaplatím si to sama,“ řekla jsem nekompromisně.

Lucas se na mě chvíli díval, potom přistoupil ke stánku, koupil dva hot dogy a zaplatil. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

Lucas mi podal ten můj a šli jsme si sednout. Lucas si ten svůj prohlížel jakoby to bylo něco strašně odporného a to pro něj bylo, ale pro mě ne, já jsem se do toho s chutí zakousla.

„Tak děkuju,“ řekla jsem, když jsem dokousala poslední kousek. Lukas ten svůj pořád svíral v ruce.

Vrátila se mi dobrá nálada.

„O co, že to nesníš?“ zeptala jsem se ho vesele. Lucas pobaveně zamrkal a ukousl si pořádný kousek. Zatvářil se u toho tak strašně znechuceně, až jsem vyprskla smíchy. Takhle to šlo s celým hot dogem.

„Dobře, vyhrál jsi,“ uznala jsem pobaveně.

„Já vím a neboj, svoji cenu si někdy vyberu,“ řekl a usmál se.

Zvedli jsme se z lavičky a procházeli jsme se, došli jsme k ruskému kolu.

„Jé, projedeme se?“ zeptala jsem se Lucase.

Lucas souhlasil. Teď už bez mých námitek zaplatil lístky a my jsme mohli nasednout. Kolo se pomalu otáčelo a my jsme se s Lucasem střetli pohledy, nastala ta nejdivnější chvíle, která se mi kdy stala, bylo to, jakoby jsme byli s Lucasem propojeni, dívala jsem se do jeho očí a ztrácela se v nich, konečně jsem chápala Bellu, když mi říkala o sobě a Edwardovi.

Najednou se kolo se seknutím zastavilo, vylekaně jsem od Lucase odtrhla.

„Nemějte obavy, jen malá vada, jistě se to rychle vyřeší," ozvalo se vedle nás ze zabudovaného reproduktoru.

„Malá vada?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Co když se utrhneme a spadneme dolů?“ začala jsem panikařit.

„Neboj se, jsi tu s upírem, kdyby se to utrhlo, tak se ti vůbec nic nestane,“ usmál se na mě Lucas.

Moc mě neuklidnil.

Najednou jsme se ale rozjeli a já jsem se uklidnila.

Podívala jsem se na mobil a zděsila jsem se.

„Už je půl jedné, měla bych jít,“ řekla jsem Lucasovi.

Lucas přikývl.

Nasedli jsme do auta, měl krásné auto, černé a nablýskané. Jeli jsme rychle, a proto jsme už za chvíli stáli před naším domem. Lucas společně se mnou vystoupil a šel vedle mě směrem ke dveřím. U dveří jsme se na sebe podívali, byl to ten samý pocit jako na kolotoči.

„Myslím, že je čas na moji cenu,“ zašeptal Lucas a políbil mě.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný život? - 20. kapitola: