Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěňátko 1. kapitola

13.01.2010 (08:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6769×

1.

Seděla jsem na lavičce s kufrem u nohou a sledovala okolní krajinu. Všude byly stromy, tráva mech. Samá zelená a ještě z toho kapala voda, jak asi nedávno pršelo. Už teď jsem to tu nesnášela. Chtěla jsem zpátky své pražící slunce, pláže s jemným pískem a hlavně, být odsud co nejdál to jde.

To se mi však nepoštěstí. Až do teď jsem žila jen s mámou, ale ta se znovu vdala a museli se k vůli jeho zaměstnání stále stěhovat. Klidně bych jela s nimi, ale to bych musela také neustále střídat školy a to se ani jednomu z nich nelíbilo. Udělala bych cokoliv, abych nemusela sem. Mamka to tu sice také nesnášela, ale prý bych alespoň trochu měla vědět odkud pocházím.

Pocházím, pche! Sama vypadla jak jen to bylo možný.

Mé ponuré myšlenky přerušila zablácená dodávka, která zastavila přímo přede mnou. Skvělý odvoz je tu. Takže už je pozdě i na úprk. Sledovala jsem auto stále doufajíc, že tomu nějak uniknu. Po pár minutách se však otevřely dveře spolujezdce.

„Hejbni sebou, nehodlám tu čekat celý den.“

„Já klidně,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Přesto jsem se zvedla a kufr hodila na korbu. Teprve pak jsem si vyskočila do auta a práskla za sebou dveřmi.

„Jaká byla cesta?“

„Zpáteční by byla mnohem příjemnější,“ otočila jsem se konečně na Emily.

Popravdě, snažila jsem se to odkládat co to šlo. Já sice její jizvy ještě neviděla, ale mamka byla po poslední návštěvě tady skoro na prášky. Moc dobře jsem věděla jak k nim přišla a komu za to vděčí a nikdy ni nepřestanu považovat za blázna. Zůstávat tu i po tom všem. Ačkoliv, kam by takhle taky šla.

Ještě chvíli se nechala okukovat a pak nastartovala. Jely jsme bez jediného slova celou cestu. Jen občas jsem na ni nenápadně střelila pohledem. Byla předtím tak krásná. Mohla dělat klidně i modelku. Trochu toužebně jsem sjela její ostatní nezhyzděné rysy. Byly jsme si celkem podobné. Dlouhé tmavé vlasy, jemná opálená pleť a výraznější lícní kosti. Já však měla tmavší zelené oči. Nemusela jsem skoro ani používat tužku, protože už samy o sobě poutaly pozornost.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, kde jsme se ocitly. Emily zastavila před domem, který stál trochu bokem od vesnice a hned za ním už se rozprostíral opět ten hnusně zelený les plný mechu, bahna a vody, která neustále skapávala po dešti z větví.

Emily vyskočila a mě nezbylo než udělat to samé. Tak vzhůru do boje. Seskočila jsem na zem až se okolo rozstříklo řídké bahno. Se zatlou čelistí jsem pohlédla dolů, přímo na své nové boty tak na tři palce zabořené do bahna. Skvělý, vážně skvělý.

„Jacku, dovol mi představit mou sestřenku Luci,“ dolehl ke mě její hlas.

Ještě se vzteklým pohledem jsem zvedla hlavu. Vedle Emily stál nějaký kluk. Dobře kluk bylo zavádějící, protože vypadal spíš na 25.

„Luci, tohle je Jacob. Jeho táta je v nemocnici, tak na tu dobu bydlí u nás.“

„Takže velkej chlapec ještě potřebuje dozor?“ sjela jsem ho pohledem, který mi utkvěl na jeho paži, kde měl tetování.

„Jo takhle, takže štěně.“

A evidentně hodně nevzrálý, alespoň podle toho vytřeštěnýho výrazu, který na mě upíral. Podle toho, jak mu málem tekly sliny z otevřený pusy, jsem ho typovala spíše na buldočka, francouzskýho, zakslýho.

Popadla jsem z korby svůj kufr a pohodila mu ho, ať je tedy alespoň trochu užitečný. Marně zvedl ty svý gramlavý tlapy, dostal přímý zásah do hrudníku a i s kufrem zahučely do jedné z mnoha bahenních lázní, co se tu před domem vyskytovaly. Třeba ho to aspoň probere.

Raději jsem ho obešla a cestou popadla svůj kufr, nyní důkladně obalený půdními vzorky z tohodle zapadákova.

Za mnou se dovnitř vydala i Emily a naše nové štěňátko. Uvnitř mě čekalo další uvítání. V předsíni už stál Sam se širokým úsměvem. Při pohledu na mou naštvanou tvář a bahenní zábal mu koutky mírně poklesly.

„Rád tě konečně poznávám. Už...“

„Bezva, uvidíme, jak dlouho ti to vydrží.“

Dál jsem se tam nezdržovala. Vyklusala jsem po schodech nechávajíc za sebou bahnitou cestičku pro odvážlivce, kteří by se odvážili mi dnes ještě 'pozvednout' náladu. Kufr jsem položila hned u dveří, skopla boty a rozplácla se na postel.

(Jacob)

Před domem jsem zaslechl přijíždět auto a zvědavě vyšel ven. Bydlet u Sama než se táta vrátí z nemocnice bylo sice fajn, ale občas jsem si tu připadal jako pátý kolo u vozu. Ti dva byli horší než magnety. Emilyna sestřenka prý nebyla příliš nadšená, že se musí odstěhovat do takové pustiny jako rezervace v La Push, ale všechno je lepší než být pořád jen s těma dvěma.

Emily vystoupila z auta a protočila oči. Víc mou pozornost ale upoutala ta dívka co vystoupila chvíli po ní. Byla překrásná, nemohl jsem z ní ani spustit pohled. Cítil jsem, jak se mi začíná zrychlovat tep a polévá mě horko. Emily se s ní o něčem bavila, já však jako bych neviděl a neslyšel nic kromě její tváře.

Najednou se přede mnou něco mihlo. Nestihl jsem ani pořádně zvednout ruce a cosi mě prásklo přímo do hrudníku až jsem skončil na zemi. To mě konečně probudilo. Zmateně jsem se rozhlídl. Seděl jsem zadkem přímo v jedné z louží a vedle mě ležel velký kufr.

Přímo ke mě mířily čvachtavé zvuky a když jsem pohlédl tím směrem, uviděl jsem Luci jít přímo ke mě. Měla ladnou pružnou chůzi kočky a u mě se sklonila až mě zasáhla její vůně do nosu. Tak to byla podpásovka. Naprosto mě omamovala a než se mi znovu podařilo restartovat mozek, byla ona i kufr pryč.

Voda mi prosákla až na zadek tak jsem se konečně zvedl a vydal se za Emily do domu. Sam tam stál a přimhouřeně sledoval horní patu schodiště.

„Tohle vypadá na problémy,“ zabručel.

„S velkým P,“ kývla Emily ke mě.

Sam se podíval nejprve zmateně na ni, pak na mě a pak se zlomil v pase. Řval smíchy na celou chodbu. V takovém stavu jsem ho snad ještě neviděl. Tak po pěti, deseti či třicety minutách své pocity konečně vyjádřil dostatečně a práskl mě po zádech.

„Tak to hodně štěstí.“

Emily ho zamračeně dloubla loktem, načež si ji začal zase udobřovat. Tak u toho jsem vážně být nemusel. Vypadl jsem raději z domu.

Bloumal jsem po okolí a přemýšlel. Mé myšlenky se však točily stále jen kolem tmavých zelených očí. Vrátil jsem se asi za dvě hodiny. Sam se spokojeně rozvaloval v obýváku a jen mě viděl tak se mu po tváři rozjel pobavený škleb.

„Mohl bys mi prosím říct, co je tu pořád tak směšnýho?“

„Nejmladší bráška se nám otiskl,“ zakřenil se ještě víc.

Chvíli to cestovalo po podlaze skrz mé dlouhé vedení, než mi to došlo. Z vysoka jsem dosedl vedle něj.

„Jseš ji jistej?“

„Chceš snad zrcadlo, abys ten svůj připitomělý výraz viděl na vlastní oči?“

„Co mám dělat?“

Sam se podrbal a váhavě se podíval ke stropu, odkud až k našim citlivým uším doléhal tlukot srdce, který si už určitě s jiným nespletu.

„Tak v tvém případě vážně nevím,“ podíval se zpět na můj výraz. „Ale s Emily to také bylo docela zajímavý. Nejprve o mě vůbec nestála.“

„A cos dělal?“

„No co jsme mohl, nadbíhal jsem jí seč mi nohy stačily, neustále se ochomítal kolem. Dokonce jsem to zkusil i s mým neodolatelným líbacím talentem.“

„A ?“

„Majzla mě pánvičkou. Nakonec to ale vzdala a začala zjišťovat, že nejsem zas tak hroznej, jak si původně myslela,“ zazubil se na mě skromně.

No skvělý, se mám na co těšit. „Stalo se někdy, že ty se ta otisklá osoba, že by... no že nechce?“

Zadíval jsem se do země rozpačitě. Nějak už při té myšlence mi bylo na nic. Co budu dělat, když mě opravdu ne bude chtít. Já sice na vybranou nemám, ale ona?

„No... tak to se ještě nikdy nestalo,“ podrbal se znova Sam na hlavě.

Podíval jsem se na něj se zářivým úsměvem. Takže pravděpodobně vzato, mám to jistý. Už jenom, aby to pochopila i Luci.

***

Přecházel jsem po domě. Sam a Emily byli pryč a Luci o včerejška neslezla dolů. Potřeboval jsem ji vidět. Nakonec jsme to vzdal. Vyklusal jsem nahoru po schodech a zaklepal na dveře. Nic se nedělo. Možná spala. To by mě však už nezastavilo. Zabušil jsem znova, až se dveře mírně prohly.

„Co je.“

Otevřel jsem dveře a strčil hlavu do pokoje. Seděla na posteli a koukala ven.

„Nemáš hlad? Dole je snídaně.“

Konečně se otočila ke mě a já zas mohl spatřit ty její krásné oči. Naprosto mě hypnotizovaly, když se na mě upřeně zadívaly. Téměř jsem nestihl ani ustoupit, když chtěla projít dveřmi. Sešla dolů a já cupital za ní.

(Luci)

Zavrtěla jsem se a něco bylo špatně. Tohle nebyla moje postel, tahle byla měkčí a větší. Otevřela jsem prudce oči a zůstala civět do dřevěného stropu. Trvalo mi ještě chvíli, než jsem si zaúpěním vzpomněla kde to jsem.

Zespodu se ozývalo přecházení, ale mě se nikoho nechtělo vidět. Sedla jsem si raději na postel a výrala z okna. Ani to mi moc náladu nezlepšovalo. Všude samá zelená. Pořád to však bylo lepší než se dívat do zdi.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla a zaobírala se myšlenkami na svůj truchlivý osud v téhle díře, když se ozvalo zaklepání na dveře. Bezva, už mi lezou i sem. Doufala jsem, že zas odejdou, ale na dveře se ozvalo nové zabušení, až panty zaskřípaly. Jestli bude pokračovat, tak mi z těch dveří zbudou jen třísky.

„Co je,“ zahučela jsem.

Nemusela jsem na odpověď dlouho čekat, protože se ve dveřích okamžitě ukázala Jackova hlava.

„Nemáš hlad? Dole je snídaně.“

Nejprve jsem ho chtěla vyhodit, ale při slově snídaně se mi bolestivě sevřel žaludek. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy jedla. Snad v letadle? Vyskočila jsem na nohy a prošla kolem Jacoba, který jen tak tak stihl uhnout.

Už na chodbě jsem skutečně ucítila lákavou vůni, která mě vedla až dolů do kuchyně. Na stole byly ještě teplé muffiny. Popadla jsem jeden do ruky ještě než jsem dosedla a hladově se do něj zakousla. Jacob zůstal u dveří a sledoval mě. Nejprve jsem si ho moc nevšímala, ale pak už to začínalo být nepříjemný.

„Mohl bys na mě přestat zírat?“

„Popravdě, nemohl,“ rozpačitě se ošil.

Jak to sakra myslí? Jak že nemůže? Dívala jsem se na něj a něco co mi vytanulo z paměti. Znala jsme moc dobře legendy našeho kmene.

„To si ze mě děláš prdel?!“

Zavrtěl hlavou.

Muffin mi vypadl z ruky na stůl. Jestli se do mě vážně otiskl, tak to je v háji. Budu ho mít celou dobu za zadkem. No, čím dál lepší. Ne, že by nebyl hezkej nebo neměl skvělý tělo, to sice jo, ale už jen z tý představy mi běhal mráz na zádech. Chtěla jsem z tohodle zapadákova co nejdříve vypadnout.

Chuť mě přešla a nějak mi nešla už ani jeho ignorace. Zvedla se, ale jeho ctěnost zavazela přímo ve dveřích.

„Mohl bys laskavě uhnout?“

Postavila jsem se přímo před něj. Nehnul se ani o píď, jen na mě zíral tím svým magorským výrazem. Přestával se mi líbit stále víc a víc. Náhle jsem zaregistrovala jeho pohyb. Byl však neuvěřitelně rychlý, že než jsem se vzpamatovala, byla jsem přitisklá k němu, do zad mě tlačila linka a Jacob se mě snažil líbat.

Po vteřině naprostého zděšení do mě vjel vztek. Zapřela jasem se rukama do jeho hrudi a tlačila. Nehnul se ani o milimetr, jako by si toho ani nevšiml. Rukama jsem zašmátrala za sebe.

Konečně mě pustil. Nabrala jsem konečně vzduch do plic. Co mi ho však málem zas vyrazilo, byl ten jeho naprosto blažený škleb. Já mu však od něj rychle pomůžu. Pevně jsem sevřela ruku kolem rukojeti a švihla. Flákla jsem ho pánvičkou přímo do toho jeho úsměvu.

Normální člověk by po tom nejmíň flustal zuby, ale jemu nezmizel ani ten úsměv.

„To jsem ček...“

Krétén. Flákla jsem ho i tou druhou pánví a pořádně se rozmáchla. Tohle už zapůsobilo. Udělal krok dozadu.

„Tak tohle už ne,“ hekl.

On vážně není normální. Vztekle jsem zaskřípala zuby a chtěla konečně vyklusat z kuchyně. Zastavil mě však jeho výraz. Opět začínal nabírat při pohledu na mě ten úsměv a la IQ 10. Hmátla jsem rychle po té větší pánvi, na které se ještě rýsoval umělecký profil toho imbecila a vyběhla do svého pokoje.

(Jacob)

Koukal jsem, jak mizí na schodech a na tváři ještě cítil mírnou bolest. Ta má teda páru. Ale stálo to za to. Z přemítání mě vytrhlo zaskřípání dveří a Emilyn hlas. Vešla do kuchyně a zůstala překvapeně stát. těkala pohledem mezi mnou a zkřivenou pánví na podlaze.

„Co se tu sakra dělo?!“ přiběhla zkontrolovat škody, protože já jaksi nedokázal odpovědět. „A kde je ta moje druhá pánev?“

Jen jsem ukázal, nahoru. Emily zasténala.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěňátko 1. kapitola: