Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí - 6. kapitola

14.04.2011 (11:30) • Keady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 907×

„Taky máš hlad?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nemůžu spát, ty?“

„Já mám žízeň.“ A s těmito slovy jsem si nalila sklenici džusu.

Chvíli jsme si povídali, jak se těším do školy atd. Najednou se k nám někdo došoural a řekl, ať jdeme spát, prý jsou dvě hodiny ráno. Byl to Carlisle. S Edwardem jsme došli až na naše patro a popřáli si dobrou noc. Zalehla jsem do postele, ale jako obvykle se pořád jen převalovala ze strany na stranu. Nevím jak, ale nakonec jsem usnula. Probudil mě až hnusný zvuk budíku. Ach jo. Zase škola. I s mojí sádrou jsem se zvedla a odpajdala do koupelny. Když jsem vyšla měla jsem na posteli připravené oblečení. Dnes mi tu Alice nechala šedé šaty s dlouhými černými legínami a černým bolerkem. Nejvíce mě pobavilo, že tam stála jen jedna teniska. Alice mi k tomu dala šedou s růžovými hvězdičkami. Do vlasu jsem dala bílou čelenku a dala je do drdolu. Oblékla jsem se a dala učení do tašky. Tak a může se vyrazit. Sešla jsem dolů a všichni na mě tak nějak udiveně koukali. Nejvíc se divil Edward.

„Mám na sobě něco nalepeného, nebo co?“ zeptala jsem se a přitom se smála.

„Ne, jen vypadáš hezky.“ Usmíval se takovým pokřiveným úsměvem, který se mi líbil.

„Díky.“ Alice ke mně hned napochodovala a už mě táhla do jejího Porsche. Celou cestu mi pořád něco říkala. Ve škole jsme byly brzo, tak jsme si sedly před jídelnu na lavičky.

„Hlavně dávej pozor na nohu, do nemocnice se mi dneska moc nechce!“ kázala mi Alice.

„Budu se snažit, neboj,“ smála jsem se.

Najednou začala přijíždět další auta. Vyrazily jsme proto na hodinu. První hodinu mám matematiku s Edwardem. Odešla jsem do zadní lavice, kde na mě už čekal Edward. Dnes jsme brali podle učitele prý jednoduchou látku. Já jsem nerozuměla ničemu. Budu se muset doma zeptat Edwarda, jestli mi to nevysvětlí. Zvonilo. Hurá! Hned po matematice máme biologii. Ta mi celkem jde. Na biologii se mnou žádný sourozenec nechodí. Byla jsem tedy nucena sednout si k nějaké holce, která se jmenovala Angela. Byla hrozně hodná, ale moc nemluvila. Než jsem se nadála, tak už mě Alice znovu táhla do auta a my jely domů. Doma byla hrozná nuda. Ven jsem měla zakázáno chodit, dokud budu mít sádru. Ach jo. Šla jsem do svého pokoje a vzala si tmavě fialovou teplákovou soupravu. Co teď mám asi dělat? No jasný, půjdu se Edwarda zeptat na tu matiku. Sešla jsme dolů a hledala Edwarda. Jako většinou seděl u piána.

„Edwarde, pomohl bys mi, prosím tě, s matematikou?“ zeptala jsme se slušně.

„Jo, klidně.“ Následovala jsem ho do obýváku a sedla si na sedačku. „A co nechápeš?“ zeptal se a otevřel můj sešit, který jsem svírala v ruce.

„No to, co jsme dneska brali,“ svěřila jsem se mu.

Edward mi to vysvětloval několikrát, než jsem to pochopila. Potom, co jsem to konečně pochopila, tak jsme spočítali pár příkladu a mně zakručelo v břiše. Šla jsem proto do kuchyně a hledala něco k jídlu. Nakonec vyhrála vajíčka se slaninou. Po večeři přijela Esmé s Carlislem.

„Tak, jak jste se dneska měly, děti?“ ptala se nás Esmé.

„Celkem to šlo,“ odpověděla jsem.

„Tak to je dobře,“ řekla a s úsměvem odešla nahoru.

Asi kolem sedmé večer se nás Emmett zeptal, jestli nechceme jet do kina na Kick-Ass. Řekli jsme ano a já se šla upravit. Za hodinu vyjíždíme. Vešla jsem do šatny a hledala něco, co si na sebe vzít. Ještě před chvíli mi Alice navrhovala, že mi něco vybere, ale vymluvila jsem jí to. Umím se přece obléct, ne? Nakonec jsem zvolila zlatavou tuniku s flitrama. Pod to jsem si oblékla černé legíny a k tomu zlatou conversku. A aby mi nebyla zima, tak ještě delší černý kabát.

„Jsem hotová,“ oznámila jsem všem, když jsem došla dolů.

„Tak můžeme vyrazit,“ hnal nás už Emmett do aut.

Jela jsem s Edwardem v jeho Volvu. Bylo to pohodlné. Dojeli jsme před kino, kde už stáli ostatní. Vylézala jsem z auta a Edward mi podával ruku. Měl ji tak studenou. Večer ubíhal rychle a já se těšila do postele. Jsem tak unavená. Film byl výborný. Doma jsem hned pádila do koupelny a potom do postele.

Pohled Edwarda:

Celý týden jsme dělali pořád to samé. Škola, domů a dělat, že spíme. Každodenní rutina. Jsem zvědav, jestli Belle někdy řekneme, co jsme. Budeme muset, jak bychom jí pak vysvětlovali, že nestárneme a ona ano atd. Právě teď jsem seděl ve škole. Měl jsem s Alicí angličtinu. Bella byla u doktora na kontrole s nohou. Sádru už jí sundají a příští víkend pojedeme kempovat. Konečně zazvonilo a celá škola měla teď oběd. Moje rodina a já jsme tam také chodili, i když jsme nejedli.

Nevím, proč nám to rodiče zbytečně platili. Před jídelnou jsem potkal Alici a Jaspera. Přidal jsem se k nim a společně jsme došli k našemu stolu. Emmett s Rosalií už tady seděli a dloubali se v jídle. Alice s Jasperem se zvedli a šli si pro jídlo. Já dnes nemám náladu se v tom hnusu vrtat. Sedl jsem naproti oknu a třídil myšlenky lidí. Většina lidí přemýšlela nad úkolem, který zapomněli udělat. Kluci převážně mysleli na sport a na holky. Holky zase na kluky, nakupování a módu. Najednou jsem uslyšel zajímavou myšlenku.

Angela Weberová. Jediná holka z těch zástupů, která po mně nešílela. Brala mě pouze za kluka, který nemá rád holky, které se vnucují. To se mi na ní líbilo. Ale zpátky k jejím myšlenkám. Myslela zrovna na Bellu. Dále jsem si v její mysli přečetl, že by se s ní ráda spřátelila. Angela si myslela, že by mohly být skvělé kamarádky. Obě jsou tiché a dobře se učí. Opustil jsem její myšlenky, protože jsem si připadal jako zloděj. Nerad jsem se někomu hrabal v hlavě. Myšlenky jsou proto, aby se nikdo jiný bez dovolení nedozvěděl, co si myslíte. Najednou do mě někdo šťouchl.
„Edwarde, vstávej, za pět minut začíná hodina,“ oznamovala mi Alice.

Zvedl jsem se a zamířil do učebny biologie. Dnes probíráme hmyz. Mě osobně to vůbec nebaví. Koho by taky bavilo probírat mravence a jinou havěť? Mě teda ne! Byla to hrozná nuda. Moje mysl se zase zatoulala k Belle.

„Že, pane Cullene?“ zeptal se mě náhle učitel.

„Co prosím?“ zpozorněl jsem.

„Nad čímpak přemýšlíte?“ zeptal se s úsměvem na tváři.

V tu chvíli mě napadlo. Nesmrtelnost brouka.

„No, jen by mě zajímalo, jestli je brouk nesmrtelný,“ odpověděl jsem se sarkasmem v hlase.

„Aha,“ odpověděl učitel a v myšlenkách jsem mu přečetl, že by mě nejradši nechal po škole.

Konečně zvonilo. Dnes už můžu jít domů. Víkend. Jak já jsem se těšil. Šel jsem směr parkoviště a u auta zahlédl Alici a ostatní. Alice se hrozně smála. Došel jsem k ní a nechápavě se na ni podíval.

„Tak nesmrtelnost brouka, jo?“ vykuckala ze sebe.

„No tak co jsem měl říct?“ zeptal jsem se nakvašeně a sedl si za volant. Alice a Jasper si ke mně přisedli. Rosalie a Emmett pojedou Jeepem. Alice se mi celou cestu domů smála a já byl naštvaný. Jasper byl zmatený z našich citů, tak se radši ani neptal, co se stalo. Zajel jsem do garáže a unikl do svého pokoje před Alicí. Rosalie, Esmé a Alice dnes pojednou s Bellou nakupovat na příští víkend potřebné věci. Samozřejmě se staví i pro nějaké to oblečení. Jako vždy. Holky odjely něco po čtvrté odpoledne. Všichni jsme museli nutně na lov. Holky byly včera, když Bella spala. Vydali jsme se do lesa za náš dům a já hned ucítil moji oblíbenou pumu. Skočil jsem na ni a vysál ji do poslední kapky krve.

Měl jsem ještě hlad, tak jsem uznal, že si chytím ještě nějakou tu srnku. Nasál jsem vzduch a běžel za svou kořistí. Potom, co jsem byl plný, jsem se vydal za ostatními. Emmett s Jasperem se přátelsky rvali o medvěda a Carlisle se na ně díval jako pyšný otec. Skočil jsem na medvěda a chytl ho pod krkem. Emmett se po mně sápal a já mu i s medvědem utíkal po lese. Jasper s Carlislem se tomu smáli a Emmett neměl daleko k breku. Pustil jsem medvěda a hodil ho Emmettovi do náruče. Ten to ovšem nečekal, takže spadl na strom a ten se pod jeho tíhou zlomil. Vrátil jsem se opět ke Carlislovi a Jasperovi a čekalo se jen na Emmetta, až vysaje medvěda. Vydali jsme se po známé cestě domů. Holky tu ještě nebyly, tak jsme si ještě zahráli baseball. Bylo to skvělé odreagování. Když se pomalu stmívalo, uslyšeli jsme na příjezdové cestě auto. Vtrhli jsme jako tornádo do domu a sedli si všichni na sedačku.

„Tak jsme tady, ale máme jeden velký problém s taškami, je jich moc,“ oznámila nám jako vždy Alice.

Já nevím, jak může pořád jenom nakupovat. Proto jsme se všichni vydali do garáže a uviděli ty tašky. Každý (i holky) musel jít nadvakrát, než jsme všechno z auta přinesli. Potom se roztřídily tašky a ženská část domu běžela do své šatny uložit nové kousky. Zbylo zde patnáct tašek. Pět z nich byly potřeby na kempování, tak to Carlisle uložil do garáže. Ve zbývajících taškách bylo zase samé oblečení. To bude asi naše, ne? Takže jsme to museli přebrat. Emmett měl největší číslo, takže ten to měl lehké. Zbývalo tu osm tašek.

„Hoši, nevíte, které tašky jsou moje?“ zeptal se vyjukaně Jasper.

„To neumíte ani poznat, co komu patří?“ řekla nám Alice, která nám to šla roztřídit.

„Jaspere, ty tady máš jednu tašku,“ podala mu ji a Jasper odstoupil od našeho kroužku.

„Carlisleho je tady ta červená a modrá taška,“ podala mu ji a Carlisle spokojeně odkráčel do své pracovny.

„Zbytek je tvůj,“ oznámila mi a začala mi líčit, že jsem byl docela drahý.

Vzal jsem si svých pět tašek a odkráčel do svého pokoje. V pokoji jsem otevřel svoji skříň a jedno po druhém dával na svoje místo. Najednou někdo zaklepal. Byla to Bella. Nakoukla a zeptala se mě, jestli může dovnitř. Samozřejmě jsem řekl, že ano a ona si sedla na moji postel. Zrovna jsem držel nějakou modrou košili a ona najednou vyhrkla.

„Tu jsem ti vybrala já,“ řekla pyšně.

„To jsi všechno vybírala ty?“ nedalo mi to.

„Jo, protože holky vybíraly pro své miláčky a já se rozhodla koupit i něco tobě,“ řekla s úsměvem na tváři.

Poděkoval jsem jí a dál si uklízel nové oblečení do skříně. Jen co to bylo, vyhodil jsem tašky a sedl si vedle Belly. Chvíli jsme si povídali a rozhodli se jít podívat dolů. Dole byli všichni a vařili. To bylo velice divné. Všichni kromě Esmé se k jídlu nechtěli přibližovat.

„Chtěli jsme ti udělat radost, Bello,“ oznamovala nám Esmé.

„Konečně nemáš tu sádru, tak to musíš oslavit.“ Usmívala se přátelsky Alice.

„Mnohokrát děkuji,“ poděkovala Bella.

Když bylo jídlo hotovo, prostřeli jsme stůl a mohlo se jíst. Bella se do toho nadšeně pustila a já kvůli tomu, abych jí udělal radost, tak snědl polovinu jídla. Bléé. Málem jsem se pozvracel. Nevím, jak mi to mohlo kdy chutnat. U stolu jsme byli docela dlouho a nakonec náš Emmett zase vymyslel nějakou blbost. Chtěl, abychom si zahráli AZ – kvíz. No prostě blbost. Byli jsme rozděleni na Bellu, mě, Esmé a Carlisla.

Druhou skupinu tvořil Emmett, Rosalie, Jasper a Alice. Nakonec to všechny bavilo a vyhrál náš tým, díky Carlisleovi. Tohle jsme dřív vůbec nedělali. Nakonec zase přišly holky s návrhem, že udělají módní přehlídku. Mužská část byla porotci a dámy se šly převlékat. Ovšem bylo zakázáno hlasovat za svou drahou polovičku. Aby někdo někomu nenadržoval. Jako první šla na řadu Esmé. Carlisleovi se zajiskřilo v očích, jen co se začala procházet po schodech. Nejvíce jsme mohli dávat deset bodů.

Esmé měla za tohle u mě devět. Jako další šla Rosalie. Emmett nemohl hlasovat, tak se na ni aspoň díval jako vlk na svou kořist. To v noci budou zase rány. Rosalie dostala taky devět. Alice byla hrozně roztomilá. Vypadala jako panenka. Té jsem musel dát deset. Jako poslední šla Bella. Měla na sobě šaty nad kolena. Měly modrou barvu. Modrá se k ní moc hodila. Vlasy měla v drdolu a hezky se smála. Tak za tohle je pro mě vítězka ona. Nakonec se počítaly body a vyhrála Bella. Její výhra byla docela dobrá.

Vybírala film, na který se budeme dívat. Vybrala Prci, prci, prcičky. Sedl jsem si vedle ní na sedačku a nemohl uvěřit, jak krásně voní. Film končil přesně v jednu v noci. Byl to velice náročný den. Všichni jsme zalezli do svých pokojů a chystali se „spát“. Prvně jsem šel do koupelny pod sprchu. Najednou zaklaply dveře. Někdo tu je, ale kdo? Vypnul jsem vodu a vydal se ke dveřím. Otevřel jsem je a uviděl, jak sedí na mé posteli.

Autor: Keady, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí - 6. kapitola: