Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí - 9. kapitola

03.05.2011 (08:15) • Keady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 808×

Pohled Edwarda:

Jeli jsme po dálnici takovou rychlostí, že by nás měli zavřít. Jel jsem ve svém autě s Rose a Emmettem. Alice, Jasper, Esmé a Carlisle jeli za námi. Zastavil jsem na parkovišti před letištěm a vystoupil. Musíme někomu říct, aby nám odvezl auta do nového domova. Škoda, že se stěhujeme. Forks bylo perfektní. Vešel jsem do haly a přistoupil ke stolu, kde stál muž, který vydával lístky.

„Dobrý den, mám tu zarezervovaných sedm letenek do Itálie na jméno Cullen.“

Alice s Jasperem šli mezitím, než mi dají letenky, zjistit, kdy nám to přesně letí. Emmett s Rosalie se s někým dohodli, aby nám auta odvezli do Ruska. Konečně jsem dostal letenky a mohli jsme si jít sednout do letadla. Seděl jsem jako obvykle sám. Celou cestu jsem přemýšlel nad Bellou. Budeme ji muset přeměnit, aby nás nechali na pokoji. Cesta překvapivě nebyla moc dlouhá. Letuška nám ohlásila, že se máme připoutat, protože přistáváme. Zapnul jsem si pás a podíval se z okna. Byla tma. To jsme potřebovali. Letadlo konečně přistálo a my mohli vystoupit. Venku před letištěm bylo několik taxíků. My ale potřebujeme tři auta.

„Říkám to nerad, ale budeme muset ukradnout tři auta,“ prohlásil Carlisle.

„Nebo si můžeme nějaké půjčit,“ navrhla Esmé.

Vyšli jsme proto do půjčovny aut hned vedle letiště a koukali se, co tu mají. Nakonec jsme vybrali tři nejlepší auta, které tam měli. Nasedli jsme a vyjeli do Volterry. Celá cesta probíhala v pohodě, protože jsme jeli přes noc. Do Volterry jsme přijeli něco kolem půlnoci. Auta jsme nechali u brány a šli ke vchodu, kde stáli dva strážci.

„Jdeme za Arem,“ promluvil diplomaticky Carlisle.

„Už vás očekává, pojďte za mnou,“ řekl ten větší a vedl nás do útrap hradu.

Všude byla veliká tma a chlad. Kdybych byl člověk, tak asi umrznu. Upír nás vedl prvně do sklepení a pak jsme šli zase nahoru, kde bylo staré schodiště. Na konci schodiště byly dveře. Upír, který nás přivedl, je otevřel a my se nacházeli ve velké síni.

„Aro, tady máš očekávanou návštěvu,“ promluvil a vrátil se zpátky, odkud jsme přišli.

„Vítejte, přátelé,“ přivítal nás Aro a vstal ze svého trůnu.

„Kde je Bella?“ vykřikla Esmé a vtom padla v bolestivém křiku na zem.

Carlisle se k ní hned sehnul a prosil Jane, která se neslyšně přikradla, aby přestala.

Esmé najednou přestala křičet a Jane se pomstychtivě usmála.

„Jane, drahoušku. Zajdi pro naši Bellinku do vězení,“ prosil Jane Aro s úsměvem.

Jane se odebrala pomalou chůzí někam za trůny a zmizela. Určitě šla pomalu schválně.

„Proč si nám to udělal?“ zeptal se potichu Carlisle.

„Přece znáte zákon, ne?“ zakřičel Aro. „Žádný člověk se nesmí dozvědět o naší existenci,“ pokračoval.

Vtom vešla Jane s Bellou, kterou držela za vlasy, až bolestně křičela.

„Pusť ji,“ zařval jsem na ni a vtom jsem spadl na zem v agónii bolesti.

„Nech toho,“ zakřičela Bella. A při tom jí tekly slzy.

Jane mě chvíli mučila ještě chvíli a pak jsem ucítil klid. Bolest odešla. „Nikdy na mě nekřič,“ řekla tak potichu, že to Bella ani neslyšela.

„Ale přece se nebudeme hádat, ne?“ řekl s klidem Aro.

„Aro, chtěl bych tě poprosit, jestli bys nám neodpustil,“ řekl prosebným hlasem Carlisle.

„No to ještě nevím, Carlisle.“ Ušklíbl se.

„Já vím, porušili jsme nejvyšší zákon, ale když ji přeměníme, tak bys nám mohl vyhovět, ne?“ prosil dál.

„No to ještě nevím, Carlisle,“ odpověděl s úsměvem.

„Co za to?“ vydíral.

„Když Bella už ví o tajemném světě upírů, neměla by se do něj také přeměnit?“ pohrával si s úsměvem.

„Jinak ji zabijeme.“

Carlisle horlivě přemýšlel co mu odpovědět, nakonec odpověděl takto: „Dej nám rok a Bella bude jedna z nás.“

Aro kývnul, nejspíše na souhlas a odebral se poradit se svými bratry. Po nekonečných pěti minutách se vrátil za námi. „Já a moji bratři souhlasíme,“ řekl chladným hlasem.

„Přesně za rok si vás najdu a jestli bude stále člověk, tak vás zabijeme,“ dořekl a povolil Jane, aby pustila Bellu.

Bella se rozeběhla a přistála Alici v náručí. Jakmile ji Alice stiskla, tak se Bella rozbrečela. Přišel jsem k nim a objal ji. Hned se Alice pustila a uvěznila mě ve svém objetí. Bože, ta tak krásně voněla. Vzal jsem ji do náruče a šel zase ke schodišti, kterým jsme se sem dostali. Teprve co jsme došli k našim autům, položil jsem ji dozadu mého auta a Rosalie si k ní přisedla. Konečně jsme mohli všichni opustit tohle hnusné místo. Jel jsem, co nejrychleji to šlo. Zastavil jsem a už nějakého hotelu. Jakmile k nám přijelo i druhé auto, tak jsem vystoupil a šel se poradit s Carlislem co dál. Nakonec jsme se rozhodli pro, abychom se ubytovali v hotelu a Bella se mohla vyspat. Hned zítra ráno se odebereme na letiště a zpátky do nového domova. Zamluvili jsme dva pokoje. Holky šly do jednoho pokoje a my do druhého. Recepční se na nás tak divně koukala a v mysli jí pobíhalo, jestli nemáme peníze, že máme jen dva pokoje pro osm osob. Na můj vkus byla moc zvědavá. Vešel jsem do našeho pokoje. Emmett s Jasperem si zabrali pohovku a televizi. Carlisle šel vedle a já zalezl do ložnice. Tohle bude ještě dlouhá noc.

Pohled Belly:

Něco studeného mě položilo na měkkou postel. Nejspíše to byl někdo z mé rodiny. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se jich mám zeptat na to, co říkal Aro, či ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že se zeptám až ráno. Byla jsem tak unavená, že jsem se hned ponořila do světa snů.

Ráno mě probudila něčí ruka na mé tváři. Otevřela jsem oči a viděla Esmé, jak se nade mnou sklání a usmívá se. „Konečně ses probudila, potřebujeme s tebou mluvit,“ prohodila a odešla do jiné místnosti.

Kde to vůbec jsem? No to je jedno, hlavní je, že jsem se svojí rodinou. Vylezla jsem z postele a zamířila do místnosti, kam šla před chvílí Esmé. Byla tam celá moje upíří rodina. Počkat! Upíří? No ano, na to jsem se jich chtěla včera zeptat. „Bello, sedni si,“ vyzval mě Carlisle.

Sedla jsem si na pohovku a čekala, co se bude dít. „Jak jsi zjistila, tak jsme upíři,“ pokračovala Esmé.

„To není možné,“ vyšlo mi z úst proti mé vůli.

„Ale je, zlatíčko,“ uklidňovala mě Esmé.

„A jak se to vlastně stalo?“ nedala mi moje zvědavost.

„Jako první jsem se proměnil já, ale byl jsem sám, takže jsem si chtěl pořídit společníka. Jednou takhle v nemocnici jsem měl zrovna noční službu a uviděl Edwarda. Jeho rodiče už zemřeli na španělskou chřipku a on byl sám. Byl jsem si jistý, že nikoho nemá. Unesl jsem ho proto z nemocnice a proměnil. Jako další se k nám přidala Rosalie. Jednou večer jsem šel lovit a uslyšel výkřiky. Vydal jsem se za nimi a uviděl Rosalii, jak leží na chodníku. Vypadala jako mrtvá. Rychle jsem ji popadl a běžel s ní k nám. Edward prvně nesouhlasil, ale nakonec jsme ji proměnili. Po Rosalii se k nám přidala Esmé, kterou jsem našel v márnici. Skočila totiž s útesu dolů. Zemřel jí syn. Poslali ji rovnou do márnice, i když její srdce ještě bilo. Unesl jsem ji a přeměnil. Po nějakém čase se k nám přidala Alice s Jasperem,“ dopovídal Carlisle.

Jediné, co jsem dělala, bylo, že jsem na ně koukala s otevřenou pusou. „A ještě někteří z nás mají jisté dary,“ pokračoval.

„A jaké?“

„No, Edward může číst myšlenky, Alice vidí budoucnost a Jasper cítí emoce,“ dořekl a já vydechla úžasem.

„A podstatná věc je, že nepijeme lidskou krev, ale zvířecí, a nespíme,“ doplnil Edward.

„Vy nespíte? A pijete krev? Ukážeš mi někdy, jak lovíte?“

„Ne, to v žádném případě. Dokud nebudeš upír,“ nakázala Esmé.

„Vy mě taky přeměníte a kdy?“ zeptala jsem se.

„Moc se ti za to omlouvám, Bello, kdybychom tě neadoptovali…“

„Tak bych nebyla šťastná,“ dokončila jsem za Carlislea jeho slova a objala jsem celou moji rodinu.

„Jste to nejlepší, co mě kdy potkalo. I když jste upíři. A podstoupím tu nehoráznou bolest a pálení, abych byla jako vy celou věčnost.“

Autor: Keady, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí - 9. kapitola: