Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 1. díl

12.03.2010 (17:00) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2182×

Vůbec jsem nevěděla, kam to jdu, ale jedním jsem si byla naprosto jistá, že s ním už nevydržím ani minutu. Lesní cestička, po které mě nohy nesly dál a dál, mířila někam do neznáma. Párkrát jsem zakopla o kořeny stromů a upadla… Začalo strašně pršet a mě byla čím dál tím více větší zima… Došla jsem k opuštěné silnici a neměla sílu už jít dál. Posadila jsem se na promoklou zem a opřela se o kmen stromu… Oči se mi začaly zavírat únavou. Ne! Musím vydržet! Nesmím to vzdát!

Probudila jsem se v neznámém pokoji, ale ne v nemocničním. Byl totiž velmi vkusně vybaven… Ležela jsem v posteli a vůbec se mi z ní nechtělo vstávat, i když jsem neměla tušení, kde to vlastně jsem.

„Dobré ráno, vyspala ses dobře?“ Ve dveřích se objevila cizí žena.

„Kde to jsem?! Kdo jste vy?!“

„Já jsem Esmé Cullenová. Můj manžel Carlisle tě našel na okraji lesa cestou z práce, podchlazenou a vyčerpanou, a tak tě vzal k nám domů,“ vysvětlovala.

„Za vše vám moc děkuju, ale budu muset jít.“ Vstala jsem a chtěla odejít, ale ona mě zadržela.

„Máš vůbec kam?“ zeptala se.

„No, vlastně ne.“ Vzpomněla jsem si na včerejší událost.

„Můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít.“ Byla velmi milá a nepředstavitelně krásná.

„Tohle teď bude tvůj nový domov, dokud si něco nenajdeš.“ Usmála se a odešla… Pomalu jsem otevřela dveře a za nimi stál nějaký kluk.

„Promiň, že tě obtěžuju, ale Esmé ti vzkazuje, že se máš jít nasnídat… Já jsem Emmett.“ Podal mi ruku, která byla asi desetkrát větší než ta moje.

„Já jsem Vanessa.“ Podala jsem mu ruku a on mi ji stiskl.

„Auuuu!“ Měl tak pevný stisk! No, není se čemu divit, byl samý sval.

„Moc se ti omlouvám!“

„Emmette! Kolikrát jsem ti říkala, ať si na tohle dáváš pozor!“ okřikla ho nějaká holka. Měla dlouhé blond vlasy a byla stejně krásná jako Esmé.

„Ahoj, já jsem Rosalie,“ představila se.

„Já jsem Vanessa.“

„Vanesso! Máš tady snídani!“ ozval se ze zdola Esménin hlas. Emmett a Rosalie vyrazili první a já hned za nimi. Sešli jsme dolů po schodech a ocitli se ve velkém luxusním obyváku s velkými skleněnými okny, ze kterých bylo vidět do rozsáhlého lesa. Emmett a Rosalie šli pořád dál až do kuchyně, takže jsem se nestihla po domě pořádně porozhlédnout. U stolu seděla ještě jedna holka. Byla malinká, měla tmavší vlasy a krásou se podobala Esmé a Rosalii.

„Ahoj já jsem Alice.“ Vyskočila ladně ze židle a přitancovala ke mně, aby mě mohla obejmout.

„Já… Já jsem Vanessa.“ Byla jsem překvapená její přátelskostí.

„Co to máš proboha na sobě?!“ zhrozila se.

„Pojď prosím tě se mnou!“ Chytla mě za ruku a vedla nahoru do svého pokoje. Otevřela další dveře a vstoupila do rozsáhlé šatny.

„To ne… To taky ne… To se k tobě nehodí… Ano! To je přesně to, co jsem hledala!“ vykřikla radostně. Vytáhla nějaké šaty a strčila mi je do ruky.

„Obleč si je!“ poručila mi. Tak jsem se tedy převlékla do krémových šatů s flitrovými ozdobami a menším výstřihem. Sahaly mi těsně pod kolena a dokonale ladily s botami, které mi Alice půjčila.

„Moc ti to sluší, ale ještě by to něco chtělo.“ Otáčela mě pořád dokola a prohlížela ze všech stran. Najednou mě popadla za ruku a táhla mě směrem do koupelny… Už předtím jsem si všimla, že má strašně studenou ruku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost…  Ani nevím, co všechno mi napatlala na obličej a vlasy, ale její výraz ve tváři napovídal tomu, že to nebude až tak hrozné.

„Teď vypadáš skvěle!“ Zaradovala se a táhla mě zpátky dolů do kuchyně, kde seděli nějací další dva kluci… Ten jeden měl rozcuchané zlatavé vlasy a ten druhý měl delší vlasy do blond barvy.

„Já jsem Jasper,“ představil se ten blonďák

„Já Vanessa,“ odpověděla jsem… Ten druhý si mě moc nevšímal… Pak se bez jediného slova zvedl a odešel.

„Z toho si nic nedělej, Edward už je prostě takový,“ vysvětlovala Esmé.

„Mimochodem moc ti to sluší,“ dodala.

„Děkuji, ale za tím vězí Alice.“

„Jako vždy,“ zamumlal Jasper…  Alice na něho nahodila rozčílený pohled. Toho si ale Jasper vůbec nevšímal.

„Děkuji za snídani. Byla výborná!“ Opečená slanina, smažená vajíčka, tousty a pomerančový džus, tak přesně vypadala moje vysněná snídaně.

„Pojď, provedu tě po domě,“ navrhla Alice.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„Takže kuchyň a obývák už jsi viděla… Tohle jsou dveře do garáže, naše rodina vlastní spoustu aut.“  Ukázala na dveře v menší předsíni, přes kterou se chodilo z obyváku do kuchyně.

„V obyváku trávíme spoustu času, proto je tak veliký.“ Zdál se mi větší, než když jsem ho viděla poprvé.

„A tohle je hlavní vchod.“ Došli jsme na konec obyváku. Vedle velikých skleněných dveří stál botník, věšák a dvě malá křesla.

„Jdeme dál.“ Vrátily jsme se zpátky a vyšly schody nahoru do haly s šesti dveřmi. Alice otevřela první a vešla dovnitř.

„Tohle je můj a Jasperův pokoj.“ Byl velmi útulný a hezky zařízený. Měl velikou manželskou postel, vlastní šatnu a koupelnu a vše bylo dokonale sladěné.

„Jak to, že nemáte každý svůj vlastní?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Víš, my spolu chodíme,“ odpověděla.

„Aha.“ Alice zavřela dveře a šla směrem k druhým.

„Tohle je pokoj Rosalie a Emmetta, tam radši chodit nebudeme. To víš, Emmett nerad uklízí… Chudák Rosalie.“ Obě jsme se rozesmály... Podle toho jsem pochopila, že Emmett a Rosalie jsou spolu, tak jako Alice a Jasper.

„Já to slyšel!“ ozval se Emmett… Alice vstoupila do dalších dveří.

„No jak už sis určitě všimla, to je tvůj pokoj. Máš tady vlastní koupelnu a šatnu, která je bohužel prázdná, ale návštěva obchoďáku to napraví.“ Můj pokoj s vlastní koupelnou a šatnou?! Takový jsem si vždycky přála…  Byl vymalován do fialova a nábytek laděn do bíla. Nechyběl ani malý gaučík a televize. Na psacím stolu ležel notebook.

„Ten notebook mohu taky používat?“

„No ovšem… Tak pojď, jdeme dál!“ Popohnala mě… Zastavila se u dalších dveří.

„Tohle je pokoj Edwarda, nerad tam někoho pouští, tak ho radějii vynecháme.“ Já jen přikývla.

„Tohle je Carlisleova pracovna.“ Otevřela další dveře.

„Kdyby jsi potřebovala nějakou knihu, obrať se tady. Má snad všechny knihy na světě.“ Pracovna byla veliká a vybavená tmavým starožitným nábytkem. Alice zavřela dveře a šla do dalšího pokoje.

„Tohle je pracovna Esmé. Pracuje z domova, jako bytová architektka.“ Všude byly papíry s návrhy, látky, vzorníky barev a mnoho dalšího.

„No, do dalšího patra chodit nemusíme. Je tam Esménina a Carlisleova ložnice a malý pokoj pro hosty. Tím pádem naše prohlídka končí, děkuji za pozornost.“ Alice se uklonila a já jí zatleskala.

Po večeři jsem si dala teplou sprchu, vyčistila si zuby a šla spát… V noci mě vzbudil rámus a kroky, které mířily směrem ke dveřím mého pokoje.

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 1. díl: