Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 9. díl

20.08.2010 (12:30) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1300×

„Vanesso! Vanesso!“ uslyšela jsem vzdáleně Carlisleův hlas, ale nedokázala odpovědět… Najednou mě pohltila černota.

„Vanesso! Lásko moje!“ volal Edwardův hlas ze tmy.

„Edwarde, kde jsi?!“

„Tady jsem!“ Najednou jsme se ocitli na naší louce. Edward stál mezi stromy a natahoval ke mně ruce. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale nešlo to. Jako by mě něco drželo… Začal se ztrácet v mlze a já se k němu chtěla dostat ještě více.

„Už ho nikdy neuvidíš… Edward je mrtvý,“ řekl se smíchem hlas za mnou. Otočila jsem se za ním a spatřila Victorii, která se spokojeně usmívala. „A teď si na řadě ty a ten váš spratek.“

„Ne!“ vykřikla jsem a okamžitě se probrala.

„Vanesso, klid, byl to jen zlý sen. Všechno je dobré,“ uklidňoval mě Edward a pořádně mě objal… Byla jsem tak ráda, že je zase u mě. Strašně moc jsem se o něj bála.

„Victoria… Ona…“ koktala jsem a po tvářích mi tekly slzy.

„Victoria nám už nebude ničit život. O to jsem se postaral.“

„Co se stalo?“ Pamatuji si jen, že se mi udělalo špatně.

„Zkolabovala si.“

„A co miminko? Je v pořádku?“

„Oba jste v pořádku.“

„A kdy se vrátíme domů?“ Už jsem se nemohla dočkat.

„Hned, jak ti bude lépe.“

„Takže za hodinku vyrážíme?“

„Cože?!“ nevěřícně na mě hleděl.

„Edwarde, chci se domů vrátit co nejdřív a začít si naplno užívat těhotenství.“

„Ach jo… Řeknu Alici, aby ti pomohla s balením.“ Políbil mě na čelo a odešel.

Vyjeli jsme kolem desáté a domů dojeli po páté, protože jsme se ještě stavili v obchoďáku pro jídlo. To jsme ale neměli dělat, neboť mě Alice tahala po oddělení s těhotenskou módou a já musela zkoušet jedno oblečení za druhým. Kdyby Edward nezakročil, byli bychom tam snad do zavíračky… Byla jsem utahaná tak, že jsem ulehla do postele a celý zbytek dne nevylezla… Neměla jsem sílu jít po svých, a tak mě Edward vzal do náručí a odnesl nahoru. Opatrně mě položil na postel a vmžiku ležel vedle mě a objímal mě svými studenými pažemi.

Jacob

Už to bude měsíc, co jsem Vanessu neviděl. Tolik mi chybí… Po škole se šušká, že už delší dobu žije s těmi pijavicemi Cullenovými, a že teď na nějakou dobu odjeli z města.

Cestou na hodinu angličtiny se ke mně přidal Mike. „Už si to slyšel?!“

„Co jako?“ Věděl jsem, že zase vytáhne nějaké blafy.

„Vanessa je těhotná s tím Edwardem Cullenem a před narozením dítěte se budou brát.“

„Od koho ses to dozvěděl?!“ Určitě od Jessiky.

„Jessika má kamarádku, a ta kamarádka má kamarádku, a ta Vanessu včera viděla v obchoďáku v oddělení s těhotenskou módou… A nebyla tam sama. Byla tam i se svou novou rodinkou.“ Nevěřil jsem ničemu z toho, co se o ní po škole povídalo. Nebo spíše nechtěl… Možná je to pravda! Co když se stane jednou z nich?! Nestačí jim, že už kvůli nim zemřela Bella?! To musí zemřít další dívka, kterou miluji?! Tohle už nesmím dopustit!

Mike se posadil na své místo vepředu a já se šoural dozadu, kde jsme spolu s Vanessou vždycky sedávali… Celou hodinu mi to, co se o ní povídalo, vrtalo hlavou.

O měsíc později

Vanessa

Bylo osm hodin, budík řval na celé kolo, ale mně se vstávat vůbec nechtělo.

„Dobré ráno,“ do pokoje vešel Edward i s mou snídaní.

„Dobré,“ odpověděla jsem.

„Doufám, že ti bude chutnat. Děla jsem to já,“ pochlubil se a položil tác se snídaní na noční stolek.

„Tak to jsem zvědavá.“ Posadila jsem se a pustila se do té dobroty.

„Co dneska podnikneme?“ zeptal se zvědavě a pozoroval mě, jak do sebe házím jedno sousto za druhým.

„No nejprve musím do nemocnice na prohlídku ke Carlisleovi a pak bychom se mohli jet kouknout na nějaké vybavení do pokojíčku pro prcka… Co ty na to?“

„Tak fajn,“ souhlasil.

„Můžu jet s vámi? Prosím,“ objevila se v pokoji Alice s prosebným pohledem a neodolatelným úsměvem.

„V žádném případě!“ rozhodl Edward a její úsměv rázem zmizel.

„Tak jak chceš!“ odsekla naštvaně a odešla.

„Takhle naštvanou jsem ji ještě teda neviděla.“

„Neboj, to přejde,“ uklidňoval mě.

„Když myslíš…“

„Já to vím.“ Políbil mě na čelo, vzal tác s prázdným talířem od snídaně a odešel.

Nechtělo se mi vůbec vstávat, ale nakonec jsem se přemohla. Ihned jsem si to namířila do koupelny a dala si pořádnou sprchu… Mé bříško bylo zase o trošku větší.

Venku bylo poměrně teplo, a tak jsem si oblékla světle modrou tuniku s bílým tílkem, rifle a černé baleríny, které mi ladily s černou kabelkou. Vlasy jsem si sepnula do jednoduchého culíku, řasy jsem napatlala černou řasenku, pusu leskem a mohlo se vyjet.

„Tak už můžeme?“ zeptal se Edward.

„Jo,“ odpověděla jsem, popadla kabelku a vydala se do garáže… Za chvíli už jsme stáli před nemocnicí a Edward mi pomáhal vystoupit.

„Můžeme?“ nakoukla jsem do Carlisleovi ordinace.

„Jistě, pojďte.“ Posadila jsem se do křesla naproti něj a Edward se postavil vedle mě.

„Tak jak se dneska cítíš?“

„Docela dobře.“

„Žádné ranní nevolnosti?“

„Ne.“

„Takže provedeme obyčejnou těhotenskou prohlídku… Však už to znáš.“ Zvážil mě, změřil mi tlak a výšku. Všechno bylo v normě. Vše pečlivě zapsal do mé karty a ukázal na lehátko. „Lehni si tady.“ Opatrně jsem se na něj položila a Carlisle mi prohmatal břicho. Poté mi ho napatlal nějakým gelem a několikrát mi ho přejel ultrazvukem, až se konečně na obrazovce objevilo tělíčko našeho drobečka. Edwardovi se rozzářily oči a ústa se mu roztáhla do užaslého úsměvu.

„Podle vyspělosti a velikosti si tak ve dvacátém osmém týdnu těhotenství. Jestli to takhle půjde dál, bude dítě nejpozději za měsíc na světě.“

„Vážně?!“ podivil se Edward.

„Dítě roste strašně rychle… Pokud se ovšem neobjeví nějaké zdravotní problémy. Zatím je všechno v naprostém pořádku.“

„Dobře.“

„Můžeš se utřít,“ podal mi papírovou utěrku. „Ještě stále nechceš vědět pohlaví dítěte?“

„Ne, chci se nechat překvapit.“

„Je to jen na tobě… Kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak klidně přijď.“

„Takže můžeme jít?“

„Myslím, že to je pro dnešek všechno.“ Edward mi pomohl na nohy a pomalu jsme se chystali k odchodu.

„Málem bych zapomněl! Tady máte snímky dítěte.“ Podal mi je a já je schovala do kabelky. „Vyřiďte Esmé, že přijdu kolem osmé. Mám tady ještě nějakou práci.“

„Vyřídíme… Tak zatím ahoj,“ rozloučili jsme se a odešli.

Nákupní centrum není od nemocnice daleko, takže jsme nejeli moc dlouho… Hned jsem si to namířila do dětského oddělení a tam mě nadchl jeden kočárek. Byl to takový ten kombinovaný a zrovna takový, který hledám.

„Líbí se ti?“ zeptal se mě Edward.

„Ten je naprosto bezvadný.“

„I ve stejné barvě?“ zeptal se nejistě.

„Myslím, že červená je perfektní,“ přesvědčovala jsem ho.

„Mně je to jedno. Jestli se ti líbí, tak ho klidně vezmu.“

„Vážně?!“ Byla jsem nadšená.

„To víš, že jo.“ Skočila jsem mu kolem krku a vrazila mu pořádnou pusu… Zdálo se mi, jako by nás někdo pozoroval, ale když jsem se ohlédla kolem, nikoho jsem nezpozorovala. Jen pár lidí, kteří si něco vybírali a hleděli si svého.

„Děje se něco?!“

„Ne nic," uklidňovala jsem ho.

„Tak bereme ho?“

„Jasně!“

Čekala jsem na Edwarda před obchodem s dětským nábytkem, než se vrátí z parkoviště… Nechtěl tahat kočárek po obchoďáku, a tak ho šel uložit do auta.

„Ahoj,“ pozdravil mě povědomí hlas.

Už delší dobu přemýšlím o pozastavení této povídky, ale vždycky si to rozmyslím kvůli jedné osobě, které se tato povídka líbí... Tento dílek bych chtěla věnovat Vanessce. Díky za tvou podporu. =) A samozřejmě i všem ostatním, kteří tuto povídku čtou. Moc vám děkuji.

Jaký je váš názor na tento dílek?

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 9. díl: