Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín noci - 2. kapitola

25.09.2013 (20:30) • Alexie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1348×

V textu se ojeví i pár odkazů k fotkám na mé (už hodně staré) stránky, jež jsem promazala a teď je používám jen pro uskladnění některých ilustračních fotek, které by se nehodilo zmenšovat do galerie stmivani.eu.

Pohled Belly:

Možná je ze mě upír, ale své schopnosti jsem neztratila, stále jsem byla výjimečně rychlá a hbitá (dokonce i na upíra), ale co jsem nečekala, bylo, že jsem se stále mohla přeměňovat. Teď je ze mne kříženec upíra a lovce. Živím se stejně jako upíři krví, je mi jedno, jestli zvířecí nebo lidskou, střídám to podle potřeby.

Možná se už ptáte, v co se přeměňuji. Otec byl tygr a matka gepard (v naší rodině se povětšinou dědí podoby kočkovitých šelem, ale otec mi kdysi vyprávěl, že v některých rodinách se dědí podoby medvědů, nebo dokonce orlů a podobně). Tehdy, když jsem se poprvé proměnila, nechápala jsem proč zrovna panter, je sice pravda, že jsem neustále nosila černé oblečení a pokoj měla modro, bílo, černý, ale teď už ho v sobě začínám vidět. Pokud lovím upíry, tak zásadně v noci. Plížím se ve stínech a potichu sleduji kořist. Rychlost. Hbitost. Síla. Když se na mě podíváte, máte podvědomý strach, stejně jako z mojí panteří podoby (jen v té panteří je mnohonásobně větší), ale když si mě prohlédnete, uvidíte i krásu a nespoutanou divokost.

Většina lovců, a těch není mnoho, se neoddává své práci tak jako já, pokud přijmou svou podstatu, tak zabíjí jen tehdy, pokud se v blízkosti jejich bydliště ocitá nějaké nebezpečí a jinak se věnují své rodině a povolání pro veřejnost. Já jsem jiná, už nemám rodinu. Jediné, co mi zbylo, je bránit rovnováhu, je to můj úkol, moje povinnost.

***

Momentálně mířím do mého rodného města – Forks. Mám tam malý domek, ve kterém jsem bydlela jako malá, ale moc se tam nevracím. Posledních několik let jsem stejně procestovala svět a hlídala rovnováhu. Teď je klid. Můžu si oddechnout, ale určitě to nebude na dlouho. Prozatím jsem se rozhodla, že zůstanu ve Forks a začnu chodit na místní školu, to jen abych nebudila přílišnou pozornost. Když chci někde zůstat déle, než na pár týdnů, tak většinou říkám, že mi je 18 let, ale ve skutečnosti mi před proměnou bylo přes 20. Je zvláštní, kolik toho zmůže jen obyčejné oblečení, protože kdybych si na sebe dala něco formálního místo oblečení, které mám do školy, lidi by mi uvěřili, že mi je 25 a vůbec by nad tím nepozastavili.

***

Forks bylo, ostatně jako vždy, podmračené a schylovalo se k dešti. Přijela jsem na své černé motorce s malým batůžkem na zádech, v němž bylo pár mých osobních věcí (těch bylo opravdu jen pár). Seskočila jsem z motorky a zavezla ji do garáže. Jakmile jsem vstoupila do domu, uhodil mě do nosu pach prachu, jakby taky ne, vždyť jsem sem nejezdila skoro vůbec. Vyšlapala jsem schody normální lidskou rychlostí a mířila ke svému pokoji. Pokoj byl stejný, jak jsem si ho pamatovala. Neměla jsem to tu tak ráda, jako když jsem byla malá. Teď mi tohle místo jen připomínalo staré rány. Měla jsem sto chutí se sebrat a znovu odjet, ale jednou už jsem se rozhodla, že tu zůstanu a už to měnit nebudu. Celou noc jsem strávila na posteli, ve svém pokoji a utápěla se ve starých vzpomínkách. Proč jsem musela přijet zrovna sem? Copak jsem si nemohla vybrat nějaké jiné místo? Ano. Byl to špatný nápad, takhle jsem se nezhroutila hodně dlouho. Za ta léta jsem dokázala smutek zasunout do pozadí mysli a soustředit se na svůj úkol. Teď to bylo jiné. Těžší. Se starým domovem přišly i staré vzpomínky.

Jakmile se noc začala vytrácet, přiměla jsem samu sebe vstát a nachystat se k prvnímu dni ve škole. Byla jsem ráda, jelikož jsem si už předem koupila oblečení, ve kterém budu chodit do školy, protože za normálních okolností nosím své lovecké oblečení (ilustrační foto) a k tomu černý plášť s kápí.

Oblékla jsem na sebe přiléhavé černé rifle a černočervené korzetové tričko (ilustrační foto).

Dlouhé, hnědé vlnité vlasy jsem si nechala rozpuštěné a ještě jednou jsem svůj vzhled zkontrolovala v zrcadle. Byla jsem spokojená. Svou přirozenou rychlostí jsem seběhla k motorce a vyrazila ke škole. Vítr mi příjemně cuchal vlasy. Milovala jsem jízdu na motorce, ale ve městě, kde tak často prší, je trochu nepraktická. Vzduch po noční bouřce krásně a svěže voněl, užívala jsem si ten nádherný pocit a nemyslela na nic jiného.

Jakmile jsem přijela na parkoviště, všichni ztuhli a zazírali na mne. Takovou reakci jsem čekala, ostatně vždyť jsem poloviční upír a krása mi nechybí (asi jako ostatním upírům).

Mou pozornost však upoutalo něco jiného. Ucítila jsem přítomnost dalších upírů. Moje lovecké smysly se probudily, stačil jeden nádech a já si byla téměř jista, že jich po škole běhá rovnou pět. Byla tu však ještě další zvláštnost. Tihle měli o malinko jiný pach, než ostatní jejich rodu. Normální upír by tenhle rozdíl pouhým čichem ani nepostřehl, ale já ano. Hned mi bylo jasné, co jsou zač... vegetariáni. Tihle jsou neškodní. Už jsem si jich všimla, když jsem procházela jedním městem, ale nemohla jsem se tam zdržet a pořádně si je prohlédnout, protože jsem mířila zlikvidovat pár nebezpečných vlkodlaků dřív, než bude úplněk.

Tohle poznání mi zabralo jen zlomek vteřiny a nikdo to nemohl ani postřehnout.

Mířila jsem ke kanceláři školy, kde jsem se byla nahlásit a nevšímala si všech, kteří se po mně ohlíželi. Vyšla jsem z kanceláře i s mapkou, jež jsem stejně nepotřebovala, a hodila do tašky. Chtěla jsem jít na první hodinu, ale ucítila jsem za sebou ty vegetariány. Byly to prostě instinkty. Moje tělo podvědomě reagovalo na přítomnost upírů a já ztuhla na místě. Pomalu jsem se otočila a za mnou stálo všech pět upírů. Vyjeveně na mě zírali. Jejich chování mne pobavilo. Forks je malé město, takže všichni vědí všechno a tak mi bylo jasné, kdo to je...  Cullenovi. Rozešli se všichni ke mně a já už se připravovala na spoustu nepříjemných otázek. V tom zazvonilo na první hodinu a já po nich jen hodila úsměv a odešla.

Na první hodiny jsem měla štěstí. Nebyl tam nikdo z Cullenových. Ovšem poslední hodinu jsem měla s malou černovlasou upírkou a upírem s bronzovými vlasy. Tentokrát zbyla poslední dvě volná místa a obě možnosti byly sedět vedle upíra. S povzdechem jsem se posadila k té černovlásce.

„Ahoj, já jsem Alice,“ vypískla na mě rozjařeně. Asi mě nepovažovala za hrozbu, protože mám zlatavě hnědé oči, jelikož jsem se nedávno krmila  (nechtěla jsem nosit čočky a lidi bych musela lovit někde dál od Forks).

„Já Isabella, ale říkej mi Bella.“ Taky jsem se jí na oplátku představila.

„A co děláš ve Forks?“ Otázala se zvědavě a já si všimla, že nás pozorně poslouchá i její bratr.

„Nejsem tu na dlouhou dobu, počítám, že brzy budu muset zase odjet. Můžu se taky na něco zeptat?“ Záměrně jsem změnila téma.

„Jistě, že můžeš,“ odvětila, ale stále vypadala, že by se ještě chtěla bavit o tom, proč musím brzo odjet.

„Zajímalo by mě, proč po mně tvůj bratr hází tak frustrovaný pohled?“ Jmenovaný se okamžitě otočil k tabuli a dělal, že ho zajímá učitelův výklad. Alice se pousmála.

„Edward má totiž dar čtení myšlenek, ale tobě myšlenky číst nemůže, ostatně ani já nevidím tvou budoucnost a můj přítel Jasper, to je ten blonďatý, ti nemůže ovlivnit pocity,“ vytasila se Alice s odpovědí. Překvapilo mě, že mi bez okolků vyjmenovala všechny dary, jenž má její rodina. Typický vegetarián. Všichni jsou tak mírumilovní  důvěřiví. Na oplátku jsem se jí svěřila i se svým, ale nebyla jsem z toho nijak nadšená.

„Za to můžu já,“ řekla jsem a ona pozvedla tázavě obočí.

„Taky mám dar, jsem štít. Psychický. I fyzický,“ upřesnila jsem a ona i její bratr na mě vykulili oči.

„Myslela jsem, že upíři mohou mít jen jeden dar.“

„Já mám jeden dar. Jsem prostě štít a umím ho měnit podle potřeby.“ Já už se tímhle tématem nechtěla zabývat, tak jsem se jí začala ptát na její rodinu a ona mi horlivě odpovídala. Celá hodina utekla velmi rychle. Alice je hodně upovídaná. Ani jsem se nenadála a byl čas jít na oběd. Alice s Edwardem šli se mnou a postavili jsme se do řady na oběd. Oba šli povědět své rodině, co nového se dozvěděli. A já už šla k volnému stolu, ale někdo mě zarazil.

„Ahoj! Já jsem Mike. Ty budeš určitě Isabella,“ vychrlil ze sebe kluk, který mne zastavil.

„Jo, to jsem já,“ řekla jsem trošku otráveně. Neměla jsem chuť se s někým vybavovat.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěla doprovod na další hodiny, když tu jsi nová,“ zeptal se na rovinu a mně bylo hned jasné, že je to jen další kluk, co mě chce sbalit. Jak já jsem to nesnášela.

„Ano, to jsi uhodl. Nechtěla,“ usmála jsem se na něj a pokračovala ke stolu. A ještě jsem zaslechla tiché chechtání od stolu Cullenových, které neměl šanci slyšet nikdo jiný, než upír.

Po skončení školy jsem se stihla vytratit rychleji, než by mě stihli zastavit Cullenovi. Za to jsem byla velmi vděčná a mířila si to na motorce domů.

Pohled Alice:

Dnes mám opravdu zvláštní pocit. Nevidím dobu, kdy jsme ve škole, ale potom se moje vidění zase vrací do normálu. Jako by někdo vymazal kousek filmu. Z toho jsem byla hodně zmatená, možná až moc, protože si toho ostatní před odjezdem všimli.

„Zlato. Děje se něco?“ Zeptal se mě ustaraně Jasper.

„Vlastně ano. Nevidím naši budoucnost, když budeme ve škole, ale pak je to zase v pořádku,“ odpověděla jsem jim po pravdě.

„To je hodně zvláštní, myslím si, že to bude nějakým novým přírůstkem ve škole,“ poznamenal Edward.

„Ty si myslíš, že tam bude nějaký nový upír?“ zeptal se překvapeně Emmett.

„Je to pravděpodobné, a nebo člověk s opravdu velkým potencionálem, čemuž moc nevěřím,“ odvětil mu Edward. A v tomhle duchu probíhala celá cesta do školy.

Mířili jsme na svoje hodiny, když jsme ji uviděli, jak jde ze školní kanceláře. Ano. Edward měl pravdu, je to upírka. Krásná upírka. Ale ona jako by vycítila naši přítomnost a ztuhla na místě, to bylo opravdu zvláštní, ale ještě víc mě překvapilo, že když se otočila a já jí pohlédla do očí, měly zlatohnědou barvu. Takže taky vegetarián. Zaradovala jsem se, protože jsme měli obrovské štěstí, že to tak je. A docela pěkně se obléká, i když trochu moc temně na můj vkus, ale asi je už taková. No co? Přece si neodpustím komentář k oblečení, že?

Celý den byl opravdu zvláštní od rozhovoru s Bellou, po rozhovoru s ostatními na obědě.

Po příjezdu domů jsme hned šli ke Carlisleovi a Esme. Seděli v obývacím pokoji.

„Co bylo nového ve škole?“ Otočila se k nám Esme. Úsměv jí zmrzl na tváři hned, co si nás prohlédla. Netuším, jak jsme se tvářili, ale asi ne nijak nadšeně. Samozřejmě kromě mne.

„Stalo se něco?“ zeptal se obezřetně Carlisle.

„Ovšem, že ne,“ uklidnila jsem ho a pustila se do vysvětlování.

Moc děkuji všem, co mi napsali hodnotící komentíky a jsem moc ráda, že se moje první kapitola setkala alespoň s nějakým úspěchem (což jsem ani nečekala) a doufám, že se bude líbit i tato.

Autor: Alexie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín noci - 2. kapitola: