Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín pochybnosti 1. kapitola

03.09.2010 (15:30) • BellsSwanCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 971×

1. kapitola

Ahoj, jmenuji se Isabella Swanová. Je mi dvacet let, a stěhuji se za tátou do Prahy. Bydlela jsem s mámou Verou a sourozenci ve Varnsdorfu. Máma si našla přítele, se kterým žije, a já usoudila, že bych neměla překážet. Na jeden malý třípokojový byt nás je proto mnoho. Mám tři sourozence, kteří jsou samozřejmě mladší než já. Sestra Michell, osmnáctiletá puberťačka, co se učí na kadeřnici. Je milá, ale občas leze na nervy. Bratr Steven, patnáctiletý klučina se zájmem o počítače. A nakonec nejmladší setřička Alexandra, zkráceně Alex. Je jí teprve dvanáct, ale je nejrozmazlenější dítko z celé rodiny. Máma není moc nadšená, že bych se měla stěhovat. Nechci jí ublížit, ale už to doma nejde vydržet. Ono jako dvě dospělé dcery a dvě dospívající děti je vražedná kombinace. Ale ví, že je to moje rozhodnutí, a tak neodporuje. Jen je jí to líto. Začínám se stavět na vlastní nohy. U táty Charlieho budu taky v paneláku, ale v menším bytě. Najdu si práci, a tak nebude v ničem problém.

Nastal den, kdy jsem definitivně měla opustit Varnsdorf. Budou mi chybět sourozenci, a hlavně moje kamarádka Reny. Stála jsem ve společném pokoji a dívala se na tašku a kufr, ve kterých byl celý můj život. Steven mi ochotně pomáhal s věcmi do auta, podezřívala jsem ho z toho, že se mě chce zbavit. Prý na něj zbude více jídla. On totiž je obrovský jedlík, ale není to na něm vidět, za to já bych přibrala i po sušeném celeru. Máma mě měla odvézt na autobus. Cesta trvala dvě a půl hodiny. V autobuse jsem samozřejmě spala. Jako vždycky.

Táta už čekal na nádraží. Vyzvedl mě, a vydali jsme se domů. Je zvláštní říkat – jedeme domů, když jsem tam strávila tak málo času. Poté co se s mámou Charlie rozvedl, jsme spolu neztratili kontakt, jezdila jsem k němu na prázdniny. Měla jsem ho hodně ráda. Přesto, když jsem mu volala s prosbou, že bych se k němu chtěla přestěhovat, bála jsem se. Vyhoví mi? Nejsem přece jeho biologická dcera. Ovšem Charlie se zachoval jako pravý táta. Vlastně jako po celý můj život. Svého biologického otce znám jen z vyprávění. Neviděl mě růst, neviděl moje první krůčky… Charlie ano. On je můj pravý táta, on mě utěšoval, když jsem poprvé spadla z kola, on mi foukal bebíčka… Ať jde biologie do háje! Charlie je můj táta! Ale malá část ve mně chtěla poznat toho, kdo mi s mámou dal život. Chtěla jsem vědět, proč mě opustil. Nějakou dobu jsem ho hledala, ale pak mě přepadl strach. Dvacet let a žádný kontakt, třeba o mě vážně nestál. A tak jsem toho nechala. Z Holešovic jsme se vydali na dvanáctku tramvaj, přičemž jsme vystupovali na Malostranské. Prohlížela jsem si Prahu, ale vadilo mi to množství lidí. Přestoupili jsme na metro směrem na Dejvickou. Baví mě jezdit po eskalátorech, protože mi to připomíná dobu, kdy jsem byla v Praze s babičkou, a já jí utíkala, jen abych se mohla povozit po schodech. Z Dejvické jsme jeli dvěstěosmnáctkou autobusem směrem na Ruzyň. Cesta trvala tři čtvrtě hodiny. Praha je krásná, ale nemám ráda moc lidí. Tak doufám, že si zvyknu.

„Tak, jsme tu. Ukážu ti, kde budeš mít pokoj,“ řekl táta, a odvedl mě do pokoje. Byl to takový pokojík. Nebyl ani moc velký, ani moc malý. Bylo tam letiště, noční stolek, psací stůl a na něm počítač a stolek s televizí. A velká skříň.

„Děkuji, je to moc pěkný pokoj, děkuju tati,“ poděkovala jsem.

„Nechám tě, aby sis vybalila a pak za mnou přijď, bude oběd,“ oznámil mi a odešel do kuchyně.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela… nemuselo by to tu být zas tak hrozný. Zítra se projdu, abych si našla práci. Mám maturitu z hotelovky, tak by to nemusel být až tak velký problém. I uklízečku bych brala. Moc peněz nemáme, táta pracuje jako řidič u jedné firmy likvidující odpady. A tam si toho moc nevydělá. Tak abych se mohla podílet na poplatcích budu muset do práce samozřejmě. Najednou někdo zaklepal na dveře od pokoje. Ve dveřích se objevila tátova hlava.

„Tak co, už máš vybaleno? Oběd už je na stole, pojď se najíst,“ zeptal se táta.

„Popravdě jsem ani nezačala. Hned jsem tam,“ odpověděla jsem a začala hledat něco na převlečení. Odešel a já se mohla převléknout. K obědu bylo výborné kuře na paprice s těstovinami. Musím říct, že táta vařit umí.

U oběda jsme se moc nebavili. Moc komunikativní není. Jen já bych tu pusu nezavřela, ale dnes jsem byla poněkud zamlklá. Snažila jsem se zvyknout, že tady je pro mě doma. I když máma mě pořád ujišťovala, že když budu chtít, tak se můžu vrátit. Ale chtěla začít nanovo – s čistým štítem a bez starostí o sourozence. Byla jsem ráda, že jsem vypadla. Myslím, že to s tátou nebude tak hrozný. Táta si po večeři otevřel pivo a koukal na televizi. Já odešla konečně vybalit. Trvalo mi to do večera. Nakonec jsem zapnula počítač. Kupodivu jsem měla i připojení k internetu. Tak jsem se přihlásila na skype a napsala mámě. Okamžitě mi volala zpět. Povídaly jsme si o tom, jaký to tu je. Pochválila jsem Charlieho, že se opravdu snaží. Aspoň se Vera o mě nemusí bát. Bude o mě dobře postaráno. Vařit taky umím, ale ne tak dobře. Sice vařím od svých dvanácti, vždyť mám další tři sourozence, tak se není čemu divit. Ráda experimentuju. Pokaždé uvařím něco jiného, i když to jsou povětšinou stejné suroviny. Ale dost už o mém vaření. Vera byla ráda, že jsem se ozvala, a že se Charlie stará. Prý když to nedělal osm let, tak aspoň teď by se mohl snažit. Rozloučila jsem se s mámou a šla za tátou. Stále seděl u televize, dávali nějaký kriminální seriál. Myslím, že to byla Kriminálka Miami. Jedna z mých oblíbených kriminálek.

„Tati, jdu do sprchy, kde je koupelna?“ zeptala jsem se.

„V chodbě, první dveře vpravo. Ty druhé jsou záchod,“ odpověděl.

Po sprše, jsem ulehla do postele. A za chvíli už jsem spala, jako když mě do vody hodí. Moje poslední myšlenka byla – co mi zítřek přinese?

Autor: BellsSwanCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín pochybnosti 1. kapitola: