Ahoj, tak po dlouhé době přidávám další dílek, teď by měly přibývat častěji. Jsem doma a na počítač se taky občas dostanu. :-D Doufám, že se bude líbit.
Kdo to byl za tím klavírem? A vlastně jaký byl celý večer? Co se tam stane? To vám neprozradím, to si musíte přečíst. Vaše BellsSwanCullen
23.12.2010 (19:30) • BellsSwanCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1270×
4. kapitola
Byl to… Charlie. Ani jsem netušila, že umí hrát. Nic neříkal, že večer někam jde, ale mně se svěřovat nemusí. Ale koukám, že si mě ohlídá. Začínal valčíkem. Neumím tancovat, tak doufám, že mě nikdo nevyzve. To by byla ostuda. Edwarda jsem už nikde nezahlédla, a tak jsem to neřešila.
„Smím prosit?“ zeptal se Emmett.
„Promiň, Emmette, ale neumím tancovat,“ snažila jsem se potichu říct, ale asi to slyšel.
„To je v pohodě, ani ti nepřijde, že tancuješ. A kdyby něco, já tě podržím. A myslím, že nejsi takové střevo,“ odpověděl s úsměvem.
Tak jsem teda šla. Nakonec jsem tancovala se všemi, kromě Edwarda. Ten se vytratil bůhví kam. No co, líbil se mi a jeho odtažitost mě fascinovala. Nechápala jsem to. Sice nejsem nějaká modelka, ale myslím, že zase nejsem tak ošklivá. Nebudu se tím zabývat a ničit si nádherný večer.
Skoro celý večer jsem protancovala, aniž by se mi podařilo upadnout. Jako kdyby to věděli, a tak mě nepustili. Sedla jsem si dost unavená ke stolu, kde jsem zůstala sama, ale ne na dlouho. Po chvíli se objevil Edward.
„Cože tu sedíš tak sama? Copak tě nikdo nevyzval k tanci?“ zeptal se s mírným úsměvem.
„Jsem unavená, tak jsem si sedla. Za chvilku stejně už pojedu domů. Ráno nesmím přijít pozdě. Přece jenom to je moje první práce a nechci mít hned průšvih. Zavoláš mi, prosím, taxi?“
„A kam chceš jako odejít? Snad tu ještě budeš, Bello. Večer ještě neskončil.“ Přilítla Alice s nasupeným výrazem.
„Promiň, Alice, jsem opravdu unavená, a pokud chci práci dělat dobře, tak musím být vyspalá.“ Odpověděla jsem jí.
„Jdu se rozloučit s vašima. Doprovodíš mě, Edwarde?“
„Jistě. K Tvým službám.“ A vysekl mi poklonu, až málem políbil podlahu. Tomu jsem se pousmála.
Nasedla jsem do taxíku a než jsem stihla říct adresu, tak Edward seděl vedle mě. Trochu jsem se vyděsila. Asi to poznal.
„Neboj, jen si zkontroluju, že se ti nic po cestě nestane.“ A usmál se.
Nechápala jsem najednou jeho zájem, když celý večer se mnou skoro nepromluvil.
Než jsme vyjeli, tak jsme měli menší nehodu. Paris se zakoukala do Edwarda, a když zjistila, že není na sále, tak se ho vydala hledat. Viděla ho v taxíku a zrovna vedle mě. To ji dopálilo, že začala vyšilovat a pozvracela taxikářovi auto. Ten celý rozčilený, že mu to zaplatí, za ní vyběhl, aby jí aspoň vynadal. Když zjistil, že je to známá dědička z rodu Hilton, tak se jí ještě omluvil, že stál špatně. Ta se na něj usmála a už si chtěla sedat do auta, když vystoupil Edward, který ji odkázal do určitých partií lidského těla. Neslyšela jsem nikdy nikoho mluvit takhle sprostě. Nechtěla bych ho naštvat. Taky nevypadal, že by skončil jen u slov. Ale zarazila jsme ho.
„Edwarde, já jedu domů. Opravdu jsem unavená a nelíbí se mi, že se tady hádáš s tou nickou,“ trochu jsem mu vynadala.
„Promiň, Bello, už jdu.“ Na to se posadil zpět do auta a mohli jsme vyjet. Paris tam ještě chvíli koukala do blba, než pro ni přijel další taxík, který ji odvezl bůhví kam.
Edward za mě taxi i zaplatil, prý omluva za to, že jsme se takhle zdrželi. Pozvala jsem ho dál.
„Edwarde, jdeš nahoru?“
„Bello, moc děkuji za pozvání, ale myslím, že se to nehodí. Hned po seznámení jít k tobě domů.“ Cože to řekl? Fakt to řekl? To znamená, že se možná ještě sejdeme, aniž bychom byli v práci. Anebo si dělám plané naděje a nic nebude. Třeba to ani nemyslí vážně.
Bože, jak jsem pitomá, jak si můžu myslet, že ten anděl, který se mnou strávil poslední hodinu, by se mnou chtěl něco mít? Nechám se překvapit. Do ničeho ho nebudu nutit. Na to nemám právo.
„Dobře. Uvidíme se v práci, pokud tam zítra budeš. Dobrou noc, Edwarde.“ A s tím jsem šla ke dveřím.
„Anebo možná jo, teda pokud ti to vážně nevadí a nezdržuju. Říkala jsi, že jsi unavená,“ nesměle a s očima sklopenýma dolů odpověděl. Byl tak roztomilý a sexy, když byl v rozpacích.
„Tak pojď nebo zmrznu a upadnou mi nohy z těch podpatků.“ Usmála jsem se na něj.
Jako pravý gentleman mi podržel dveře, a když jsem díky mé šikovnosti zakopla o práh, tak mě chytil. Byli jsme si tak blízko obličeji, že jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Vešli jsme do bytu, požádala jsem ho, ať na mě počká v obýváku.
„Něco k pití, Edwarde?“
„Děkuji, Bello, snad jen vodu. Dneska jsem to trochu přehnal.“
„A nechceš kafe?“
„Radši ne, to bych nespal.“ A ušklíbl se.
Ten jeho úšklebek jsem nepochopila, ale mávla jsem nad tím rukou, jako že se nic neděje. Donesla jsem mu tu vodu a šla se do pokoje převléknout. Bohužel mi táta ty šaty utáhl opravdu hodně, tak jsem potřebovala pomoc.
„Edwarde!“
Autor: BellsSwanCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stín pochybnosti 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!