Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-I.-Překvapující(3/5)

13.08.2009 (16:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2098×

 Bavil se s blondýnkou, která seděla vedle něho. Blond vlasy, smyslné rty, krásná, plná (na těch správných místech) postava. Vypadala spíš jako něco uměle vyrobeného než jako člověk. A byla tak podobná Jasperovi. Copak jsou normální lidé tak nádherní?

  Vedle ní seděla další dívka. Byla mnohem menší než ostatní, droboučká, dost hubená, na hlavě jí trčely černé krátké vlasy a lemovaly obličej s jemnými rysy.

  A pak tam seděl poslední kluk. Nebyl tak svalnatý nebo vysoký jako předchozí dva, ale už při prvním pohledu jsem věděla, že má něco do sebe a něčím mě přitahuje. Nemůžu říct, že by se mi nelíbil jeho krásný obličej nebo pevné tělo, ale tak nějak mi něco říkalo, že bych se od něj měla držet dál. Jeho vlasy byly bronzově hnědé, rozježené. Bavil se s tím vysokým vypracovaným klukem a já stočila svůj zrak na posledního člověka u jejich stolu. Jaspera. Seděl těsně vedle té malé dívky s černými vlasy a dokonce bych řekla, že spolu chodí. Chvíli se na mě díval a pak se usmál. Pomalu zvedl ruku a jemně s ní poklepal na svůj pravý koutek. Pak zakmital prsty na pozdrav a moje srdce zase vynechalo úder. Poté, co mi zamával, se otočil zpátky k té černovlásce a dál pokračovali v hovoru. Otočila jsem se zpátky k talíři, když se Hannah rozesmála.

 „Čemu se směješ?“ zeptala jsem se zvědavě. Ona akorát zalovila v kapse a podala mi svoje zrcátko, protože já své nikdy nenosím. Už se mi jich několik rozbilo a zase to riskovat nebudu. Nastavila jsme si ho v ruce tak, abych se viděla a vytřeštila jsem oči. V pravém koutku úst jsem měla omáčku ze špaget. Zrudla jsem a rychle se jí zbavila ubrouskem. Tak tohle mi Jasper naznačoval. Super, neskutečně jsem se před ním ztrapnila. Dojedla jsme oběd a společně s kamarádkami, které se od naší skupinky pomalu oddělovaly, aby zamířily na vlastní hodinu, jsem mířila na vyučování.

  To už vážně nebylo normální, takových nových obyvatel během jednoho dne. Musí spolu být nějak spojeni. Moje předposlední vyučovací hodina byla biologie. Vešla jsem do třídy, sedla si na své obvyklé místo utápěná v depresi. Nebyla jsem nijak výrazně hezká, ale také jsem nebyla ošklivá. Copak si někdo zaslouží takovou konkurenci v podobě těch dvou dívek? No, oproti nim nebyla žádná holka konkurence. Měly jistou pozornost všech kluků ze školy. Vzpomněla jsem si na otcovo reptání o genetické loterii a konečně pochopila, jak to myslel. To mi utvrdilo teorii, že musí mít něco společného s doktorem.

  Seděla jsem na svém místě a vzpomínala, co jsme probírali naposledy, když vešel učitel a s ním jeden z dokonalého osazenstva stolu, na který jsem ještě před pár minutami koukala. Byl to ten poslední kluk s bronzovými vlasy, který se bavil s tím vypracovaným. Slyšela jsem, jak celá třída – tedy ta ženská část – zalapala po dechu, když vešel. Ano, musela jsme uznat, že vypadal naprosto nádherně. Sledovala jsem ho pohledem, když si sedal na opačný kus učebny do poslední volné lavice. Seděl sám. Skoro jsem mohla číst spolužačkám myšlenky, která z nich si k němu přisedne. Učitel na biologii nedával představování moc velkou váhu, takže rovnou začal hodinu bez nějakých řečí o novém žákovi. Po půl hodině vyučování se začal vztekat, že je dneska třída tak roztěkaná. Doučil a při odchodu nás napomínal, ať se na zítřek víc připravíme.

  Poslední hodinu jsem nějak přežila a zamířila na parkoviště. Tam jsem zase uviděla Jaspera a jeho skupinku, ale velkým obloukem jsem se jim vyhnula, protože jsem nechtěla poslouchat nějaké pitomé poznámky ohledně oběda a mého trapasu s omáčkou. Nasedla jsem do svého auta a při odjezdu jsem se ze všech sil snažila, abych se nepodívala jejich směrem. Nepodařilo se a já na vteřinu viděla jeho medové vlasy, zlaté oči upřené na mě a úsměv – och, můj bože, ten úsměv –, který mu pohrával na rtech a kterým mě dokonale vytočil. Pořád se mi smál za ten oběd.

  Přijela jsme domů, jako obvykle jsem šla k sobě udělat úkoly, pak se věnovala chvíli domácnosti a pak své zábavě. Díky Jasperovi jsem se na nic pořádně nesoustředila a měla náladu pod psa.

 „Sam?“ zavolala na mě máma. Já vylezla na chodbu, abych ji slyšela.

 „Ano?“

 „Mohla bys jít dolů a pomoct mi s večeří?“ pořádala mě máma.

 „Už jdu,“ vyhrkla jsem a doufala, že mě příprava večeře zaměstná natolik, abych nemyslela na ten jeho úsměv, kterým mě tak štval. Sbíhala jsme po schodech dolů, když, ani nevím jak, jsem najednou po těch schodech padala. Asi se mi smýkla noha nebo jsem po něčem uklouzla (nebo jsem myslela na jeho úsměv a podlomila se mi kolena), ale dopad nebyl příjemný. Kutálela jsme se ze schodů, pořád jsem do něčeho narážela, všechno mě bolelo. Když jsme se konečně dostala dolů, akorát jsem ze sebe dokázala dostat heknutí, abych přivolala rodiče. Nebylo to potřeba, během svého pádu jsem nebyla nijak tichá. Oba už čekali pod schody, matka bledá, otec nepřirozeně strnulý.

 „Zlatíčko, můžeš se hýbat? Co tě bolí?“ začala panikařit máma, když jsem se dostala z počátečního šoku a pomalu se začala rozmotávat. Místo odpovědi jsem zaúpěla, když jsem hnula pravou nohou. Hrozně bolela a přišlo mi, že tam mám někde bublinu, která mi brání v pohybu. První moje myšleny byly dosti sprosté a následovala je další, které jsem se docela lekla: mám zlomenou nohu! Ve svém šoku jsem věděla, že je to pravda, i když jsem nikdy neměla žádnou zlomeninu a ani diplom z medicíny.

 „Moje noha,“ dostala jsem ze sebe. Příšerně to bolelo, až se mi samovolně spustily z očí slzy. „Asi bude zlomená,“ dodala jsem. Otec mi ji jemně prohmatal (mě to zase tak jemně nepřišlo), aby potvrdil moji diagnózu.

  „Musíme jí odvézt do nemocnice,“ řekl otec a už mě bral do náruče, aby mě odnesl do auta. Bolelo mě úplně všechno, ale snažila jsem se přemoct a nesténat při každém doteku.

  Cesta netrvala dlouho, město bylo dost malé. Dorazili jsme do nemocnice rychle, i když mě to přes ty bolesti připadalo jako věčnost. Otec někde sehnal kolečkové křeslo, posadil mě na něj a odvezl mě do vestibulu. Když se podíval, kdo zrovna ten večer slouží, moc se mu to nelíbilo.Nechápala jsem proč, ale jen jsem se modlila, aby to nebyl nějaký řezník, který mi rovnou amputuje celou nohu.

  Seděla jsem na nemocničním lůžku na ambulanci, z obou stran rodiče, kteří nad něčím zuřivě debatovali, ale mě to bylo jedno. Nedokázala jsme pochopit, jak jsem mohla tak nešťastně spadnout ze schodů, po kterých chodím denně odmalička. Určitě za to mohl Jasper, který mě přes den oslňuje, zblbne mě natolik, že pak večer padám ze schodů a lámu si nohy. Zasloužil by si za to jednu do těch nádherných, zářivě bílých, dokonale rovných zubů.  A poté, co bych mu ty zuby rozbila, bych mu…

 „Dobrý večer,“ pozdravil doktor, který právě vešel. Při prvním pohledu mi bylo jasné, kdo to je a ani jsem nemusela číst jeho jmenovku připíchnutou na plášti. Stejně jsem si ji přečetla, pro jistotu. Stálo tam doktor Carlisle Cullen. Byl tak moc podobný těm dokonalým lidem z jídelny, až to bylo zarážející. A přesto vypadal jinak. Opravdu vypadal jako filmová hvězda, jak táta reptal. Měl blonďaté vlasy, velmi světlou pleť a dokonale zlaté oči jako Jasper, které mu seděly ve velmi pěkném obličeji s jemnými rysy. Zůstala jsem s pusou dokořán, i když mi vyšetřoval nohu a já zapomněla bolestí syčet v ty správné momenty. Hned jsem věděla, jak daleko jsem od svých představ.Byl to přesný opak. Tmavá pleť a vlasy mé představy oproti reálně bledému doktorovi s blond kadeřemi. Ale nebyla jsem zklamaná.  Vypadal snad ještě lépe než moje představa.

  Otec se mu do toho pořád montoval se svým názorem a já měla sto chutí ho okřiknout, ale doktor Cullen vypadal, že mu to vůbec nevadí. Pořád jsem na něj zírala a srovnávala jednotlivé kousky obličeje s těmi, které jsem si zapamatovala z jídelny.

 „Máte děti?“ vyhrkla jsem v jednu chvíli. Všechny oči kolem mě se na mě udiveně podívaly. Až na doktorovy, které vypadaly pobaveně.

 „Sam!“ zasyčela na mě máma, jako kdybych se zeptala na bůhvíjakou nepřístojnost.

 „Ano,mám,proč?“ odpověděl mi doktor s úsměvem a nevšímal si, jak jsem zčervenala, když mi došlo, že jsem zase nechala dřív mluvit pusu než rozum.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-I.-Překvapující(3/5):