Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - III. - Rozhovor (1/3)

14.10.2009 (17:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1581×

Pomalu jsem procházela lesem, kochala se všemi detaily, které jsem viděla. Přemýšlela jsem, jestli se někdy vynadívám na ten krásný svět plný barev a světla. I teď, když se stmívalo, jsem viděla jako v poledne.

Dělala jsem si starosti, aby na mě nepoznali, co jsem odpoledne dělala. Vzhledem k tomu, že tyhle šaty a boty na jehlových podpatcích  byly celou dobu v šatníku, neměli by z nich být Marvin a jeho syn cítit. Horší to ale bude s mojí kůží. Nevěděla jsem, jestli to ze mě bude cítit. Mě ale připadalo, stejně jako s tou rybinou, že je ze mě lidská krev a vůně cítit na hony daleko.

Přicházela jsem zrovna k potoku, který protékal nedaleko Cullenových (dokázala jsem od břehu vidět jejich dům), když mě to napadlo. Došla jsem k němu, shodila oblečení a nahá vlezla do potoka. Vnímala jsem, jak se mi ryby otírají o kůži v zoufalé snaze utéct před predátorem jako jsem já. Voda mě studila na kůži, ale věděla jsem, že chlad nemůže proniknout do mých svalů nebo kostí a způsobit tam třesavku, kterou jsem měla tu osudnou noc v náručí Jaspera, než ho napadlo to s tou sprchou.

Moje koupel netrvala dlouho, ale i tak to stačilo, aby na nějakou dobu zmizely všechny ty ryby. Vylezla jsem a chtěla si nasadit šaty. Ale pořád jsem se nemohla ubránit myšlence, že je ze mě ta lidská krev cítit. A když jí cítím já, nezkušená novorozená upírka, tak sedm – předpokládala jsem, že jich je sedm, pět dětí jsem znala a doktora taky – zkušených upírů určitě bude taky. Ale jak to přebít? Nenapadalo mě nic, čím bych přebila tu slastnou, úchvatnou vůni lidské krve. A co třeba…? Dostala jsem nápad a rozhodla se, že ho okamžitě uskutečním, dokud Cullenovi neví, že jsem zde. Rychle jsem shodila šaty i boty a stála jsem tam nahá. Chvilku jsem svýma očima prohledávala okolí a hledala malou škvírku v nějakém stromu nebo tak. Našla jsem jednu v kmenu nějakého zelenáče, strčila do toho suku šaty a boty a chystala se vydat na cestu. Musela jsem nahá, protože jsem si tyhle krásné šaty nechtěla umazat. Než jsem vyrazila, otočila jsem se na Cullenovu vilu a před cestou se na ní podívala. Přeletěla jsme stavbu pohledem a nemohla si nevšimnout jednoho páru zlatých očí, které se na mě upíraly bez jediného mrknutí. Chvíli jsem se do nich dívala a pak jsem se otočila a rozběhla se pryč.

Teď jsem už věděla, co mám hledat, takže jsem chvíli kroužila po lese, než se mi podařilo to najít. Ucítila jsem tu vůni, zastavila se a rychle se začala přibližovat. Poddala jsem se svým instinktům jako jsem to dneska už jednou udělala. Netrvalo to dlouho a srna se zmítala pod mým silným tělem a bojovala o život. Zalehla jsem její tělo, jednou rukou jí přidržovala, druhou jí držela hlavu a zakousla jsem se do krku. Neměla jsem žízeň, ale potřebovala jsem překrýt tu vůni. Srnčí krev nebyla tak dobrá jako lidská, ale pochybovala jsem, že jí někdy něco trumfne. Krev se dala vypít, byla docela dobrá. Vypila jsem ji všechnu a odhodila její ochablé tělo. Myslela jsem, že se asi utopím v tom množství krve, kterou jsem za dnešek vypila. Nevěděla jsem, kolik krve má v sobě srna, ale jen té lidské jsem vypila deset litrů.

Narovnala jsem se a skoro mohla cítit, jak ve mně všechna ta krev víří. Doufala jsem, že při cestě zpátky, se mi z toho neudělá nevolno. Rozběhla jsem se a ani kromě slastného pocitu v těle jsem necítila nic, než vzduch, jak kolem mě vál, zatímco já letěla lesem.

Přiběhla jsem k domu Cullenových a ze skrýše vyndala své šaty. Odnesla jsem si je k potoku a ještě jednou se rychle vykoupala. Byla jsem totiž celá od krve, špinavá z boje se srnou. Smyla jsem nepořádek z mého těla a poté si oblékla své šaty. Nazula jsem boty a vydala se na poslední kousek své cesty ke Cullenovým.

Nevěděla jsem, jestli se jim mám nějak ohlásit, nebo rovnou vstoupit. Tak jsem jednoduše zaklepala. Nebylo to nijak moc slyšitelné, špatně se mi klepalo roztřesenýma rukama. Bála jsem se, že moji nervozitu poznají a prokouknou, proč jsem nervózní. Sotva jsem stihla spustit ruku k tělu a už u dveří stál Carlisle a otevíral je.

„Vítám tě,“ pozdravil mě. Bála jsem se, aby se mi moc neklepal hlas, tak jsem jen přikývla a usmála se. „Pojď dál, už na tebe čekáme,“ pobídnul mě, když jsem se neměla ke vstupu dovnitř a snažila se uklidnit svoje tělo, aby se nechvělo.

Vyslyšela jsem jeho pobídnutí a udělala krok dopředu. Zjistila jsem, že při pohybu se mi žádná část těla nechvěje, tak jsem si dodala trochu sebevědomí. Prošla jsem dveřmi a Carlisle šel vedle mě. Vedl mě, ale nevypadalo to tak, pokud jste si nevšimli, že měl svou ruku na mých zádech. Jemně mě prováděl jejich prosvětleným obydlím. Spousta světla pronikala jižní prosklenou stěnou, pohrávala si ve světlém interiéru, bělostném gauči, sněhově bílém koberci a na světlých stěnách.

Rozlehlý interiér se zdál být naprosto prázdný. Kromě naší chůze jsem neslyšela nic. Žádný pohyb, vzdychnutí. Nic. Začínala jsme uvažovat, že jsme tu sami dva. Mojí domněnku ale vyvrátil jediný pohled do jídelny, kam jsme vešli.

Místnost byla bíle vymalovaná, stejně jako obývací pokoj, kterým jsme právě prošli. Strop byl stejně vysoko a visel z něj docela nízko krásný lustr. Pod lustrem stál velký stůl zabírající většinu místnosti. Nechápala jsem, proč tu mají tak dokonale vybavenou jídelnu a pochybovala jsem, že by si někdy pustili nějakého člověka tak blízko sebe, aby se ocitl u nich doma a oni kdy tuhle místnost potřebovali. Ať už jako kulisu nebo jako normální jídelnu. Sbíhaly se mi sliny, když jsem si představila, co by bylo k jídlu…

Kolem stolu bylo rozestavěno osm židlí. Dvě volné. První pohled jsem směřovala k Edwardovi, který upoutal moji pozornost ve chvíli, kdy jsem myslela na to používání jídelny, tím, že se celý napjal. Všimla jsem si pár pohledů, které se k němu stočily, ale já si ho už nevšímala.

Byli tam všichni. Emmett, Rosalie, Edward, Alice, Carlisle a – předpokládala jsem – jeho manželka. A Jasper. Seděl vedle Alice a podle polohy jejich rukou jsem pochopila, že se pod stolem drží. Díval se před sebe, nepřítomný pohled napovídal, že se toulá někde v zákoutích své mysli. Na chvíli jsem se zastavila pohledem na Alici a snažila se rozpoznat její výraz. Byla to ona, kdo mě viděl v lese s mými dvěma oběťmi? Jestli ano, tak proč má tak nezúčastněný výraz, jako kdyby o tom nikomu neřekla. Rychle jsem přeletěla obličeje všech u stolu, abych se ujistila, že v nich není žádné odsouzení, které by vysvětlovalo, že to ví. Jen Edward byl zvláštně napjatý. Že by mu to Alice řekla?

„Jsem si jist, že moji ženu ještě neznáš,“ přerušil mé úvahy Carlisle. S trhnutím jsem na něj otočila hlavu a chvíli se snažila uvědomit si, co jeho slova znamenají.

„To opravdu ne,“ přiznala jsem s úsměvem. Ona vstala a přešla k nám. Stáli jsme vlastně celou dobu ve dveřích, teď mi došlo, jak trapně asi vypadám.

„Těší mě, že tě poznávám. Jmenuji se Esmé,“ usmála se na mě a podala mi ruku. Usmívala se na mě krásně vykrojenými rty v překrásném obličeji ve tvaru srdce, který lemovaly jemně se vlnící, karamelové vlasy. Drobná štíhlá postava a jemné, oblé rysy jí řadily spíš mezi pohádkové postavy. To ale ostatně celou její rodinu. Nádherní andělé, jen ta křídla jim chyběla. Přišlo mi, že k její velmi bledé pokožce ty zlaté oči krásně ladí. Nebylo pochyb, že svoji rodinu miluje.

„Samantha Moorová,“ představila jsem se. To příjmení jsem asi dodávat nemusela, ale vrátit jsem to už nemohla. Carlisle nás obešel a odešel ke svému místu u stolu. Usadil se a čekalo se na nás. Chvíli jsme se na sebe ještě dívaly, pak mi Esmé položila ruku na rameno a odvedla k poslednímu volnému místu. Sedla jsem si a přemýšlela, jestli ten dlouhý pohled, který jsem jí opětovala, znamenal, že mě také přijala do rodiny, jako další dítě. Odešla si sednout na své místo a já si dovolila další pohled na Jaspera. Viděla jsem ho poprvé od doby, kdy mě kousnul. Viděla jsem ho úplně jinýma očima. Byla jsem udivená, že jsem si toho předtím nevšimla. Snad každé místo měl pokryté půlměsícovými jizvami, které úplně zářily. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím osvětlením nebo pořád jen mýma novýma úžasnýma očima.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - III. - Rozhovor (1/3):