Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-III.-Rozhovor(2/3)

21.10.2009 (08:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1417×

Zírala jsem na něj jen vteřinu a i on po mě střelil pohledem. Hned se ale otočil na druhou stranu a podíval se na Carlislea.

„V první řadě bychom tě asi chtěli přivítat mezi námi, Samantho,“ začal. „Počítám, že moji rodinu už znáš celou, že?“ zeptal se. Jen jsem přikývla a obezřetně čekala. „Jak už jsem ti objasnil, nepatříme mezi lidi.“

„Ani mezi živé,“ pousmál se Edward. Střelila jsme po něm pohledem a když se zdálo, že nebude pokračovat, otočila jsem hlavu zpátky ke Carlisleovi.

„Žít jako my má také svá pravidla, se kterými by ses měla seznámit co nejdřív,“ pokračoval Carlisle tam, kde ho Edward přerušil.

„Pravidla?“ zeptala jsem se zvědavě. A trochu vystrašeně. Co když jsem nějaké za tohle odpoledne už porušila? Co se stane pak?

„Ano a jejich porušení se dost krutě trestá,“ přerušil ho tentokrát Emmett. Divila jsem se, že to Carlisleovi nevadí, že je neokřikne nebo tak něco. Pak mě napadlo, že se asi v tomhle světě pohybují dost dlouho na to, aby je tyhle věci, pro mě tak nové, nenudily.

„Emmette, vždyť ji děsíš,“ s úsměvem ho pokárala Esmé. Ani mi nedošlo, jak můj obličej působí na ostatní. Asi jsem tam měla vepsanou hrůzu, když jsem si představila, že jsem celý den chodila po planetě bez ponětí o nějakých pravidlech.

Emmett se na mě jen zakřenil, což asi měla být omluva. Přišel mi docela fajn, bral to s nadhledem.

„Hlavní pravidlo samozřejmě je uchovat naše tajemství,“ chopila se slova Rosalie. Poprvé na mě promluvila od doby, kdy jsem jí spatřila první den v jídelně. Její hlas ještě dokresloval tu nádhernou scenérii, když jsem na ni pohlédla.

„O tom, kdo jsi, nesmíš nikomu říct. Pak také, samozřejmě, nesmíš chodit na slunce. To se tady tolik nevyskytuje. Proto bydlíme tady a ne někde na jihu. Zde můžeme chodit ven skoro pořád a když už se stane, že zasvítí slunce, náš osobní barometr nám to řekne,“ usmál se Carlisle na Alici. Dál jsem zírala a půlka významu mi unikala.

„Myslím, že se ztrácím,“ vydala jsem ze sebe. Alice se uchychtla.

„Naše rychlost, výborný zrak a sluch a všechny ostatní schopnosti není vše, co nám evoluce nadělila. Někteří z nás mají i jiné, výjimečné schopnosti, řekl bych,“ vysvětloval mi Carlisle.

„Alice například vidí budoucnost. Tedy jen cestu, po kterou určitá osoba jde. Když změní rozhodnutí, změní se i budoucnost,“ vložil se do toho zase Edward.

„Není to stoprocentní,“ zakřenila se na něj Alice. „Moc se na mě spoléhají,“ usmála se na mě. „Ale počasí bývá mnohem víc neměnné, lépe se předvídá,“ dovysvětlila mi Alice. Byla jsem udivená, že se ke mně chová tak… přátelsky.

„Pak jsem tu já,“ zabručel dál Edward. Tak trochu mi přišlo, že mu to není příjemné, ale nechápala jsem, co. „Já slyším myšlenky všech lidí. Je to občas trochu otravné, ale hodí se to,“ pokrčil rameny a díval se na mě. Já se zděsila, ale dala jsem si dobrý pozor, abych svůj vnitřní šok nedala najevo. On čte myšlenky! Kolikrát jsem už pomyslela na dnešní odpoledne? Na můj… oběd? Alespoň dvakrát? Třikrát? Stokrát? Jsem ztracená. Když ne nikdo jiný, on to musí vědět. Možná proto byl tak najatý, když jsme přišli.

„A Jasper,“ začal Carlisle, ale na zlomek vteřiny se zasekl. Možná mu to bylo nepříjemné po tom, co mi udělal. Co jsem udělala já. Hlavou mi mihla vzpomínka na tu horkou vodu, naše propletená těla a Edward se uchychtl. Kdybych mohla, okamžitě bych zčervenala. Místo toho jsem na něj hodila zlostný pohled a zasyčela. Teď si budu muset dávat velký pozor na své myšlenky. „Jasper cítí emoce lidí v místnosti a dokáže je ovládat,“ dořekl Carlisle. Teď mi hlavou proletěly všechny okamžiky, kdy jsem na Jaspera byla například naštvaná, opět, ale proti mé vůli mě vztek přešel. Všechno to byla Jasperova práce.

Zase jsem si dovolila krátký pohled. Díval se na Carlislea a pořád držel Alici za ruku. Mohl umět hrát si s emocemi, ale já jsem teď rozhodně netušila, co cítí on. Všechno bylo zmatené. Jednu noc se miluje se mnou a pár dní poté se tu láskyplně drží za ruku s ní. Vážně jsem tomu nerozuměla.

„Je možné, že… jednou taky budu mít nějakou… schopnost?“ zeptala jsem se. Znělo to hloupě a pár lidí se i usmálo.

„Je to možné, ano,“ odpověděl mi Carlisle, který patřil k té usmívající se části. Moje myšlenky se zatoulaly a já si zkoušela představit, jak někoho ovládám a on se mi nemůže vzepřít. Edward se zasmál.

„Myslím, že tak to nefunguje,“ otočil se na mě. Vážně odpovídal na moje myšlenky! Instinktivně jsem na něj podrážděně zavrčela. Přišlo mi, že lezení mi do hlavy je dost neslušné. „Myslíme si, že naše schopnosti, které jsme dostali do tohohle nového života, jsou jen zesílené instinkty, které jsme ovládali už za lidského života,“ objasnil mi. Já se zamračila. Takže na extra schopnosti můžu zapomenout. V ničem jsem nevynikala. Pokud se počítají nějaké školní úspěchy, což asi ne…

„A kolik na světě je… těch našeho druhu?“ zeptala jsem se. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla takových mrtvolně bledých a dokonale krásných existencí?

„Velmi málo. Je těžké stvořit upíra. Když se napijeme lidské krve, není skoro žádná možnost přestat,“ vysvětloval Carlisle. Opět jsem si vzpomněla na dnešní odpoledne, na nenasytnost, kterou jsem cítila. A pak ten vztek, když se mi syn vytrhl a snažil se utéct. Carlisle měl naprostou pravdu.

Ve chvíli, kdy jsem pomyslela na to blaho, které mi prostupovalo hrdlem a celým tělem, když jsme se napila lidské krve, jsem zvedla oči a setkala se s upřeným Edwardovým pohledem. Seděl jako na jehlách a zíral na mě. Určitě jsem z jeho očí četla pohoršení. Udusila jsem v sobě další zavrčení a jen na něj přimhouřila oči, na tváři masku, která co nejvíc vypadala nebezpečně. Po pár vteřinách jsem se zase otočila na Carlislea, který dál pokračoval ve vysvětlování.

„Jsou ovšem jedinci,“ podíval se na svoje ruce a záhadně se usmíval, „kteří jsou po mnoha set letém tréninku schopni přestat. Ale to je opravdu jen vzácnost,“ dokončil myšlenku.

„Jako ty, například,“ doplnila Esmé a z jejího hlasu jí skoro odkapávala pýcha. Spousta skutečností, které říkali, jsem prostě nechápala, ať jsem se snažila sebevíc. Začínalo mě to rozčilovat.

„Můžete mluvit trochu jasněji, než mi z toho pukne hlava?“ vyštěkla jsem.

„Samozřejmě, má drahá. Občas si neuvědomujeme, kolik je toho pro tebe nové,“ omluvil se Carlisle. Byl zvláštní, pořád se za něco omlouval. „Jsem hodně starý. Narodil jsem se v sedmnáctém století v Londýně. Otec byl kněz a vychovával mě v hluboké víře. Sám bojoval proti všemožným monstrům a já po něm tuto práci zdědil. Během jedné noci při honu na upíry mě jeden kousnul. Když jsem zjistil, co se ze mě stalo, byl jsem znechucený, odmítal jsem zabíjet lidi jen kvůli vlastní potřebě. Během let jsem se stal úplně imunní vůči lidské krvi.

Vytvořil jsem si rodinu, která stejně jako já považovala lidský život za moc cenný na to, aby se s ním mrhalo jako s potravou. Proto žijeme jen ze zvířecí krve. Ostatní našeho druhu nám říkají vegetariáni, jako takový vtípek. Ve sklepě jsem se o tom zmínil, tak už tomu alespoň rozumíš,“ usmál se Carlisle. Tentokrát ho nikdo nepřerušoval, i když jsem si byla jistá, že i tuto část slyšeli bezpočtukrát. Nedivila jsem se, že je tak zajímavý příběh donutil jednou mlčet a nepřerušovat ho.

„A proč jste tedy zabil dalších šest lidí, abyste si vytvořil ‚rodinu‘?“ Na poslední slovo jsem dala důraz, aby bylo jasné, že se mi jeho přístup nelíbí.

„Nikdy by nestvořil upíra z někoho, kdo má jinou možnost. Edward byl první. Umíral v nemocnici, neměl nikoho a Carlisle už byl zoufalý samotou. Vytvořil si tedy syna. Pak Esmé, ta… spadla z útesu,“ zastával se Carlislea Emmett. Podíval se na Esmé a mě přišlo, že mi opět něco uniká. „A tak měl Carlisle ženu a my matku. Poté přišla Rosalie, oni…,“ střelil pohledem po nádherné blondýnce, „zbili ji. Carlisle a Esmé získali další dítě a Edward sestru,“ dokončil. Myslím, že jim tohle téma nebylo moc příjemné.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-III.-Rozhovor(2/3):