Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IV. - Dohoda (1/5)

06.11.2009 (17:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

Šli jsme mlčky. Občas jsem se na něj podívala, ale on sledoval cestu, po které jsme šli, jako kdyby se bál, že se ztratíme.
„Proč jdeme tak dlouho?“ zeptala jsem se ho podrážděně.
„Teď ne,“ bylo jediné, co jsem z něj dostala. Šli jsme dál. Poznala jsem místo, kde jsem před pár minutami mluvila s Alicí. Čekala jsem, že se zastaví tady a už jsem skoro stála, tak moc jsem si tím byla jistá. On ale dál pokračoval, ani se po mě neohlédl. Musela jsem popoběhnout, abych se zase objevila vedle něj. Pomyslela jsem si nevrle něco o jeho řitním otvoru a mojí botě a on se na mě otočil, aby mi pohledem ukázal, jak moc pod jeho úrovní jsem.  Hned mi blikl hlavou vztek, že mu jsou všechny moje myšlenky tak vystaveny na odiv, ale místo, abych se za ně styděla nebo na něj zaútočila, protože mě tím neskutečně štval, jen jsem uličnicky vyplázla jazyk. Ve stejnou chvíli jsem ucítila teplo, které se mi rozlévalo po těle, a pár vteřin na to se Edward zase napjal a zrychlil krok. Pokud jsem nechtěla běžet, zaostávala jsem za ním. Neviděla jsem mu do tváře a ani jsem po tom nijak netoužila. Po chvíli teplo z mého těla zmizelo a já se už tím příjemným návalem nezabývala.
Došli jsme k mému domečku. Edward šel pořád vpředu a místo, aby počkal, až mu otevřu dveře, vpadl dovnitř jako nějaký nevychovaný chuligán.  Já se zmohla akorát na trochu silnější zabouchnutí dveří, které se otřásly v pantech. Stoupla jsem si proti němu a založila ruce na prsou. On si zatím sedl na gauč a ruce složil do klína.
„Tak už se konečně dozvím, čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ zeptala jsem se trochu uštěpačně. Nadechla jsem se a cítila ve vzduchu pořád vůni lidské krve a saponátu. Měla bych se začít kát a jakkoliv se to snažit vyvrátit, ale bylo mi jasné, že už mi v mysli prostě přečetl pravdu.
„No…,“ začal a bylo mi jasné, že hledá slova, „asi víš, že už všechno vím. Jak od Alice, tak od tebe,“ řekl nakonec. Já si jen vzdychla, abych mu dala najevo, že to už jsem slyšela a nijak mě tím nepřekvapí.
„A která část těch pár dnů ti tak leží v hlavě?“
„Jak se můžeš tak hloupě ptát? Samozřejmě, že to, co jsi udělala těm dvěma mužům. Jak jsi jen mohla? Carlisle ti jasně vysvětlil, jak to u nás chodí. Jak jsi mu to mohla udělat? Nám to udělat? Víš, jak nás to může ohrozit? Co sis proboha myslela?“ křičel na mě. Vytočilo mě to.
„Nemohla jsem odolat, podělej se z toho!“ křičela jsem na něj.
„A přemýšlela jsi, jakou bolest to způsobí pozůstalým? Používala jsi vůbec mozek nebo ses jen podřídila instinktům jako nějaké tupé zvíře?“ křičel dál.
„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ zlověstně jsem zavrčela a nahrbila se v útočném postoji. Přísahala bych bohu, že kdyby udělal jednu blbou poznámku, opravdu bych zaútočila.
„Mohla by se uklidnit, prosím tě?“ zeptal se mě mnohem víc klidným hlasem a natáhl ke mně ruku.
„Co když se nechci uklidnit?“ ječela jsem dál. On si povzdychl.
„Nemáš důvod na mě křičet. Prostě si tu sedni a uvidíš, že ti za chvíli bude líp,“ konejšil mě. Můj vztek ve mně opět probudil to teplo uvnitř mého těla. Rozlévalo se do každého kousku kůže a tkáně. Edward se trochu napjal a natočil se. Nechápala jsem jeho pohyby, ale bylo mi to jedno. To teplo bylo velmi příjemné a tišilo můj vztek. Chvíli jsem tam ještě stála a pak jsem rozpohybovala své svaly a pomaličku se sunula ke gauči, na kterém seděl Edward.
Sedla jsem si vedle něj a zhluboka dýchala. Snažila jsem si udržet to rozlité, konejšivé teplo. Bylo tak moc příjemné. Edward se vedle mě neuvolnil, spíš naopak, ztuhnul ještě víc a zíral do zdi. Zajímalo mě, na co tak přehnaně reaguje. Rychle jsem proletěla myšlenky, jestli jsem nemyslela na něco špatného, ale byla jsem si skoro jistá, že ne.
„Co ti je?“ zeptala jsem se ho. Skoro jsem šeptala, jak moc tu bylo ticho. Dýchal vůbec? Dýchala jsem já?
„Nic, co by tebe mělo zajímat,“ odsekl.
„Jsi zase jednou velmi příjemný.“ Sarkasmus mi z hlasu skoro odkapával. Teplo zase odeznělo  a chvíli na to se Edward trochu uvolnil z železného napětí jeho svalů.
„Je ti lépe?“ zeptala jsem se ironicky. Jako kdyby mě to zajímalo.
„Jo, díky,“ odpověděl, asi mu nedošla ta ironie. „A ty jsi už klidná?“
„Řekla bych, že mi už lépe nebude,“ odpověděla jsem konečně upřímně.
„A můžeš mi teď v klidu vysvětlit ten úlet dneska odpoledne?“ zeptal se klidně. Měl příjemný, sametový hlas. Nikdy jsem si toho vlastně nevšimla. I když zase narazil na toto téma, už jsem se nechtěla hádat.
„A ty se mi divíš, když jsem sotva den stará a nechali jste mě samotnou? To si Alice nevšimla, že někdo půjde do lesa na procházku? Ani tys neslyšel jejich myšlenky?“ptala jsem se.
„Funguje to mnohem složitěji, než si představuješ. Neměli jsme šanci je slyšet. Ale máš pravdu, neměli jsme tě spouštět z dohledu,“ začal bědovat. Položila jsme mu ruku na rameno.
„To bude dobré. Zapomeneme na to. Já slibuju, že to už nikdy neudělám,“ myslela jsem na všechno okolo, jen ne na to, jak mu lžu, „a ty to nemusíš nikomu říkat,“ chlácholila jsem ho. Vrněla jsem mu do ucha a doufala, že přijde na jiné myšlenky.
„Cože? To v žádném případě!“ vykřikl a už stál na nohu. „Něco takového přeci nemůžu nechat vyšumět! Zabila jsi dva lidi, přece si nemyslíš, že bychom to nechali jen tak být!“
„Nikam nejdeš! Kromě mě a tebe to ví jen Alice a ta slíbila, že to neřekne. Nebudeš trhat partu!“ křičela jsem na něj. Protože jsem se na to nesoustředila, vystřelila jsem z gauče přímo ke dveřím, abych mu zatarasila cestu. Byla to otázka zlomku vteřiny.
„Nevím, jakou máte s Alicí dohodu, ale já se do toho rozhodně míchat nebudu! Mám nějaké svědomí a tohle si prostě nenechám pro sebe. A přestaň s tím konečně,“ zakňučel, ale nevypadal, že hodlá jít dál.
„S čím?“ podivila jsem se. Nevnímala jsem, že bych dělala něco, co by se mu nemělo líbit. Jen jsem cítila mírně opět to teplo.
„Přestaň šířit ty vlny, nebo se zblázním!“
„Jaké vlny?“ vyvalila jsem oči.
„Ty vlny,“ zakňučel a sesunul se na gauč
„Jaké vlny?“ zopakovala jsem ještě víc zmatená.
„To je fuk,“ vydechl a uvolnil se. Moje zmatenost zahnala to teplo a já si zase šla pomalu sednout.
„Takže dobrý? Zůstane to mezi námi?“ zeptala jsem se nevinným hláskem.
„V žádném případě. Musím to probrat s Carlislem,“ zabručel. Já se zamračila.
„Nechceš si prohlédnout můj domek?“ odbočila jsem. Něco už vymyslím, abych ho umlčela.
„Tak pojď,“ pobídl mě a sám už stál. Stoupla jsem si taky a pomalu jsme se dali do pohybu.
„Koupelna, šatna… Ložnice,“ mávala jsem rukou, když jsme procházeli kolem jednotlivých dveří. U každých se Edward na chvíli zastavil a nakouknul dovnitř. „Tu ložnici musíš vidět.“ Můj hlas opanovalo nadšení a táhla jsem ho do ložnice. Chvíli si ji mlčky prohlížel a pak se ke mně otočil s lehkým úsměvem na rtech.
„Tu jsem dělal já,“ pochlubil se.
„Vážně? Je opravdu moc krásná. Moc se ti povedla,“ chválila jsem ho. Několik okamžiků jsme na sebe koukali.
„Myslím, že bych měl jít,“ prolomil ticho Edward. „Za Carlislem,“ dodal. V tu chvíli jsem se zase rozčílila.
„Nikam nepůjdeš! Zůstaneš tu, dokud se nějak nedomluvíme,“ vrčela jsem na něj.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IV. - Dohoda (1/5):