Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IV. - Dohoda (3/5)

26.11.2009 (08:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1355×

„Kde je Edward?“ zeptala jsme se napjatě. Zatím to vypadá, že nic neví.
„U sebe, nahoře,“ začala být Rosalie zmatená. Bez vysvětlení jsem vyletěla po širokém schodišti a zamířila do jednoho z pokojů tak jistě, jako kdybych tam byla už milionkrát. Doufala jsem, že to je jeho pokoj, vycházela odtud jeho čerstvá vůně. Byla jsem si jistá, že moje kroky slyšel, takže ani zde jsem neklepala. Pomalu jsem otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu.
„Můžu?“ zeptala jsme se nevinně. Seděl na černé kožené pohovce, hlavu měl v dlaních. Ani ji nezvedl. Zaslechla jsem slabé zavrčení. Tak slabé, že jsme ho i já, s tak vytříbeným sluchem, slyšela jen stěží.
„Co ti je?“ snažila jsem se ho rozmluvit.
„A já si to schovával pro tu pravou,“ zakňučel. V tu chvíli mi ho bylo vážně líto. Netušila jsem, co na to říct.
„Promiň,“ řekla jsem nakonec. Dlouhou chvíli jsme tam seděli v tichu.
„Stálo ti to za to?“ zeptal se a konečně prolomil to ticho.
„O čem to mluvíš?“ dělala jsem blbou a doufala, že pořád naráží na můj lov lidí.
„Užila sis se mnou, zneužila mě a pošlapala tak můj žebříček hodnot. Stálo ti to za to? Bylo to tak skvělé?“ Konečně se na mě otočil. V očích měl bolest, vážně ho mrzelo, že…počkat!
„Ty jsi panic?“ došlo mi najednou.
„Byl jsem,“ opravil mě. Chvíli jsem mu koukala do těch smutných očí odrážejících jeho vnitřní bolest.
„Aha,“ pípla jsem a potlačila úsměv. Jak dlouho žije jako upír? Sto let? Dvě stě let? A kolik let žil jako člověk? A navíc s tímhle zevnějškem? Jak to, že byl pořád panic???
„Tobě na tom záleží, viď?“ zeptala jsem se ho. Pořád jsem si dokázala skoro živě představit, jak dokonalé to bylo. A najednou jsme z toho neměla dobrý pocit.
„Záleželo mi na tom, abych se mohl celý odevzdat do rukou milované osoby, abych si byl jistý, že ona je ta pravá. Ale copak na tom ještě záleží?“ zeptal se a mě bylo vážně špatně ze sebe samé, co jsem mu udělala.
„Měla bych nápad,“ dostala jsem ze sebe. Znovu se na mě podíval.
„Jaký? Rozdat si to znovu?“ ušklíbl se a zase složil hlavu do dlaní.
„Zapomeneme, že jsi… že už nejsi… panic. Budeme prostě dělat, že se to nestalo a ty jednoho dne svůj věneček,“ musela jsem se zasmát, „dáš nějaké, o které si budeš myslet, že je ta pravá. To si sice nemůžeš nikdy být jistý, ale bude to tvoje volba. Co na to říkáš?“ pookřála jsem. Bylo to dokonalé.
„A za to chceš, abych mlčel o tvé slabosti pro lidskou krev,“ doplnil mě tím, co mi viděl v hlavě. Přikývla jsem.
„Dohoda,“ objasnila jsem mu. Obezřetně mě sledoval.
„Dohoda,“ opakoval po mě a spustil ke mně ruku. Potřásla jsem mu jí a cítila, že mi spadl kámen ze srdce.
„Kolik ti vůbec je?“ zeptala jsem se.
„Sto šest let“ odpověděl mi.
„Sto šestiletý panic. Proboha živého,“ protočila jsem oči a on se smál mému výrazu.  „Jak jsi k tomu proboha přišel?“ ptala jsem se dál.
„Když jsem žil, bylo to trochu jiné. Vlastně jsem…,“ začal vyprávět. Ale stejně jsem ho moc neposlouchala. Zvedla jsem se a stočila se mu do náručí. Nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi, že se tou dohodou něco v našem vztahu změnilo. Že jsme teď spíš bratr a sestra nebo alespoň kamarádi než milenci. No, milenci je možná trochu silné slovo.
Z klína mě nevyhodil, nechal mě, ať se tisknu na jeho holou hruď a on mě objal rukama. Teď jsme jako ti milenci opravdu vypadali.
Seděli jsme takhle a povídali si, dokud nevyšlo slunce.
„Budeš muset vstát,“ pohladil mě po ruce. Zvedla jsem k němu akorát oči.
„Proč?“ zeptala jsem se. Vždyť jsme takhle mohli zůstat do konce věčnosti, nebo alespoň do doby, než se objeví ta jeho životní láska.
„Je úterý, musím do školy,“ usmál se nad mou nevědomostí.
„Nemůžu s tebou, co?“
„Zatím ne. Dej tomu rok, než vyrosteš z novorozeneckého období. Pak se mnou budeš chodit do školy a hrát si s námi na lidi,“ usmíval se dál.
„Tak dobře,“ zamračila jsem se, na chvíli se k němu přitiskla tak silně, že jsem slyšela, jak mu unikl vzduch z plic a pak ho pustila. Slezla jsem dolu a sledovala ho, jak se protáhl. Já se vůbec necítila ztuhlá, ale on měl to divadélko tak nacvičené, že mu asi nedocházelo, že hraje i doma, před svými.
„Dovolíš?“ zeptal se mě. Přestala jsem se zaobírat vlastními myšlenkami a začala sledovat, co po mě chce. Stál u otevřených dveří do koupelny.
„Ehm, budu dole,“ oznámila jsem mu a odešla z pokoje. Pomalu jsem zamířila ke schodům a hlemýždím tempem jsem scházela dolů. Slyšela jsem, jak se všichni připravují do školy. I Carlisle si v pracovně kontroloval svůj příruční kufřík, než vyrazí do práce. Bloumala jsem různě po domě a nakonec jsem zakotvila v obývacím pokoji. Oknem jsem sledovala, jak ranní slunce svítí skrz všechny ty stromy a ozařuje dům do zelena.  Slyšela jsem handrkování o koupelnu, aby se Alice a Rosalie mohly ještě více zdokonalit. Jako kdyby to potřebovaly.
Během pár hodin se všichni shromáždili dole v hale a já sledovala, jak si vyměňují informace, kam pojedou po škole, v kolik přijedou domů, pak se také ptali Alice, jestli hrozí nějaké nebezpečí (řekla, že prý ne) a po několika minutách začali opouštět dům. Slyšela jsem z garáže zvuk startujících motorů. Seděla jsem dál a došlo mi, že netuším, jak se celý den zabavit.
„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou. Lekla jsem se a tou svojí obrovskou rychlostí se otočila, abych zjistila, kdo na mě mluví. Jakýsi hlásek mi v hlavě křičel, že se mám bránit. Při prvním pohledu na příchozího jsem se uvolnila. Stála tam Esmé, stejně jako včera naprosto okouzlující.
„Dobré,“ odpověděla jsem. Sledovala jsem, jak přešla ke mně.
„Měli jste se včera s Edwardem dobře?“ zeptala se mě. Já ztuhla. Ona to ví.
„Proč se ptáte?“ kroužila jsem kolem její otázky.
„Půl noci byl pryč a pak jste byli u něj, skoro jsme vás neslyšeli,“ vysvětlila mi. „A to jsem myslela, že se nemáte rádi,“ konstatovala.
„Neslyšeli?“ zeptala jsem se nechápavě a pořád uhýbala.
„Obvykle slyšíme každé slovo, však sama víš, jak moc je náš sluch citlivý,“ připomněla mi. A mě to najednou všechno docvaklo do správných kolejí. Proto se mnou Alice šla do lesa. Aby nás nikdo neslyšel. Přesně tak, jak slíbila, nikomu nic neřekla a nechtěla, aby to i někdo slyšel. Asi i Edward na tu dálku nemohl slyšet její myšlenky. A Edward se mnou odmítal mluvit, dokud jsme nebyli u mě. Tam nás taky nemohli slyšet. Tudíž nemohli ani slyšet, jak Marvinův syn křičel, když jsem ho zabíjela. A také nikdo nevěděl o naší včerejší noci.
„Aha. No…,“ nevěděla jsem, jak odpovědět, aniž bych nelhala a přitom jí nic neřekla, „ano, bavili jsme se dobře.“ Musela jsem se usmát při představě, jak moc dobře jsme se bavili. Myslím v té posteli. Moje postel. Matně jsme si pamatovala, že jsem při té souloži slyšela nějaké zvuky, které jsme nevydávali my. Schválně, v jaké stavu ji najdu.
„To je dobře,“ konstatovala Esmé. Chvíli jsme se na sebe dívali. „Co budeš dnes dělat?“ zeptala se mě. Zamyslela jsem se. Nikdo, koho jsem znala, tu nebyl a ty, kteří tu byli, jsem nemohla vidět. Takže co budu dělat?

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IV. - Dohoda (3/5):