Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IV. - Dohoda (5/5)

09.12.2009 (15:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1272×

 „Jo,“ odpověděla jsem mu. Přestal se mě vyptávat na moji tělesnou teplotu a místo toho jsme si nezávazně povídali o všem možném. Bylo mu čtrnáct a moc ho bavilo opravovat auta nebo je skládat dohromady. Snažila jsem se, aby se toho o mě dozvěděl co nejmíň, protože to přece bylo jedno z pravidel ne? Neprozradit, kdo jsem. Když jsem po nějaké chvíli od něj odlepila oči, všimla jsem si, jak za jedněmi létacími dveřmi stojí Carlisle a Esmé a starostlivě na mě zírají. Viděla jsem jim v tvářích to napětí, jestli něco někomu neprovedu. Ale já jsem poprvé za svůj upíří – vlastně i normální – život neměla chuť nikoho zabít. Chtěla jsem si s tímhle Jacobem povídat dál, ale něco v jejich očích mě zarazilo.
 „Jacobe, budu muset jít,“ oznámila jsem mu. „Měla jsem jít na rentgen a stoprocentně jdu pozdě,“ vymlouvala jsem se.
 „Dobře, tak jdi. Uvidíme se ještě někdy?“ zavolal za mnou otázku, kterou jsem si opakovala od chvíle, kdy jsem se s ním dala do řeči.
 „Určitě ano,“ usmála jsem se na něj a ukázala řadu dokonalých zubů, zatímco jsem šla ke dveřím.
 „Chovala ses… zkušeně,“ pochválil mě Carlisle, když se za mnou zavřely dveře. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem na zádech Jacobův pohled.
 „Díky,“ poděkovala jsem mu.
 „Měly bychom jít, brzy se všichni budou vracet ze školy a asi by se podivili, kdyby našli dům prázdný,“ snažila se mě Esmé popohnat. Podívala jsem se na ní, v duchu si opakovala slova, která ke mně pronesla a doufala, že je pochopím.
 „Dobře,“ bylo jediné, co jsme ze sebe dostala. Pořád jsem byla v duchu u toho zvláštního kluka s těmi dětskými rysy, s kterým jsem se právě seznámila.
  S Esmé jsme odjely domů a nechaly Carlislea, aby se dál věnoval nemocným. Přijely jsme domů akorát včas, abychom stihly přijít do obývacího pokoje a já už slyšela z příjezdové cesty zvuky motoru. Během pár chvil se rozrazily dveře a v nich stála celá rodinka. Až na Carlislea, samozřejmě. Přivítali jsme se a každý si šel po svém. Edward šel ke mně. Poskočilo mi srdce z toho, že se mi ta včerejší noc nezdála a on má zájem o moji společnost.
 „Tak jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se ho, když si ke mně přisedl na gauč.
 „Jako vždy, nuda. Však to sama znáš,“ usmál se na mě.
 „Cos dělala ty?“ zeptal se a znělo to, jako kdyby ho to opravdu zajímalo.
 „Byly jsme s Esmé za Carlislem v nemocnici a ještě předtím jsme uklidily celý dům a šťouraly se v záhonech,“ dělala jsem, jak moc mě to bavilo. Ano, nebyla to nuda a zítra to klidně budu dělat znova, ale přece jenom, kdo je tak posedlý úklidem? Edward mě vzal za ruku a odtáhl ke schodům. Chtěl mít soukromí.
 „Proč jsme tady?“ zeptala jsem se ho, když jsme došli k němu. Nechal mě stát u dveří a sám začal něco dělat. Odsunoval věci ke stěnám a pak sroloval koberec.  Uvolnila se spousta místa, skoro celý pokoj byl volný.
 „Co to děláš?“ zeptala jsem se, prostě jsem ho nechápala. Podíval se na mě a usmál se.
 „Dneska ve škole jsem přemýšlel, jak bychom se mohli zabavit. Napadla mě jedna hra, která by mohla být dost… řekl bych, zábavná,“ vysvětlil mi.
 „A proč děláš tohle?“ rozhodila jsem kolem sebe ruce.
 „Ono je to trochu špinavé,“ usmíval se pro sebe. Nejdřív jsem nechápala, ale pak jsem si všimla misek s nějakou tekutinou, které přinesl s sebou, a sepnulo mi to. „Počkej tady, dojdu ještě pro něco,“ řekl mi a odešel. Já si zatím prozkoumala ty misky. Byla v nich barva.
  Za mnou se otevřely dveře a vešel Edward. V rukou držel nějaké staré špinavé hadry. Přešla jsem k němu a vzala si je od něj. Rozprostřela jsem je na zem a na ně postavila misky s barvou. Přešla jsem k němu.
„Stůj klidně,“ rozkázala jsem mu a začala rozepínat jeho košili.
 „Co to…?“ začal se trochu vzpouzet.
 „Nehýbej se.“ Pokračovala jsem. Přestal se hýbat a já nechala jeho košili spadnout na zem. Stejně tak jeho kalhoty a on zůstal stát přede mnou jen ve spodním prádle. Při pohledu na něj jsem cítila, jak se mi v těle zase vzdouvá to teplo. A viděla jsem, že on je zase trochu nesvůj.
 „Lehni si a zavři oči,“ přikázala jsem mu. Teplo jsem si udržovala, co nejvíc to šlo a on mě také hned vyslyšel.
  Svlékla jsem se do spodního prádla, sedla jsem si na něj obkročmo a pár vteřin se na něj koukala. Pak jsem ruce zabořila do misek plných barvy, které stály kousek od jeho nehybného těla, nechala je odkapat a pak je položila na jeho kůži. Bez přemýšlení jsem mu na bledou pokožku kreslila náhodné ornamenty, a když mi došla barva, namočila jsem si ruce do jiných barev a kreslila dál. Během pár minut měl na těle jen velmi tmavou míchaninu, ale nezdálo se, že by se mu to nelíbilo. Naopak, moje ruce a teplo, které jsme uvnitř sebe cítila, zvyšovaly frekvenci jeho dechu, který byl rychlý a povrchový.
 „Co to děláš?“ zeptal se mě po chvíli. Usmála jsme se pro sebe.
 „Tak se podívej,“ dovolila jsem mu a slyšela jsme ve svém hlase pýchu. Otevřel oči a prohlížel se. Neřekl ani slovo.
 „Jsem to ale umělec, co?“ Teď už mi ta pýcha z hlasu vážně skoro odkapávala. On se dál prohlížel a pak se mi podíval do očí.
 „To tedy,“ souhlasil se mnou a konečně se usmál. Vážně se mu to líbilo. „Ale mám jiný návrh,“ zavrněl a já netušila, o čem mluví. Pomalu mi začal přejíždět po rukou směrem k ramenům, tam mě pevněji chytil a než jsme stihla vzdychnout, už jsem byla uvězněná pod jeho tělem. Hlásek v mé hlavě na mě křičel, abych se bránila, ale já moc dobře věděla, že nemám před čím.
  Malbu jsem vedla pomalu, ale on se tím nijak nezatěžoval. Během pár vteřin jsem byla celá od barvy a sama dosti nažhavená. Jeho ruce mi putovaly všude po těle, prádlo jsem měla celé od barvy. Budu si asi muset brzy doplnit šatník, pokud bude devastace mého oblečení stejně rychlá jako doteď.
  Kolem misek byly barvy vyšplouchané, ještě, že předtím zajistil ty staré hadry, abychom nezašpinili podlahu. Moc tekutiny v miskách nezůstalo, když to už nevydržel a strhal z nás poslední kousky oblečení. Tvrdě do mě vnikl a nasadil celkem rychlé tempo.
  Misky jsem odstrčila a převalila ho na záda, abych byla nahoře. Naše nabarvená těla krásně klouzala a to nám usnadňovalo pohyb. Pořád pro mě byly ty pocity tak nové, tak moc silné, nedokázala jsem se tišit. Vdychala jsem nahlas, a čím víc zrychloval a blížil se vrchol, tím hlasitěji jsem se projevovala. Při vrcholu jsem skoro křičela a bylo mi to jedno.
  Chvíli jsme se na sebe koukali a pak mi došlo, že nejsme doma sami. Kdybych mohla, okamžitě bych zrudla.
 „Měla bych jít,“ začala jsem, když jsem z něho slezla.
 „Nejdřív se asi umyj, ne?“ poradil mi. Přikývla jsem a vlezla si do sprchy. Trvalo dlouho, než jsem svou dokonalou kůži zbavila barvy, ale podařilo se. Vylezla jsem ze sprchy a šla nahá k Edwardovi do pokoje.
 „Půjčil bys mi nějaké oblečení?“ zeptala jsem se ho a hodila na něj andělský pohled. Chvíli si mě prohlížel a pak přešel ke skříni. Vytáhl stejné kalhoty, které si půjčil on ode mě, a nějakou košili. „Díky,“ poděkovala jsem a oblékla se. Naklonila jsem se k němu a vlepila mu pusu na tvář. „Uvidíme se později,“ zavrněla jsem mu do ucha a zavřela za sebou dveře. Vyšla jsem z domu a nevšímala si Emmettova smíchu. Samozřejmě nás museli všichni v domě slyšet, ale co mi bylo po tom? Věděla jsem teď úžasnou věc. Pochopila jsem totiž, co znamená to teplo, a byla jsem štěstím bez sebe, že jsem objevila svoji zvláštní schopnost.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IV. - Dohoda (5/5):