Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (5/5)

29.04.2010 (19:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1075×

  Děsila jsem se toho okamžiku, ale zvedla jsem oči a vyhledala Edwarda. Ten si dával pozor, aby ho Bella nepřistihla, jak se dívá jinam. K rohu, kde jsem stála schovaná. Opětovala jsem mu jeho napjatý pohled a pak se zašklebila a přikývla, že jsem v pořádku a že se nic neděje. Neznatelně přikývl a stočil hlavu k Belle. Sledovala jsem výraz v jeho obličeji, tak něžný, plný lásky. Mé ledové, mrtvé srdce pukalo bolestí při pohledu na něco, co nikdy nedostanu. Edward měl po nějakých devadesáti letech co dělat, aby v přítomnosti Belly udržel na uzdě svoji žízeň. Já bych to prostě nedokázala, natož kdyby mi krev mé lásky voněla tak, jako Bella Edwardovi. Bylo vlastně docela štěstí, že jsem Jacoba nezabila.
  Nebo bych mohla najít svého druha, pokud je mi souzen, mezi upíry. Ale to by znamenalo odejít od Cullenů a to já nikdy neudělám. Nebo bych to zvládla, kvůli… Kvůli…
  Moje myšlenky a nutnost dokončit souvislou větu se vytratily jako poslední dech umírajícího. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla asi tisíckrát – ne-li horší – bolest v krku. Cítila jsem, jak se mé tělo napjalo ke skoku, aniž bych věděla proč. Rozhlédla jsem se a během vteřiny si všimla, jak se Bella drží za prst. Na něm se třpytila kapička krve.
  V další vteřině se to stalo mnohem horší. Jasper ucítil Bellinu krev a vystartoval po ní. Takže jsem byla lepší než Jasper, když jsem se udržela na místě, abych ji nezabila? Edward odstrčil Bellu za sebe a odhodil Jaspera přes celou místnost. Myslela jsem, že je konec, ale pak mě do obličeje praštila neodolatelná vůně tryskající z obývacího pokoje. Podívala jsem se na Bellu, jak se sbírala ze země a její paže rudě pulzovala. Rozbila vázu a pořezala si ruku.
 „Proboha!“ zaúpěla jsem. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší, ale nikdo se neotočil, ani Bella nezvedla hlavu, takže mé zoufalství zůstalo v mé skrýši.
  Stálo mě to veškeré sebeovládání a ještě o trochu víc, ale odlepila jsem se od podlahy a zamířila k hlavním dveřím. Nechala jsem je otevřené a odešla několik set metrů od domu, kde jsme zařvala jako poraněné zvíře. Dýchala jsem zhluboka, abych vyhnala pach její krve z mých plic a hlavy. Už jenom myšlenka na něj mi drásala hrdlo.
  Něco se kolem mě prohnalo. Vydala jsem se za tím, protože jsem pach toho tvora poznala.
 „Jaspere, stůj!“ zařvala jsem a přidala rychlost, abych ho dohnala. Chytila jsme ho za ruku a zatáhla, aby se zastavil. Málem mi ta jeho paže zůstala v ruce, jak jsem ho donutila zastavit na místě.
 „Nech mě!“ vyjel na mě. Napouštěla jsem ho, i když se mi snažil vytrhnout.
 „Ty se hlavně musíš uklidnit,“ zvýšila jsem na něj hlas. Hněvivě se na mě díval a ani jeden jsme nic neříkali. Jasper rychle, namáhavě a hlasitě oddechoval a já se pořád snažila vyhnat vzpomínku na Bellinu krev z mého mozku. Jasperův dech se maličko uklidnil.
 „Díky,“ zašeptal.
 „Tys mi dal tenhle život, já tě uklidnila,“ usmála jsem se na něj. Maličko povytáhl koutek, aby mi chabě oplatil úsměv. Hned potom se kolem nás začal les hýbat. Objevila se tu Rosalie, Emmett a Esmé. Všichni začali mluvit na Jaspera, jak za to nemohl a aby si to nedával za vinu. Když dorazili, pustila jsem jeho ruku a teď jsem stála kus o nich a sledovala je. Za chvíli se k naší malé skupince přidala Alice. Tvářila se zklamaně, asi jí vadilo, že nedokáže zůstat s Bellou jako opora.
  Chvíli po ní se kus od nás hnul strom a já si všimla, že na jedné jeho větvi sedí Edward. Takže ani on to nevydržel. Dala jsem se do pohybu a došla pod jeho strom.
 „Carlisle ji ošetřuje,“ zabručel, aniž by se na mě podíval. Pak sklopil oči. „Aha, to jsi ty,“ zavrčel a začal zírat do dáli. Takže se mnou pořád odmítá mluvit. Jak chce. Ale musí být hodně mimo, když si ani neuvědomil, kdo to k němu jde. Že by neposlouchal moje myšlenky?
  Ještě chvíli jsme se všichni uklidňovali a pak nás opustila Esmé, která se vrátila do domu. Všichni postávali a čekali a já nevěděla na co. Ale také jsem čekala. Nakonec Edward ladně seskočil z větve a vydal se k domu. Všichni, kromě Alice a Jaspera, se vydali za ním. Chvíli jsem se rozhodovala, kam jít.
 „Klidně běž, Edward ji hned odveze,“ kývla na mě Alice. Co se to s námi děje? Že by mi za ty roky odpustila?
 „Díky,“ kývla jsme na ni a následovala ostatní do domu. Vyskočila jsem na střechu, znamenalo to určitou vzdálenost od Belly a přísun čistého vzduchu. Netrvalo dlouho a Edward vyšel s Bellou, která měla obvázanou paži, a odvedl ji do jejího auta. Takové červené hromady železa. Když odjeli, seskočila jsem na verandu a vešla do domu. Smrděl po ohni a nějakých chemikáliích, asi desinfekci.
 „Bylo to vážné?“ zeptala jsem se Carlislea, který si v kuchyni desinfikoval ruce.
 „Neboj se, Bella to přežije,“ usmál se na mě.
 „Nebojím se o ni,“ zabručela jsem. Proč by mi měl ležet na srdci někdo, koho nesnáším?
 „Samantho,“ otočil se na mě Carlisle se zamyšleným výrazem v obličeji, „jak víš, že se tu něco stalo? Nemělas být náhodou dole?“
 „No, víš…,“ rozčílí se hodně, když mu to řeknu? „Prostě jsem byla zvědavá a tak jsem vylezla ven, abych se na Bellu podívala. A pak jsem utekla ven.“
 „Tys byla u toho, když se pořezala?“ vytřeštil oči.
 „Hm,“ zabručela jsem a čekala křik a trest.
 „Edward nic nenamítal?“
 „No trošku vrčel, to jsi asi slyšel, ale jinak… Věděli jsme oba, že kdybych jen pomyslela na Bellinu krev, Edward mě zabije,“ argumentovala jsem.
 „Samantho,“ zavřel Carlisle oči. „Všichni odoláváme krvi několik desítek let. Vidělas, jak na ni zareagoval Jasper, který s námi žije mnohem déle než ty. Je tu druhý nejmladší, ale přesto se neudržel a ty ano. Jak jsi to dokázala?“ Zůstala jsem zírat.
 „Ty na mě nebudeš křičet?“
 „Ne, zvládla jsi něco, co ani nejlepší z nás někdy nezvládnou. Sam, jsem na tebe tak pyšný,“ podíval se na mě s takovým výrazem v očích, jako kdybych byla jeho malé dítě, které se zrovna naučilo první slovo. A zase mi řekl Sam, to udělal snad jedinkrát za celou mou existenci.
 „Carlisle, já porušila pravidlo, vylezla jsme ze sklepa a málem napadla člověka,“ opáčila jsem.
 „A přesto jsi to neudělala. I přes to, jak dopadl dnešní večer, že můj syn někde běhá po lese, přesto jsem na tebe pyšný,“ usmíval se. „Možná bychom mohli přemýšlet o povolení těch pravidel,“ uvažoval.
 „Carlisle, já nechci lidskou krev. Nevyhovuje mi zvířecí krev, ale už rozhodně nechci nikoho zabít. Příště to už neudělám, byl to velký risk,“ sklopila jsem hlavu.
 „Samantho,“ dával důraz na každé slovo, „dokázala jsi něco, s čím měl problém i Edward. Proč nejsi nadšená?“
 „Asi máš pravdu,“ usmála jsem se.
 „Takhle je to lepší,“ pohladil mě po ruce. „Možná bychom tu mohli uklidit a pak se vrátit ke studiu, co říkáš?“ Přikývla jsem. Sklidili jsme dort a roztrhaný papír od sterea. Esmé vytřela obývací pokoj desinfekcí, takže krev nebyla téměř cítit. Sklidili jsme střepy, pak vyběhli ven a sundali světýlka ze stromů. Když bylo vše hotovo, neměla jsem náladu na studium. Zalezla jsem si do sklepa a zírala na stěny.
  Takže jsem lepší než Jasper, který mě stvořil. Nechtěla jsem být lepší, Vždyť on byl mnohem starší a zkušenější. A navíc, už nechtěl být nejslabším článkem rodiny. Od mého příchodu jsem jím byla já, ale… Mění se tím dnešním incidentem mé postavení? A jak se k tomu postaví Edward? Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale ozvalo se zaklepání.
 „Dále.“ Otočila jsem hlavu ke dveřím, abych se podívala, kdo přišel. Edward chvilku postával ve dveřích a pak se pomalu přišel posadit ke mně. Obličej měl zdrchaný, oči temné.
 „Ahoj,“ pozdravil.
 „Ahoj.“
 „Užila sis oslavu?“
 „Jo, bylo to fajn. Už jenom to, že jsem jednou dokázala odolat krvi. Prostě jsem pokročila ve vývoji,“ usmála jsem se. Jeho výraz byl pořád stejný.
 „Neřekl bych, že to bylo tak fajn,“ zavrčel.
 „Tak to vyklop, třeba se ti uleví,“ povzbudila jsem ho.
 „Nevěděl jsem, za kým jít. Nejdřív jsem o tom chtěl mluvit s rodinou, ale pak jsem si vzpomněl na tebe. Jsi sebestředná a egoistická, záleží ti na tobě a tvých pocitech, ale dneska jsem viděl, že ti alespoň trochu záleží i na mě a mém štěstí. Jinak by ses pokusila Bellu zabít a já bych zabil tebe,“ vysvětloval. „Tedy ne, že by Jasperovi neleželo na srdci mé štěstí, ale-„
 „No tak k věci,“ popohnala jsem ho, protože jsem věděla, že to nemyslel jako narážku na Jaspera.
 „Musím si s tebou o něčem důležitém promluvit.“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (5/5):