Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - V. - Úplněk a pochyby (1/6)

16.12.2009 (15:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1173×

  Zvedla jsem oči a zjistila, že mi všichni utekli. Přestala jsem vzpomínat na ty dva roky, na ty strasti jako třeba při mé přeměně, nebo na radosti, jako například hraní si s Edwardem a barvami nebo objevení mé schopnosti.
  Vydala jsem se po pachu svých společníků a stoupala do kopce. Kolem byla tma a chladno, ale mě to nevadilo. Chlad nepronikne mojí mramorovou kůží, tma nebrání mým očím, aby viděly stejně dokonale, jako ve dne. Ani jsem se nezadýchala a brzy jsem stanula vedle svých přátel. Své rodiny. Měla jsem je svým způsobem ráda, ale cítila jsem, že kdybych chtěla, nebyl by problém od nich odejít. Jediný, kdo by mi opravdu chyběl, by byl Edward. Za ty dva roky jsme si vytvořili velmi silné přátelství, které ani jeden z nás nechtěl překročit a začít něco vážnějšího. To, že jsme spolu jednou za čas spali, nic neznamenalo, jen zábava. Stejně dobře jsme mohli hrát šachy nebo běhat po lesích.
 „Kdes byla tak dlouho?“ zavolal na mě Emmett, který zrovna ležel na velké medvědici a zbavoval ji života. Všude okolo jsem viděla a slyšela ostatní Cullenovi, jak se krmí. Směrem k Emmettovi jsem je pokrčila rameny a hledala nejbližší kořist, která by zasytila i mě. Nakonec jsem našla jednoho malého jelena a já začala konečně tišit svou žízeň.
  Zvířecí krev se vůbec nedala srovnávat s lidskou. Ano, zasytí, ale copak jsem na té břečce mohla přežít? Samozřejmě, že ne. Aniž by to někdo věděl – kromě Alice a Edwarda -, jsem tajně chodila na lov.  Občas to byl bezdomovec, občas někdo, kdo se neuvážlivě v noci potuloval po temných, opuštěných uličkách Port Angeles nebo Seattlu.  Alice svůj slib dodržela, a přestože se na mě vždycky podívala naprosto znechuceně, když jsem se rozhodla, že tu noc půjdu lovit, byla ticho. Čekala, kdy si konečně uvědomím, jak si ničím život. A Edward? Toho jsem mela omotaného kolem prstu. A mimo to, byl to můj přítel. Jediný přítel, kterého jsem v tomhle novém životě získala. Vlastně…
  To, že se o mých nočních výletech za lidmi nikdo nedozvěděl, nebyla jen zásluha Edwarda a Alice. Nestála jsem jim pod nosem, kde by mohli vyčuchat moje záměry. Přestěhovala jsem se. Během několika měsíců mě zasvětili do většiny upírské historie a také své vlastní. Poučili mě, že když přišli do Forks, uzavřeli dohodu s indiánským kmenem v La Push, že na Cullenovi nebudou útočit a oni za to nepokoušou člověka. Navíc nesměli navzájem na svá území. A kdo by taky do La Push chtěl? Indiáni z kmene totiž ukrývali také jedno malé tajemství: byli to vlkodlaci. Tedy jen pár vyvolených. Cullenovi mi ukázali hranici a mě se to místo hned zalíbilo. Začala jsem kout plán, ale ani Edwardovi jsem o něm neřekla. Dávala jsem si pozor, abych na něj nemyslela, když jsem byla s ním nebo poblíž jeho. Alice možná něco tušila, ale buď si to nespojila, nebo mě prostě nechávala být. A jednoho dne jsem to konečně uvedla do pohybu.
  Postavila jsem si domek těsně u dělicí čáry, docela daleko od Forks, takže jsem už nebyla pod drobnohledem Carlislea a jeho rodiny. Abych byla upřímná, nikomu se to moc nelíbilo. Carlisle tvrdil, že jsem moc mladá na to, abych dostatečně chápala hranici a že bych neměla bydlet tak daleko od nich, kdybych se náhodou neovládla. Ani nevím, jak se mi ho podařilo přesvědčit, že rok upířího života je dost na to, aby ze mě vyprchalo mé novorozenectví.
   Když byli Cullenovi z krku, nastal horší problém. Starším z La Push se nelíbilo, že jsem se rozhodla přestěhovat do této oblasti, navíc, když zjistili, kdo jsem a kdo mi to udělal, chtěli mě okamžitě zabít a se mnou všechny Cullenovi. Jasper porušil jejich smlouvu, když se neovládl a přeměnil mě. Ach, kolikrát jsem to slyšela. Během těch dnů, kdy se schylovalo k boji, jsem o smlouvě slyšela tolikrát, že pro mě úplně ztratila význam. Samo to slovo pro mě ztratilo význam. Když pak jednou vtrhli ke mně do domku a chtěli mě někde v lese roztrhat, to už jsem smlouvu začala vnímat víc. Naštěstí mě viděla Alice, respektive neviděla, protože vlkodlaci jí zanechávali v budoucnosti akorát slepé skvrny, a přispěchala mi na pomoc s celou rodinou. Od té doby jsem zůstávala pouze v Cullenovic vile a odmítala jsem vycházet, jak jsem se bála vlků. Dokonce i krev mi museli nosit, protože jsem odmítala chodit na lov. Snažili se přede mnou o La Push moc nemluvit, ale jednoho dne za mnou přišli, že je všechno vyřešeno a že mi vlci neublíží. Asi se mě už chtěli zbavit, co já vím. Každopádně opravdu, od té doby se ke mně nepřiblížil jediný vlk. Přestěhovala jsem se tedy na hranici s La Push a několik dní se ještě klepala, jestli mi něco neudělají. Čím více času utíkalo, tím více jsem si věřila. Nakonec jsem se začala zase normálně pohybovat po lese a v noci i ve městech. Hranici La Push jsem ale ctila.
  Nevím, co jsem si myslela ohledně Jaspera. Občas někdy po nocích jsem jen tak ležela v posteli nebo na zemi nebo seděla u krbu a slepě hleděla do místnosti. Vyčítala jsem si všechno, co jsem v paměti našla a co mě spojovalo s Jasperem. Proč jsem se s ním kdy vůbec začala bavit? Proč jsme vůbec dovolila, aby u mě tehdy odpoledne zůstal? Copak jsem se nemohla ovládnout a nesvádět ho?
  Snažila jsem se chlácholit tím, co jednou řekl Edward. Že naše schopnosti – pokud upír má nějakou zvláštní schopnost – jsou jen zesílené pudy z našeho předchozího života. Snažila jsme se utěšit, že ani on, Jasper, ani já jsme nemohli za to, co se tehdy stalo. Jeho prostě přitahovalo něco, co sálalo ze mě a já vůbec nevěděla, že ze mě něco podobného vychází. A pak, když byla přeměna u konce a já vnímala, co dělám a co cítím, se mi připletl do cesty Edward. Byla snad moje chyba, že nechtěl přistoupit na klidnou dohodu, ale chtěl se bránit? No, a když jsem začala svou schopnost užívat, nedokázala jsem si pomoct a zastavit to. Přece jen jsem na to byla moc mladá a v první chvíli netušila, o čem to mluví. A pak jsem konečně pochopila, že moje schopnost je sexuální přitažlivost a konečně jsem se mohla vymlouvat a omlouvat své chování k lidem kolem mě. Tedy, abych byla přesnější, k mužům.
  Nejraději jsem lovila muže, protože díky své schopnosti jsem je měla hned v hrsti.  Bylo zajímavé sledovat, jak na mě visí pohledem, a nepotřebovala jsem Edwardovo čtení mysli, aby mi bylo jasné, na co myslí, když vidí takovou krásnou, osamělou, spoře oděnou dívku uprostřed noci. Jak ráda jsem si s nimi hrála.
  Čím dál tím méně jsem se tím ale bavila. Zaprvé proto, že za dva roky se mi to prostě ohrálo, a zadruhé jsem se měnila vnitřně a mohl za to jeden člověk. Byly v tom ale dva háčky: byl o dost mladší než já a… jmenoval se Jacob Black. Nemohla jsem ho vídat tak často, jak jsem chtěla, protože Jacob bydlel v La Push, ale když vyrazil ven z rezervace, snažila jsem se s ním trávit každou chvíli. Ze začátku mě v něm něco přitahovalo, něco, co ho dělalo tak strašně zvláštním, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči, prohledávala jsem každý milimetr jeho kůže a snažila se nalézt to, co ho činilo tak zajímavým. Nakonec jsem to vzdala a smířila se s faktem, že mě k němu něco přitahuje stejně, jako všechny ty muže, když na ně uplatním svoji schopnost.
  Postupem času jsem zjistila, že bez něj mi existence přijde víc depresivní. Snažila jsem se proto trávit s ním každý den a každou minutu. Ale to, že mu bylo čtrnáct, když jsme se seznámili v nemocnici, udělalo své. Jeho otec ho nepouštěl na moc dlouho ven, hlavně ne v noci, kdy jsem se zase já mohla volně pohybovat. A tak jsem noci trávila skoro vždy sama, u praskajícího krbu a hlodaly ve mně všechny ty pochybnosti a chyby, které jsem udělala nebo mohla udělat.
  Za ty dva roky za mnou Jasper chodil velmi sporadicky. Vlastně pokud jsem ho nepotkala se zbytkem rodiny, skoro jsem ho nevídala. Párkrát jsem s překvapením koukala na jeho osobu, která mi stála za dveřmi a ťukala. Při těchto vzácných návštěvách jsme většinu času rozpačitě promlčeli, než abychom si třeba promluvili o té noci. Já měla strach, co by mi řekl a jemu to asi bylo trapné. Ovšem nastaly i chvíle, kdy jsme slova nepotřebovali. A to bylo na podlaze, v kuchyni, na posteli a všude možně po mé chatce, kde jsme se milovali. A když bylo po všem, zachovali jsme naší tradici a on odešel mlčky. Byla jsem si jistá, že o nás Alice ví, ale nijak do toho nezasahovala, stejně jako pořád držela v tajnosti můj zdroj potravy.  Nemohla jsem si pomoct a často mě v souvislosti s ním jsem si připadala jako náhražka, když ho třeba Alice omrzela. Ale copak mu někdo mohl odolat?

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - V. - Úplněk a pochyby (1/6):