Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - V. - Úplněk a pochyby (5/6)

08.01.2010 (17:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1123×

„Budu tě muset odvézt domů,“ nadhodila jsem, když se začalo stmívat. Nerada jsem byla bez něj, obzvlášť, když se teď naše přátelství tak prohloubilo. Ale moje žízeň se začala stupňovat a něco ve mně mi říkalo, že bych s Jacobem neměla být, když nejsem plně sytá. Až moc jsem se o něj bála.
„Už? Vždyť je brzo,“ bručel Jacob.
„Sám jsi říkal, že se Billy zná s policejním náčelníkem. Jak se jmenuje? Swan, že? Myslím, že kdybys nepřijel do setmění domů, vyhlásili by pátrání. A pak by začali pátrat a našli by mě a to nechci,“ ujelo mi. Jacob se trochu zamračil.
„Má to co dělat s tou tvou nebezpečností?“ zeptal se Jacob, zatímco jsme se zvedli a vydali se na zpáteční cestu.
„Hm,“ zabručela jsem. Chvíli jsme mlčeli, ale zvědavost mu asi nedala.
„To jsi někoho zabila, nebo co?“ zasmál se nervózním smíchem. Neodpověděla jsem. Nevím, jak si to vyložil a snažila jsem se na to nemyslet, ale cestou až domů jsme už neřekli ani slovo. Doma jen sbalil svůj batoh a pokračovali jsme v cestě.
„Bojíš se mě?“ zeptala jsem se v půli cesty k jeho autu.
„Měl bych?“ opáčil. Opět jsem zůstala ticho. Nevěděla jsem, jak odpovědět, aniž bych mu nelhala a on ode mě hned neutekl.
„Asi ano,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec pravdu. Tentokrát byl zticha on. Mlčel celý zbytek cesty a já byla čím dál nervóznější. Nemohla jsem čekat, že mé štěstí potrvá dlouho, přinejmenším do té doby, než zjistí, že jsme upírka a uteče ode mě s křikem hodně daleko. Ale že ta chvíle nastane tak brzy, s tím jsem tak nějak nepočítala.
Došli jsme k autu. Zastavila jsem se a sledovala, jak si na zadní sedadlo hází batoh. Zabouchnul dveře a šel ke mně. Teď to přijde.
„Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se.
„Co?“ vyvalila jsme oči. Čekala jsem rozchod a on chce… „Ty bys mě chtěl znova vidět?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Samozřejmě. Nebo to, co se dnes stalo… Neznamená to, že…,“ zčervenal jako pivoňka, „že spolu chodíme?“
„No,“ protáhla jsem. To byla dost zajímavá otázka. Vlastně jsme na tuto skutečnost vůbec nepomyslela. „Řekla bych, že to vzájemné vyznání lásky před spaním a akt před tím jasně ukazuje, že teď tvoříme pár,“ pokusila jsme se být vtipná. Maličko se pousmál.
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se a pohladil mě po ruce.
„Promiň, mám ještě nějaké věci k vyřízení,“ vymlouvala jsem se. Samozřejmě, Jacobe, že bych s tebou chtěla jet. Ale kvůli té pitomé hranici nemůžu. A proč? To nestojí ani za řeč, vždyť jsem jenom upírka.
„Aha,“ odtušil.
„Mám ti zavolat?“ snažila jsem se to maličko zachránit.
„Ani ne, Billymu by se asi nelíbilo, že mi domů volají nějaké ženy, když mi je tolik, kolik mi je,“zasmál se.
„Ženy?“ chytala jsem ho za slovíčko.
„Však ty mě chápeš,“ zasmál se.
„Tak tedy šťastnou cestu,“ popřála jsem mu a políbila ho. Držel se mě jako klíště a nechtěl vůbec odjet. Ani já ho nechtěla pustit. Nakonec nás ale vyrušil Jacobův mobil. Zavrčel, odtáhl se ode mě a zašátral v kapse.
„Haló?“
„Jacobe, kde jsi?“ slyšela jsem, jak v telefonu křičí mužský hlas.
„Už jedu,“ zabručel a položil telefon.
„Tak koukám, že kvůli mně budeš mít pořádný malér,“ konstatovala jsem. Bylo mi to líto, první noc, kdy u mě spal, a hned dostane domácí vězení nebo tak něco.
„Tys to slyšela?“
„Matně. Kdyby křičel víc, možná by ho bylo slyšet až v Californii.“
„To je fakt. Každopádně budu muset jet,“ povzdechl si.
„A co řekneš Billymu?“ zajímala jsem se.
„To budu řešit až na místě,“ ušklíbl se a obešel auto. Nasedl.
„Tak tedy ahoj,“ rozloučila jsem se, na můj vkus poněkud neobratně.
„Ahoj, lásko. Zavolám!“ houknul na mě, když jeho náklaďáček pomalu vjížděl na silnici směrem do La Push.
Počkala jsem, až odjede. Ani jsem nemyslela na oheň, který spaloval mé hrdlo, a okamžitě jsem se rozběhla lesem. Neběžela jsem domů, měla jsme teď palčivější problém, než nějakou otravnou žízeň. Běžela jsem a netrvalo to ani minutu a už jsem stála před tím krásným domem. Ani jsem neklepala, stejně o mně už vědí.
„Ahoj,“ ozval se nejdřív Emmett. „dlouho jsem o tobě neslyšel,“ dodal a zamával mi. Podobně jsem se přivítala se zbytkem osazenstva domu. Teď, když jsem byla tady, mi najednou došlo, že nevím jak dál. Kdo by mě nejlépe pochopil, kdo mi pomůže? Spíš jsme počítala s nějakou ženou, ale Alice se mnou mluvila, jen když to bylo nutné a Rosalii by to asi nezajímalo. Emmett by se mi vysmál, s tímhle puberťákem to nemůžu řešit. A Jasper… Sama jsem vám řekla, jak to mezi námi vypadá. Carlisle nebyl doma, tak jsme se rozhodla pro Edwarda a Esmé.
„Edwarde? Esmé?“ pronesla jsem normálním hlasem, i když ani jeden nebyl v místnosti. Během vteřiny stáli oba vedle mě. Za ty dva roky, i když jsme vyváděla spoustu nepřijatelných věcí – Esmé o nich samozřejmě nevěděla -, jsem nabyla dojmu, že mě Esmé přijala jako další členku rodiny. Takže jsme se nedivila, když se na mě oba vrhli a objímali mě. Neviděli mě několik týdnů, možná měsíců, nebyla jsme si jistá.
„Co tu děláš?“ zeptal se nakonec Edward starostlivě. „Zase Quillayuté?“ stáhl k sobě obočí.
„Ale ne, v tomhle ohledu se neděje nic. Jen s vámi potřebuju mluvit. Kam si můžeme vlézt?“ uklidnila jsem je.
„Pojď do Carlisleovy pracovny, tak bude klid,“ rozhodla Esmé a tak jsme se vydali do schodů. Samozřejmě naší rychlostí, takže během vteřiny jsem už seděla na příjemné, kožené sedačce v krásné dřevem obložené pracovně se spoustou knih.
„Tak co se děje?“ zeptal se Edward a oba čekali, co ze mě vypadne.
„Možná se mi to vykouřilo z hlavy nebo jste mi to neříkali, ale… jaká jsou pravidla ohledně upíra, který se zamiluje?“ začala jsem.
„Řekl bych, že žádná, proč?“zeptal se obezřetně Edward.
„Dobře, je tedy v pořádku, když se upír zamiluje do jiného? Jako ty a Carlisle,“ kývla jsem na Esmé, „nebo Rosalie a Emmett?“ dokončila jsem otázku. O Alici a Jasperovi jsem se zmiňovat nechtěla. Postupovala jsme se svými otázkami pomalu, abych si to mezitím v hlavě nějak urovnala.
„Samozřejmě,“ přikývla Esmé a rozzářila se. „Tys někoho potkala?“
„No, dalo by se to tak říct,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi.
„V okolí je další upír?“ zajímal se Edward, zatímco jsme si dávala pozor, aby v mých myšlenkách nikde neviděl Jacobův obličej.
„A když se upír zamiluje do člověka? Jak to funguje?“ ptala jsem se dál a Edwardovu otázku ignorovala.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - V. - Úplněk a pochyby (5/6):