Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - V. - Úplněk a pochyby (6/6)

13.01.2010 (19:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1232×

„No ten upír by musel být neskutečně opatrný, protože si občas ani neuvědomí, jakou sílu používá a tomu člověku by mohl způsobit zranění, ne-li ho zabít. Navíc by se o nás lidé neměli dozvědět, takže by se správně neměl na člověka ani podívat. A to ani nepočítám krev, která by toho upíra dráždila skoro k nepříčetnosti,“ odpověděl mi někdo jiný, než ti dva, které jsem sem pozvala. Zvedla jsem oči a ve dveřích viděla stát Carlislea. Esmé se zvedla a šla se s ním přivítat. My dva s Edwardem čekali, až se oba usadí, abychom mohli pokračovat.
„Tak co se děje, Samantho?“ zeptal se Carlisle a zkoumavě se na mě podíval.
„Pamatuješ si na moji první návštěvu nemocnice?“ zeptala jsem se.
„Jistě.“
„A na toho kluka se zlomenou nohou, který mě tak zaujal?“ Neudržela jsem myšlenky pohromadě a na povrch vyplul Jacob se sádrou na noze.
„Ne!“ ozval se Edward. Všichni jsme se k němu otočili. „Neříkej mi, že ses s ním zapletla?“
„Copak je to zločin?“ opáčila jsem.
„Patří ke smečce!“
„To bych snad poznala ne? Ten pronikavý pach, který jsem cítila, když mě vlci napadli, se nikde v jeho blízkosti nevyskytuje,“ snažila jsem se ho obhajovat.
„Zatím není dost starý, ale jednoho dne se k nim připojí!“ byl si jistý Edward.
„Edwarde, víš moc dobře, že to tak nemusí být. Od doby, kdy jsme sem přišli, se smečka nerozrostla. Jacob Black může zůstat člověkem nadále,“ snažila se mi trochu pomoct Esmé.
„Fajn, dělej si, co chceš, ale já jsem proti. Zaprvé z něj bude vlk,“ nedal se zviklat Esméiným argumentem, „a za druhé jsi příliš slabá a moc mladá na to, abys zvládla dlouho pobývat s člověkem.“ Dokončil, přešel místnost, opřel se o zeď, založil ruce na prsou a díval se z okna do tmy. Já mezitím propadala panice. Měl pravdu, vždyť jse¨m s ním trávila jeden den a už musím na lov.
„Esmé, Carlisle, je možné, abych to zvládla?“ prosila jsem je. Slyšela jsem ve svém hlase silnou prosbu. Esmé se tvářila, jako by jí mě bylo líto a Carlisle byl hluboce zadumaný.
„Takže ho miluješ,“ konstatoval nakonec. Přikývla jsem. „V tom případě si myslím, že to nejhorší by mohla tvá láska překonat, jediná nesnáz by byla, že bys asi musela mnohem častěji na lov, aby tě jeho krev ani maličko nedráždila,“ odmlčel se a zase se na mě dlouze podíval. Pohled jsme mu opětovala.
„Ty tvoje oči se mi nelíbí,“ řekl najednou. Nechápala jsem, na co naráží, až po chvíli mi s hrůzou došlo, že jsme si nevzala čočky. „Už to jsou dva roky a pořád nezesvětlaly.“
„Tak to prostě trvá déle,“ napadlo mě.
„Vychoval jsem šest upírů, všichni měli do roka zlaté oči,“ vypadal spíš, jako kdyby mluvil k sobě.
„Třeba jsme nějaká výjimka,“ pokusila jsme se to zamaskovat. Snad ho nenapadne, že lovím lidi.
„Třeba,“ zabručel, že mu skoro nebylo rozumět. Moje zapomínání na čočky mě sice trápilo, ale nezkazilo mi dobrou náladu, která mě opanovala, když jsem dostala Carlisleovo požehnání.
„Pokud už nemáte nějakou radu, odešla bych, potřebuju jít lovit,“ zvedla jsem se ze židle a otočila se k zrcadlu, které Carlisleovi viselo v pracovně. V očích jsem měla jen slabý náznak rudé, která se ztrácela v moři černi, jak jsem byla hladová.
„Samozřejmě, běž,“ kývnul na mě Carlisle. „Edwarde?“ Volaný se k němu otočil s nepřítomným výrazem. „Neměl bys jít taky?“ zeptal se Carlisle. Užuž chtěl Edward odpovědět, ale vyslala jsem k němu myšlenku: Edwarde, nejdu na zvěř!
„Ani ne, Carlisle. Už jsme se domluvili s Emmettem a Jasperem, že půjdeme zítra,“ a podíval se na mě.
„Tak tedy na shledanou,“ zahlaholila jsem a skoro vytančila ze dveří. Nic, ani Edwardova nelibost, mi nemohlo zkazit pocit volnosti, jaký jsem už dlouho necítila. Věděla jsem, že bych s Jacobem byla, i kdyby mi to Carlisle zakázal, ale pomyšlení, že mi alespoň něco, čím jsme si nebyla jistá, dovolil, mi dávalo takovou volnost, že jsme myslela, že vzlétnu.
Schody jsem brala po dvou. Teď, když jsem měla tenhle problém z krku, konečně jsme cítila, jak palčivou mám žízeň. Do města to asi nestihnu, takže si napřed dám nějaké menší zvíře a pak jako dezert nějakého pobudu. Nikdo mi nemohl nic upřít, alespoň jsem města zbavovala špíny.
„Tak ahoj, všichni,“ zavolala jsme do obývacího pokoje, kde zatím byl zbytek Cullenů nashromážděných a koukali na nějaký pořad.
„Kdy se tu zase ukážeš?“ zeptala se Alice. Usmívala jsme se zeširoka a bylo mi jedno, že na mě přímo kouká Jasper. Co mi bylo po něm, měla jsem svého Jacoba.
„Nevím. Ale neboj, budeš to vědět jako první,“ ušklíbla jsem se na ni a vyběhla ze dveří.
„Neupadla na hlavu?“ slyšela jsem ještě, jak se Emmett směje. Já už mezitím hnala lesem a zkoušela různé trasy, jestli neucítím zvěřinu. Trvalo to tak dlouho, že jsem už myslela, že to vzdám a půjdu rovnou na lidi. Když jsem otočila směr a zamířila do Port Angeles, udeřil mě do nosu pach mladého jelena. Rychle jsem ho dohonila, skočila na něj a vysála z něj veškerou krev. Trochu se mi ulevilo, ale nabyla jsem názoru, že příště už nesmím tak dlouho čekat. Obzvlášť ne teď, kdy budu mít Jacoba pořád nablízku, jak mi radil Carlisle. Zahodila jsem tedy mrtvolu jelena kus ode mě, zvedla se a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu.
Rozběhla jsem se směrem, kterým jsem původně zamířila a sledovala, jak se kolem mě míhají stromy, když jsem běžela, jak nejrychleji uměla. Po chvíli začal lest řídnout a světla města, která jsem viděla v dáli, se ke mně přibližovala víc a víc.
Běžela jsem tak rychle, že jsem vběhla do města, aniž bych stihla zpomalit. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a já tedy nasadila normální lidské tempo. Musela jsem se schovávat ve stínech, protože jsem se nenaučila lovit stejně obratně jako Edward, kterého jsem snad nikdy neviděla špinavého od krve. Takže celé mé oblečení a kůže byly zamazané jelení krví a nejeden pes se ke mně přikradl, aby se podíval, co to tu tak páchne. Odehnala jsem je a hledala svou oběť.
Dnešní noc byla velice chladná, nebylo divu, že na ulicích nikdo nebyl. Viděla jsem sice nějaké lidi v restauracích a ve vestibulu kina, ale tam jsem sotva mohla vejít a skočit na prvního člověka, kterého uvidím. Cítila jsem, jak mi po bradě stéká pramínek krve. Netrpělivě jsem ho setřela a dál obcházela město ve snaze najít si večeři.
Nakonec se podařilo. Asi hodinu po půlnoci (neměla jsem hodinky, takže jsem si to nemohla ověřit) se z kina vyvalil dav lidí, kteří právě odešli z posledního promítání. Smáli se a blbli, někteří odcházeli ve skupinkách, někteří sami. Vydala jsem se tedy za jednou osobou, která se zrovna loučila se svými přáteli.
„Dobrou noc,“ mávala jim ještě, zatímco přecházela ulici, vešla do stínu na opuštěné parkoviště, kde muselo stát její auto. Dávala jsem si pozor, jestli se někdo z jejích přátel ještě neohlédne nebo aby nikdo nezahlédl mě, ale vypadalo to, že jsou všichni zaměstnáni co nejrychlejším příchodem domů. Vyšla jsem tedy ze své skrýše a zamířila k dívce, kterou jsem si vyhlédla. Ne moc často jsme lovila ženy, ale dneska jsem si nehodlala vybírat. Stála jsem kousek za ní a sledovala, jak se snaží odemknout auto, aniž by si mě všimla.
Ucítila jsem další pálení v krku a rozhodla se, že už nebudu otálet. Ještě jednou jsme se rozhlédla, zda jsme opravdu samy a udělala jsem posledních pár kroků, které nás oddělovaly.
„Po-!“ Těžko říct, jestli si mě všimla v odrazu okna nebo se mě jen lekla, nezajímalo mě to. Hladově jsme se jí přisála na krk a prokousla jí kůži a tepnu. Během okamžiku pálení ustalo a já si vychutnávala opojnou příchuť lidské krve. Zatímco jsem pila, myslela jsem na Carlislea a jeho rodinu. Jak takhle vůbec dokážou žít? Většina z nich nikdy neochutnala lidskou krev a jsem si jistá, že kdyby ji zkusili, okamžitě by poslali Carlislea s jeho žvásty o úctě k lidskému životu hodně daleko. Něco tak návykového jsme v životě nepožila.
Skoro jsem litovala, že jsem ji vysála ta rychle, ale co se dalo dělat. Její ochablé tělo viselo v mých rukách a já si se zavřenýma očima vychutnávala tu úžasnou slast, kterou jsem právě vypila. Nehýbala jsme se, protože každý pohyb by tu dokonalost zhatil. Každopádně po deseti minutách jsem se už musela pohnout. Zbavit se těla a také té krve, od které jsem byla celá špinavá, a nebylo to moc příjemné.
Pomalu jsem tělo položila na zem vedle auta. Pak mě napadlo, že bych se mohla podívat, jak vůbec moje oběť vypadala. Pomalu jsem ji otočila a strnula hrůzou.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - V. - Úplněk a pochyby (6/6):